Článek
Horké léto roku 1968 bylo ve znamení napjatého očekávání. Lidé užívali svobody cestování a odjížděli na dovolenou tam, kam léta nemohli. Přesto však nezapomínali, že na východě je velmoc, které se vývoj v jejich zemi příliš nelíbí.
Na začátku roku Antonín Novotný prohrál svůj mocenský boj a předal otěže moci novému vedení v čele s Alexandrem Dubčekem. Během sedmi měsíců se ovzduší v zemi změnilo k nepoznání. Lidé mohli svobodně mluvit a veřejně vyslovovat své názory. Sdělovací prostředky byly zbaveny cenzury. Začaly být napravovány křivdy z období nejtvrdšího stalinismu a v ekonomické oblasti se chystaly změny k větší volnosti výrobních podniků a obnovení drobného soukromého podnikání. Socialismus s lidskou tváří se stával skutečností.
Tento nový typ režimu se ale vůbec nezamlouval soudruhům v Moskvě. Brežněv a další komunističtí vůdcové byli přesvědčeni, že jediný správný systém je u nich doma a odlišnosti nehodlali trpět. Proto na předchozích jednáních s československým vedením několikrát vyslovili obavu, že mocenský monopol komunistické strany je u nás ohrožen a vyzývali naše vedení k větší tvrdosti vůči silám, které podle nich usilují o návrat ke kapitalismu. Sovětské představitele snad nejvíce iritovalo, když se v některých našich tiskovinách objevovaly různé karikatury a posměšné články na adresu Sovětského svazu.
V červenci již byla jejich armáda plně připravena k silovému řešení situace. Nyní šlo o to naposledy zkusit přesvědčit Dubčeka a další zastánce nového pojetí, aby zastavili demokratizační proces a rozloučili se lidmi, kteří byli pro Moskvu nepřijatelní. Rusové nehodlali připustit, aby naše země přestala být poslušná a v budoucnu snad vyklouzla ze sféry jejich vlivu. A proto chtěli na dalším jednání konečně přivést československé představitele k rozumu a důrazně je varovat před možnými následky.
Dubčekovo vedení naopak chtělo Rusy ujistit o své věrnosti. Chtělo dát najevo, že jejich nový kurz nesměřuje proti Sovětskému svazu, ale že pokus o vylepšení socialismu může být prospěšný pro všechny státy východního bloku.
Po předchozích nedorozuměních ale nebylo vůbec jisté, jestli se nějaká schůzka uskuteční. Nakonec se však obě strany domluvily na setkání v neutrálním prostředí blízko sovětských hranic. Vybráno bylo malé slovenské městečko Čierna nad Tisou, známé svým velikým překladištěm, které bylo vybudováno z důvodu širokého rozchodu kolejí sovětských železnic.
29. července 1968 se po příjezdu ostře sledovaných vlaků delegace sešly v budově naproti nádraží. Ta tehdy sloužila jako kino a kulturní dům. Sovětský vlak potom vždy na noc odjížděl za hranice do Užhorodu. Původně plánovaná krátká schůzka se totiž protáhla. Politici se stále dohadovali a jednání nebrala konce. A tak to zkoušeli v užším kruhu přímo ve vagónech. V tomto prostředí se uskutečnila i soukromá debata mezi Dubčekem a Brežněvem.
První den Brežněv připomněl československé delegaci její sliby ohledně tvrdších kroků vůči nepřátelským silám, zejména z řad novinářů. Tyto sliby prý od ní slyšel v květnu v Moskvě a stále se nic neděje. Pak se upřímně divil, jak slabě KSČ reagovala na uveřejnění manifestu Dva tisíce slov a rovnou toto provolání označil za pamflet kontrarevoluce. Dále kritizoval štvaní tisku proti členům strany, kteří projevují zdravé názory, a nakonec vyjádřil podivení nad personálním obsazení některých pozic. Nejvíc mu ležel v žaludku ředitel Československé televize Jiří Pelikán, předseda České národní rady Čestmír Císař a ministr vnitra Josef Pavel.
Dubček se ve své odpovědi snažil Sověty vyvést z omylu. Domněnky o kontrarevoluci v Československu odmítl a dopis pěti představitelů socialistických států, kteří se předtím setkali ve Varšavě, označil za nátlakovou akci. Kritizoval také liknavý odchod bratrských armád ze společného vojenského cvičení Šumava, které se uskutečnilo na našem území.
Vzhledem k tomu, že naše delegace Rusům oponovala, rozproudila se emotivní diskuze. Brežněv navrhl, aby se raději všichni sešli v Moskvě společně s představiteli dalších pěti států, kteří stáli na straně Rusů. Dubček kontroval návrhem, aby se setkání zúčastnili i Rumuni a Jugoslávci, kteří naopak sympatizovali s námi. Jednání skončilo ve slepé uličce, a tak se zúčastnění dohodli, že rozhovory budou pokračovat další den.
V čele sovětské delegace byl první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv (1906-1982). Na přelomu let 1967 a 1968, když se zformovala opozice proti Antonínu Novotnému, odmítl jej podpořit známým výrokem „Je to vaše věc“. Nepřímo tak pomohl odstartovat proces, který později vešel do historie jako „Pražské jaro“.
Druhý den se jednání neslo v obdobném duchu. Názorovou jednotu naší delegace narušili pouze proruští sympatizanti Vasil Biľak a Drahomír Kolder. Kritizovali novináře, které označili za opoziční sílu. Ostrý konflikt však vyvolal člen sovětského vedení Petro Šelest, který neváhal označit přítomného člena československé delegace Františka Kriegela za „haličského Žida“, se kterým on jednat nebude. V reakci na to naše delegace opustila jednání. Sověti se poté omluvili. Naši zástupci pak navrhli zúžit diskuze na čtveřice, aby se jednání někam posunula.
Třetí den bylo oznámeno, že se soudruh Brežněv necítí dobře. První muž sovětského vedení pak pozval Dubčeka k sobě do vagónu. Z tohoto setkání neexistuje žádný protokol, takže se historici mohou spoléhat jenom na svědectví obou aktérů.
Brežněv později tvrdil, že mu Dubček slíbil obnovení cenzury, zákaz Klubu angažovaných nestraníků a organizace bývalých politických vězňů K231. Také prý souhlasil s odvoláním pro Rusy nepřijatelných osob, tedy především Františka Kriegla, Čestmíra Císaře a Jiřího Pelikána a Josefa Pavla. Dubček se však po letech hájil, že žádný konkrétní slib nedal. Když mu Brežněv řekl, že tito lidé jsou nepřijatelní, tak mlčel a Brežněv si jeho mlčení vysvětlil jako souhlas. Faktickým výsledkem rozmluvy tak byla jenom dohoda o svolání konference šesti států Varšavské smlouvy do Bratislavy o tři dny později.
Odpoledne se pak sešly k jednání čtyřčlenné delegace na nejvyšší úrovni. Za Sověty se schůzky zúčastnili Brežněv, Kosygin, Podgornyj a Suslov, za nás Dubček, Černík, Svoboda a Smrkovský. Podle svědectví účastníků Brežněv rozhovory zakončil jasným náznakem hrozby intervence. Údajně měl prohlásit, že Sověti jsou ochotni československému vedení poskytnout neomezenou pomoc a také, že jsou na tuto pomoc už plně připraveni.
Druhým mužem sovětského vedení byl premiér Alexej Kosygin (1904-1980). V květnu 1968 pobýval na léčení v Karlových Varech. Okamžitě se stal předmětem zájmu našich dotěrných novinářů. Z domova byl zvyklý na svoji nedotknutelnost a zájem médií mu nedělal příliš dobře.
1. srpna 1968 jednání na pohraničním nádraží skončilo. Závěrečné komuniké bylo sice neurčité, ale oznamovalo, že pět států Varšavské smlouvy se znovu sejde s československou delegací na konferenci v Bratislavě.
Jaké výsledky tedy přinesla jednání v Čierné na Tisou? Ze strany sovětského vedení zajisté zazněla výstraha. Ale co naši činitelé? Zavázali se k něčemu?
Myslím, že Dubček a jeho druhové jisté sliby Rusům dát museli. Podle mého názoru se snažili sovětské vedení uklidnit, což se jim však zjevně nepovedlo. Otázkou je, jestli byli vůbec schopni anebo ochotni své sliby realizovat. Zdeněk Mlynář, který se sice jednání neúčastnil, později ve své knize „Mráz přichází z Kremlu“ vzpomínal, že premiér Oldřich Černík údajně volal ještě z Čierné nad Tisou ministru vnitra Josefu Pavlovi, aby zabránil zveřejnění jakési karikatury v časopise Reportér, která by mohla Rusy naštvat. Pavel mu ale odpověděl, že jeho příkaz nesplní, protože by to bylo protizákonné a pokud na splnění bude trvat, pak si může hledat nového ministra.
Do Prahy přiletěli naši vůdcové v dobré náladě. 2. srpna otisklo Rudé právo na první straně vyjádření premiéra a prvního tajemníka. Oldřich Černík a Alexander Dubček odpověděli na otázku zpravodaje, jak by stručně zhodnotili výsledky jednání.
Oldřich Černík: „Mám za to, že jde o výsledky ke všeobecné spokojenosti.“
Alexander Dubček: „Jak vidíte, vrátili jsme se dost optimisticky naladění. Máme tedy proč.“
Necelé tři týdny poté byla naše země okupována.
Zdroje:
Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990
Rudé právo, 2. 8. 1968, str. 1
