Článek
A jaké to vlastně je hrát hlavu státu? Přistupuje umělec k této úloze úplně stejně, jako kdyby hrál třeba pekaře? To si můžeme jenom domýšlet. Kulturní pracovník, kterému se v Sovětském svazu dostalo cti ztvárnit soudruha Stalina, asi zažíval jiné pocity nežli hollywoodská hvězda zobrazující generála Eisenhowera při invazi. První měl možná obavy z nepříznivých kritik, zatímco druhý přemýšlel o komerční úspěšnosti filmu. Ale to jsou samozřejmě jenom dohady, které mohou být liché.
Tento článek si rozhodně nedělá ambice odborně hodnotit kvality jednotlivých představitelů nebo uměleckých děl. Je to jenom letmé a velmi subjektivní ohlédnutí průměrného diváka za filmovou a televizní tvorbou tohoto druhu.
S rozvojem kinematografie a pokrytím země televizním signálem bylo jen otázkou času, kdy se naši nejvyšší představitelé objeví na plátnech kin nebo na televizních obrazovkách. Nejenom jako autentické historické osobnosti, nýbrž i v hraných filmech a televizních seriálech, kde jejich role ztvárnili vybraní umělci.
Jako první se objevil ve filmu Klement Gottwald. Ve snímcích „Výstraha“ z roku 1953 a „Tanková brigáda“ z roku 1955, byla role prezidenta svěřena tehdy populárnímu herci Jiřímu Dohnalovi. Pamětníci si ho možná pamatují z komedie „Karel a já“, kde hrál lehkomyslného mladíka z továrnické rodiny, který se vsadí s Jindřichem Plachtou, že se naučí pracovat. Pro roli Gottwalda Dohnalovi vyrobili speciální gumovou masku. Ta ho sice při hraní poněkud obtěžovala, ale důležité bylo, že ho připodobnila hlavní postavě. V obou filmech jenom pronesl projevy, takže to s maskou vydržel bez větší újmy na zdraví.
Jiří Dohnal (1905-1984) hrál Klementa Gottwalda ve filmech „Výstraha“ a „Tanková brigáda“
O poznání více prostoru dostal Josef Bek, který v roce 1955 ztvárnil mladého Antonína Zápotockého ve filmu „Rudá záře nad Kladnem“. Snímek byl natočen podle románu samotného prezidenta. Herec, kterého si jistě všichni pamatují jako Martina Kabáta z kouzelné pohádky „Hrátky s čertem“, se v roli Zápotockého ujímá po návratu z války vedení dělnictva na Kladně. Z filmu si vybavuji scénu, kdy tajně odjíždí do Moskvy a svým malým dcerkám dojemně vysvětluje, že jede navštívit nejlepšího člověka na světě, soudruha Lenina. Některé scény z filmu působily asi neuvěřitelně již při svém prvním uvedení, a proto byl román v sedmdesátých letech zfilmován znovu a Zápotockého si pak zahrál Jiří Klem.
Tomáš Garrigue Masaryk se z pochopitelných důvodů v padesátých letech v hraném filmu neobjevil. Poprvé se ho podařilo tvůrcům umístit do filmového příběhu až ve druhé polovině šedesátých let, kdy se objevil ve slovenském snímku „Zhasnuté slnko“ z roku 1967. Tato televizní inscenace vyprávěla příběh slovenského lékaře Dušana Makovického, který byl osobním strážcem zdraví Lva Nikolajeviče Tolstého. Ruský spisovatel byl při svém pobytu v Jasné Poljaně navštíven profesorem Masarykem, kterého si zahrál slovenský herec Mikuláš Huba.
V sedmdesátých letech začala éra politicky zaměřených velkofilmů, ve kterých dostala příležitost celá řada dalších herců. Někteří se osvědčili tak, že dostávali role opakovaně. Otakar Vávra v té době natočil proslulou trilogii „Dny zrady“, „Sokolovo“ a „Osvobození Prahy“.
V roli Edvarda Beneše se objevil Jiří Pleskot, který již rok předtím dostal první příležitost ke ztvárnění prezidenta v televizní hře „Jak to bylo v únoru“. Kvalitní herec menších rolí s vynikajícím hlasovým přednesem hrál Beneše s noblesou. Nejvíc mi utkvěl okamžik ve filmu „Dny zrady“, kdy hlavu státu vzbudili nad ránem a musel přijmout britského a francouzského vyslance s ultimativní nótou o odstoupení pohraničí. Tragédii prezidenta, který poslouchá tvrdá slova bývalých přátel, zahrál Pleskot naprosto skvěle.
Do role Klementa Gottwalda byl v té době obsazen Bohumil Pastorek. U tohoto herce si bohužel nedokážu vybavit jakoukoliv jinou roli. Ale Gottwald mu šel dobře, a proto v něm v dalších letech pokračoval. Přesvědčivě působil, když se snažil přesvědčit kapitulujícího Beneše, aby to nevzdával slovy: „Pane prezidente i bosí Habešané se bránili a my se máme podrobit?“
Gottwalda v mladším provedení si poprvé zahrál v sedmdesátých letech Miroslav Zounar ve filmu „Dvacátý devátý“. V závěru filmu novopečený poslanec Gottwald v Zounarově podání pronesl nechvalně známý projev, ve kterém hrozil buržoazii zakroucením krku. V osmdesátých letech se pak Zounar ke Gottwaldovi vrátil ve slovenském seriálu „Povstalecká história“. Lépe mu ale slušela role předsedy JZD v komediích režiséra Trošky.
Ve filmu Otakara Vávry „Sokolovo“ se poprvé objevil v roli Ludvíka Svobody vynikající slovenský herec Ladislav Chudík. Ten však největší popularity dosáhl později v seriálu „Nemocnice na kraji města“ jako primář Sova. Na tomto herci bylo obdivuhodné i to, že skvěle ovládal český jazyk. Pamatuji si jeden vtip z doby normalizace, kdy se uvažuje o tom, kdo by mohl být nástupcem Husáka, který také uměl česky. Volba prý padla na Chudíka, ale ten řekl, že by byl prezidentem jen tehdy, kdyby mu scénář psal místo Brežněva Dietl.
Ladislav Chudík (1924-2015) hrál Ludvíka Svobodu ve filmech „Sokolovo“, „Brána k domovu“, „Komunisté“, „Osvobození Prahy“, „Vojáci svobody“ a v seriálech „Povstalecká história“ a „Roky prelomu“
Ale zpět k tématu. Dvorním hercem zmíněného Gustáva Husáka se stal ve druhé polovině sedmdesátých let další excelentní herec ze Slovenska Michal Dočolomanský. Ten se do srdcí diváků zapsal především jako slavný americký detektiv Nick Carter v komedii „Adéla ještě nevečeřela“. Dočolomanský si zahrál Husáka poprvé ve filmu „Vítězný lid“ z roku 1977, ale mnohem více prostoru dostal v první polovině osmdesátých letech v osmidílném seriálu „Povstalecká história“ z období Slovenského národního povstání. Odsud si vybavuji naprosto nepolitický okamžik, kdy mu v obležené Banské Bystrici oznámí, že se jeho manželce Magdě v Moskvě narodil syn Vladimír.
Ve druhé polovině osmdesátých let byl natočen seriál o Klementu Gottwaldovi. Tento seriál je zajímavý i z toho důvodu, že se v něm objevilo celkem šest prezidentů, a to v poněkud pozměněné herecké sestavě. Husáka hrál Dočolomanský, jak bylo zvykem. Stejně tak i Zápotockého ztvárnil člověk, který byl do jeho rolí obsazován již od sedmdesátých let. Jednalo se o Adolfa Filipa, známého seriálového herce menšího rolí. V úloze Beneše se ale nezvykle objevil místo osvědčeného Pleskota známý brněnský herec Ladislav Lakomý. A v roli generála Svobody zase nahradil Chudíka Dalimil Klapka. Zajímavé však bylo, že se na televizní obrazovce zjevil i prezident Masaryk v podání Gustava Opočenského. Jeho role však byla miniaturní stejně, jako když na začátku osmdesátých let v televizní sérii „Čas zakladatelů“, Otakar Brousek starší v roli TGM pouze informoval hlavního hrdinu seriálu Šmerala, že odjíždí do exilu. O něco málo větší prostor dostal Svatopluk Beneš v roce 1989, když si Masaryka zahrál ve filmu o Karlu Čapkovi „Člověk proti zkáze“.
Do užšího výběru pro hlavní roli v seriálu „Gottwald“ byl prý vybrán i Oldřich Vlach. Nakonec ale roli nedostal, protože příslušní schvalovatelé nepřenesli přes srdce, že několik let předtím hrál v seriálu „Třicet případů majora Zemana“ v díle „Mimikry“ feťáka, který unesl letadlo do západního Německa. Roli nakonec dostal Jiří Štěpnička, jehož maminka, slavná herečka Jiřina Štěpničková, byla za Gottwalda odsouzena do vězení za pokus nedovoleného opuštění republiky. Z celého seriálu mi utkvěla pouze scéna, ve které se mladý revolucionář Gottwald porval v hospodě.
Mohlo by se zdát, že po roce 1989, když padla veškerá ideologická omezení, se s filmy tohoto druhu roztrhne pytel. Opak byl pravdou. Tvůrcům jako by se najednou vůbec nechtělo zobrazovat známé politické tváře. V devadesátých letech tak byly natočeny pouze dva filmy. Prvním byl snímek „Noc rozhodnutí“ z roku 1993, který se týkal osudné cesty Emila Háchy do Berlína. V tomto filmu si postavu nešťastného prezidenta zahrál legendární Rudolf Hrušínský. V roce 1995 pak byl natočen na Slovensku film o posledním komunistickém prezidentovi s názvem „Balada o doktorovi Husákovi“, kde hrál hlavní roli Vladimír Jedľovský.
Ledy se u nás naplno prolomily až v roce 2013 zásluhou spisovatele Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka. Jejich seriál zahrnující osudové okamžiky našich moderních dějin „České století“ diváky nepochybně zaujal. Další filmy s prezidenty, ale i známými politiky naší historie potom následovaly.
Masaryka si ve zmíněném seriálu s velkou chutí zahrál slovenský herec Martin Huba. Prezident v jeho provedení byl více než dobrý. Stejně tak Gottwald v podání Jiřího Vyorálka. Oba herci pak dostali příležitosti i v dalších filmech.
Martin Huba (*1943) hrál Tomáše Garrigue Masaryka v seriálu „České století“ a ve filmu „Hovory s TGM“
Edvarda Beneše hrál v prvních třech dílech seriálu Martin Finger a ve čtvrtém díle Jan Novotný. V díle zobrazujícím dramatické srpnové události roku 1968 dostal příležitost Emil Horváth v roli Svobody a Ján Greššo v úloze Husáka.
V závěrečných částech hráli i první dva polistopadoví prezidenti Václav Havel a Václav Klaus. Havla si zahrál Marek Daniel a Klause Jaroslav Plesl. Zajímavé je, že opravdu nepatrnou roli dostal v tomto projektu i třetí komunistický prezident Antonín Novotný, kterému byla jakákoliv úloha ve filmech a seriálech dosud upřena. Jeho sedící a mlčící postavu si v pátém díle odehrál Zdeněk Bureš.
V roce 2016 byl natočen dvoudílný film s názvem „Zločin v Polné“. Ve filmovém zpracování známého případu vraždy Anežky Hrůzové a odsouzení údajného pachatele Leopolda Hilsnera, se objevil v roli profesora Masaryka Karel Roden.
Zatím posledním filmem, ve kterém se objevili prezidenti, byl snímek z roku 2023, věnovaný Františku Krieglovi, který jako jediný v srpnu 1968 odmítl Rusům podepsat kapitulační protokol. V tomto filmu s názvem „Muž, který stál v cestě“ si prezidenta Ludvíka Svobodu zahrál Alois Švehlík a Gustáva Husáka Adrian Jastraban.
Miloš Zeman a Petr Pavel se zatím v hraném filmu neobjevili. Věřím, že filmoví a televizní tvůrci se budou čas od času znovu vracet k politice, a tak se třeba dostane i na naše poslední dva prezidenty. Záleží také, jaká bude poptávka ze strany diváků.
A otázka pocitů herců, když hrají hlavu státu? Myslím si, že dobrý herec zahraje s kvalitním režijním vedením jakoukoliv postavu. To, že se jedná zrovna o prezidenta pro něj asi není rozhodující. Samozřejmě, v dobách minulých určitě v těchto situacích působily ideologické vlivy. Někteří herci jevili ochotu hrát politické představitele více, někteří méně. Jiným to možná bylo proti srsti. Mám ale za to, že pro většinu umělců to byla součást jejich práce, kterou se snažili kvalitně odvést a bylo jim asi jedno, jestli hrají zrovna prezidenta nebo pohádkovou postavu. Ideologii prostě neřešili.
Při natáčení filmu „Vítězný lid“ se prý ve vedlejším studiu točily „Krkonošské pohádky“. Pan Pleskot se na chodbě potkával s panem Peterkou a občas prohodili pár slov. Nic netušící návštěvník ateliérů tak ke svému překvapení mohl vidět československého prezidenta v družném rozhovoru s Krakonošem.
Zdroje:
