Článek
Po první světové válce se Evropa ocitla v nových hranicích, ale kriminalita se pohybovala rychleji než diplomacie. Padělání měn a pasů, šekové podvody, pašování lidí i zboží – to všechno zrychlila poválečná šedá ekonomika. Státy přitom neměly rutinní kanál pro operativní policejní kontakt napříč hranicemi: žádné sdílené formuláře, nejednotné identifikační metody, složité a pomalé extradice. Už tehdejší analýzy a dobové studie popisují nárůst podvodů s pasy a měnou a přeshraničních pašeráckých sítí v meziválečné střední Evropě; i samotný INTERPOL dnes připomíná, že jedním z prvních motivů boje byla měnová kriminalita.
První pokus o „mezinárodní most“ proběhl v Monaku v dubnu 1914. Na Prvním mezinárodním policejním kongresu se zástupci 24 zemí shodli na tom, že je nutné zavést přímé oficiální kontakty mezi policejními sbory, vytvořit mezinárodní identifikační úřad a centralizované záznamy (včetně standardizace otisků prstů) a zjednodušit předávání pro extradici. Válka však plán zastavila na celá léta. Dochované „Wishes of 1914“ i oficiální historická stránka INTERPOLu tyto priority detailně uvádějí.
Na tuto přerušenou linii navázala až Vídeň v září 1923: státní policie si řekly, že potřebují stálou, ne-diplomatickou platformu, která umožní rychlé pátrání, standardní výměnu informací a jednotné identifikační postupy. Vznikla International Criminal Police Commission (ICPC) se sekretariátem ve Vídni; v čele stanul Johannes Schober. Oficiální časová osa INTERPOLu i encyklopedické přehledy přitom zdůrazňují, že šlo o praktickou infrastrukturu pro každodenní spolupráci, nikoli „světovou policii“.
Johannes Schober, zakladatel a první prezident ICPC.
Založení ICPC ve Vídni (7. 9. 1923)
3.–7. září 1923 svolal šéf vídeňské policie Johannes Schober do Vídně druhý Mezinárodní kongres trestní policie. Na jeho závěr, 7. září, delegáti založili International Criminal Police Commission (ICPC) a umístili její sekretariát do Vídně. Rakousko nabídlo zázemí a financování; Schober se stal prezidentem (do 1932) a Oskar Dressler prvním sekretářem. Kongresu se účastnili zástupci 20 zemí.
Kdo u toho byl. Podle oficiální rekapitulace INTERPOLu patřily mezi účastníky mj. Československo, USA, Francie, Itálie, Německo, Japonsko, Turecko, Švýcarsko, Švédsko, Polsko, Rumunsko a další. Důležitá nuance: tehdejší „členství“ bylo osobní (většinou šéfové policií), ne státní, takže seznam zemí na kongresu není totožný s pozdějším formálním členstvím.
Co přesně přijali. Základ ICPC tvoří „Rezoluce vídeňského kongresu“ (3.–7. 9. 1923). Ty vytyčily praktická pravidla:
– přímé kontakty policejních sborů napříč hranicemi,
– spolupráci při zadržení a vydávání (extradici),
– sjednocení pracovních jazyků,
– zřízení specializovaných úřadů pro padělky měn, šeků a pasů,
– standardizaci identifikačních metod (otisky prstů) a evidencí.
Plné znění je dostupné v originále (FR/DE) přímo na webu INTERPOLu.
Proč je to podstatné. ICPC vznikla jako stálá, ne-diplomatická platforma pro každodenní policejní práci – nikoli „světová policie“, ale infrastruktura pro rychlé pátrání, identifikaci a předávání informací. Tenhle provozní rámec je dodnes k vidění v současných materiálech INTERPOLu – tematicky navazuje na zatýkací/extradiční postupy, identifikaci a centralizované záznamy.
Jak ICPC fungovala v meziválečném období
Po založení ve Vídni fungovala ICPC především jako centrální „přepojovna“ pro policie států: sekretariát ve Vídni sjednocoval formuláře dotazů, pátrací oznámení a identifikační postupy (otisky prstů, evidence) tak, aby šla data rychleji sdílet napříč hranicemi. Tahle „provozní“ linie – extradice, identifikace, vedení záznamů – je od prvních návrhů z roku 1914 dodnes jádrem práce organizace.
Komunikace probíhala nejdřív poštou, telegrafem a telefonem. Zlom přišel roku 1935, kdy organizace spustila vlastní mezinárodní radiovou síť vyhrazenou trestní policii. Tím se výrazně zrychlilo šíření pátracích informací i ověřování totožností.
Vedle oběhu šifer a telegramů využívala ICPC i oficiální periodikum „International Public Safety“, v němž se zveřejňovaly pátrací oznámení. Rezoluce meziválečných let současně stanovila, že tyto „wanted notices“ se mají týkat výlučně ne-politické kriminality – tedy základ pozdější zásady neutrality.
Systém „notices“ se postupně profesionalizoval, až po válce dostal i barevné typy známé dnes. První Red Notice (veřejně dohledatelný milník) vydala organizace v roce 1947; dnešní **Red Notice je žádost o vypátrání a předběžné zadržení s ohledem na extradici – nikoli mezinárodní zatykač. (Právní účinek vždy určuje domácí právo dané země.)
Red Notice (veřejná část) — žádost o vypátrání a předběžné zadržení pro účely extradice (ilustrace).
Politizace a pád, potom restart (1938–1956)
1938–1945: převzetí a instrumentalizace. Po anšlusu převzali ICPC nacisté; v roce 1941 bylo sídlo přesunuto z Vídně do Berlína (Kleiner Wannsee 16) a organizace zůstala pod nacistickou kontrolou až do konce války. V letech 1938–1945 se v čele vystřídali Otto Steinhäusl (1938–1940), Reinhard Heydrich (1940–1942), Arthur Nebe (1942–1943) a Ernst Kaltenbrunner (1943–1945) – všichni vysoce postavení představitelé německé bezpečnostní mašinerie. Mnohé státy spolupráci fakticky ukončily; spojenci ICPC považovali za „mrtvou“, přesto podle novějšího výzkumu část činnosti pokračovala až do jara 1945.
1946: obnova pod belgickým vedením. Po válce Belgie vedla znovuvybudování a zavedla demokratickou volbu vedení; generální sekretariát se přesunul do Paříže. V témže roce byla jako telegrafická adresa přijata zkratka „INTERPOL“ (ještě před formální změnou názvu).
1956: nová ústava a jasné mantinely. Na valném shromáždění ve Vídni 1956 organizace přijala modernizovanou ústavu a nové jméno ICPO–INTERPOL. Článek 3 zakotvil princip politické neutrality: „Je přísně zakázáno, aby se organizace podílela na jakékoli politické, vojenské, náboženské či rasové činnosti.“ To je dodnes klíčový limit pro zpracování žádostí a vydávání oznámení.
Co si z období 1938–1956 odnáší dnešní INTERPOL. Zkušenost nacistického zneužití vedla k institucionálním pojistkám: volené vedení, právní rámec ústavy a striktní aplikace článku 3 v každodenní praxi (např. filtrování žádostí s politickým přesahem). Tyto zásady dnes tvoří základ důvěry v mezinárodní policejní výměnu.
Institucionalizace a digitalizace (1989–2002)
1989: přesun do Lyonu a technický restart. Generální sekretariát se přestěhoval do nově postaveného sídla v Lyonu. Krok měl i symbolický rozměr: vytvořit moderní zázemí pro centralizovanou koordinaci a IT rozvoj, na němž budou stát další dekády.
2002: spuštění I-24/7 – bezpečná páteř policejní komunikace. Interpol uvedl do provozu zabezpečenou síť I-24/7, která umožnila národním centrálám posílat operativní zprávy a v reálném čase ověřovat identitu, otisky, doklady a další údaje. Síť od počátku nahrazovala starší komunikační systém a během pár let připojila většinu členských států.
2002: DNA databáze („DNA Gateway“). Založením mezinárodní databáze DNA se otevřela možnost rychlého porovnání profilů mezi státy – typicky u násilné trestné činnosti či identifikace neznámých obětí. Databáze od startu běží v režimu minutových shod a je dostupná přes I-24/7.
2002: SLTD – databáze ztracených a odcizených cestovních dokladů. Nově vznikl i registr SLTD, do nějž státy nahrávají čísla pasů a dalších cestovních/identifikačních dokumentů nahlášených jako odcizené, ztracené, zneplatněné či zneužitelné (včetně prázdných tiskopisů). Kontrola na hranici trvá vteřiny; napojení probíhá přes I-24/7.
Důsledek období 1989–2002: Lyon poskytl institucionální kotvu, I-24/7 technickou páteř a DNA/SLTD první globální forenzní a hraniční databáze. Z „papírové“ koordinační role se tím stal digitální uzel, který umožňuje jednotný formát dat a okamžité prověřování napříč státy.
Dnešní priority a mantinely
Prioritní linie dnes: INTERPOL rámuje globální práci do tří hlavních programů – potírání terorismu, organizovaného (vč. „emerging“) zločinu a kyberkriminality. Tyto priority prostupují strategickými dokumenty a analýzami (Global Policing Goals, Strategický rámec 2022–2025) a odrážejí je i aktuální operační akce a regionální konference.
Jak se to dělá v praxi: Operativní páteř tvoří globální výměna dat a sdílení zpravodajských podnětů – na konferencích a v projektech se klade důraz na rychlé dotazování do databází, propojování specializovaných jednotek a posilování hraničních kontrol (např. proti pašování osob, zboží a pohybu teroristů). Tohle není „světová policie“, ale síť pro okamžité ověřování a koordinaci mezi 195 státy.
Mantinely: článek 3 a lidská práva. Právní kotvou je článek 3 Ústavy INTERPOLu: organizace se nesmí účastnit politických, vojenských, náboženských ani rasových aktivit. Aplikaci zásady neutrality a lidskoprávní rámec rozpracovává „Repository of practice“ a dohledu nad daty se věnuje CCF (Commission for the Control of INTERPOL’s Files). Všechny tři prvky – neutralita, lidská práva, ochrana dat – jsou dnes explicitně zakotveny v právních a metodických dokumentech organizace.
Debata o zneužívání výstrah („Red Notices“ a „diffusions“): Nevládní organizace a média dlouhodobě upozorňují, že autoritarní režimy se výjimečně pokoušejí systém zneužít k transnacionálním represím (např. proti disidentům a novinářům). INTERPOL na to reaguje posíleným filtrem, přezkumem žádostí a možností oprav u CCF, včetně nově aktualizovaných metodických pokynů. Spor dnes nestojí o existenci těchto pojistek, ale o jejich sílu, transparentnost a rychlost nápravy.
Zdroje: 1923 – how our history started
