Článek
Koloseum je ikonický symbol starověkého Říma. Masivní aréna určená pro gladiátorské hry a veřejné podívané. Dodnes patří mezi největší architektonické úspěchy starověku a je důkazem římské vynalézavosti.
Jenže Koloseum nebylo působivé jen nad zemí. Pod podlahou arény existoval skrytý svět, který celou show přiváděl k životu. Tunely, komory, logistika, zvířata, rekvizity, lidé připravení vyběhnout ve správnou vteřinu. Nebyl to jen amfiteátr. Byla to perfektně řízená továrna na spektákl.
A teď ta otázka, která se sama nabízí: jak tohle mohli zvládnout před dvěma tisíci lety? Jak dokázali zaplavit arénu kvůli námořním bitvám? Jak mohli přivést gladiátory a divoká zvířata na scénu tak, že to vypadalo, jako by se objevili z ničeho?
Srdce Říma
Koloseum stojí v samotném centru Říma. A v antice to nebylo osamělé monstrum mezi ruinami. Bylo středem živé městské zóny, kde se proplétala politika, zábava i každodenní provoz.
Nedaleko se nacházel Ludus Magnus, největší gladiátorská škola v Římě. Gladiátoři tam žili, jedli i trénovali. Šlo o provozní zázemí, bez kterého by hry v Koloseu nebyly možné v takovém měřítku.
V okolí stála i Meta Sudans, velká kuželovitá fontána, která údajně dosahovala výšky až 17 metrů. Podle tradice se zde přeživší gladiátoři po zápasech osvěžovali a omývali rány.
A pak tu byl Konstantinův oblouk, největší římský triumfální oblouk. Vysoký 21 metrů a široký 26 metrů, monumentální připomínka toho, kdo vládne a kdo vyhrává.
Konstantinův oblouk.
Do stejného prostoru patřil také chrám Venuše a Romy, pravděpodobně největší chrám starověkého Říma. Dvě symetrické komory, dvě hlavní božstva: Venuše a personifikovaná Roma.
A v pozadí příběhu ční ještě jeden symbol: Kolos Neronův. Obrovská bronzová socha vysoká přibližně 30 metrů, původně zobrazující Nerona, později upravená na boha slunce Sola. Právě ona měla inspirovat jméno Kolosea.
Flaviovský stroj
Původní název stavby zněl Flaviovský amfiteátr podle dynastie, která ho postavila. Koloseum měřilo zhruba 189 metrů na délku a 156 metrů na šířku a jeho výška přesahovala 50 metrů. Takové rozměry nebyly jen o designu. To byla politická zpráva vytesaná do kamene.
Dovnitř se vešlo přes 50 000 diváků. Obří publikum, obří hluk, obří potřeba logistiky. Aréna o rozměrech 83 × 48 metrů byla dost velká, aby na ní probíhaly masové scény, lovy zvířat, zápasy nebo inscenované bitvy.
Podlaha byla dřevěná a zasypaná pískem. Písek absorboval krev a zlepšoval stabilitu bojovníků. Odtud také pochází slovo „aréna“ z latinského harena.
Rychlá výstavba
Stavba začala roku 72 n. l. a základní část byla dokončena zhruba o osm let později, s dalšími roky na dokončovací práce. V měřítku takové stavby je to šílené tempo. Vypovídá to o tom, jaké zdroje a organizační sílu měl tehdejší Řím k dispozici.
Klíčem k přežití budovy byly základy. Kvůli problematickému podloží vznikl prstencový základ silný přibližně 12 metrů, vytvořený z vrstev římského betonu.
Koloseum bylo rozděleno do čtyř pater. První tři tvořily oblouky a sloupy, přičemž stavba využila tři klasické řády: dórský, iónský a korintský – postupně od nejjednoduššího po nejzdobnější.
Čtvrté patro, atika, mělo souvislou zeď s menšími okny. Nebyla to jen estetika. Tohle patro pomáhalo nést velarium – obrovskou zatahovací markýzu, která chránila diváky před sluncem.
Římská logistika
Koloseum mělo 80 vstupů. Sedmdesát šest z nich bylo očíslovaných pro běžné diváky. Fungovalo to jako dnešní stadion: rychlé nasměrování lidí na správné místo, minimalizace chaosu.
Zbývající čtyři vstupy byly pro elitu. Císař měl svůj vyhrazený vstup k císařské lóži zvané pulvinar. Magistráti měli vlastní přístup do své části.
A pak existovaly dva symbolické vstupy do arény. Východní brána byla „brána života“ – tudy nastupovali gladiátoři k boji a odcházeli po vítězství. Západní brána byla „brána smrti“ – tudy se odnášela těla padlých lidí i zvířat. Řím měl i smrt zorganizovanou do architektury.
Kdo seděl kde
Sezení odráželo sociální hierarchii. Nejblíž aréně seděli senátoři a elita. Druhá úroveň patřila jezdeckému stavu. Třetí byla pro běžné římské občany, rozdělená na bohatší a chudší. Nejvýš byla přidaná dřevěná sekce pro nejnižší vrstvy a otroky.
Je to tvrdé, ale jasné: Koloseum bylo zábava pro všechny, ale rovnost se v Římě do programu nepočítala.
Námořní šílenství
Jednou z nejneuvěřitelnějších podívaných byly naumachie – inscenované námořní bitvy. Aréna se změnila na vodní nádrž. Jak?
Tehdy ještě neexistovalo plně vybudované podzemí, které známe dnes. Dřevěná podlaha arény a podpěry se odstranily, čímž vznikl prostor pro zaplavení. Voda se pravděpodobně přiváděla z blízkých akvaduktů a rozváděla kanály v rámci základové konstrukce.
Zaplnění arény mělo trvat několik hodin. Lodě obsluhovali odsouzení vězni a otroci. Bojovali, dokud jedna strana nebyla zcela zničena. Po skončení se voda odváděla kanály napojenými na kanalizaci, což umožnilo arénu znovu rychle připravit na další program.
Hypogeum
Asi deset let po otevření vzniklo pod arénou dvoupatrové zděné hypogeum. Tohle byl backstage antického světa.
Centrální koridor a boční chodby umožňovaly pohyb lidí, zvířat i rekvizit. Cílem bylo jediné: aby se v aréně všechno objevilo přesně ve chvíli, kdy to mělo šokovat publikum.
Součástí systému bylo původně 28 výtahů kolem okraje arény. Každý výtah mohl vyzvednout klec se zvířetem přímo na povrch. Pohon zajišťoval vrátek s pákami, který obsluhovalo zhruba osm pracovníků.
Koloseum Hypogeum
Mechanismus byl promyšlený do detailu. Zvíře bylo v kleci, klec stoupala a v určitém momentu se automaticky otevřela přední dvířka, aby zvíře vyběhlo po rampě do arény.
V podzemí se využívaly i mobilní plošiny pro větší rekvizity – třeba kulisy přírody, kameny, stromy. Vytáhly se pod úhlem, v pravý okamžik se překlopily do roviny a zarovnaly s povrchem arény.
Postupně přibývaly další výtahy i v bočních chodbách. Některé už nesloužily jen pro zvířata, ale i pro účinkující.
Hypogeum bylo napojeno tunely na okolní objekty, včetně Ludus Magnus. Gladiátoři a zvířata se tak mohli přesouvat mimo zraky veřejnosti. Diváci měli vidět jen finální efekt – náhlý nástup, překvapení, chaos, krev.
Stín nad davem
Hry trvaly celý den. A římské léto je brutální. Bílý kámen odrážel slunce, horko se drželo v prostoru, tisíce těsně naskládaných lidí… bez ochrany by to byla výheň.
Proto vzniklo velarium – masivní zatahovací markýza. Tvořily ji pruhy látky, napojené na systém lan, kladek a navijáků. Podpíralo ji až 240 stožárů. Každá část se dala ovládat samostatně. Plné rozvinutí vyžadovalo koordinovanou práci stovek lidí.
Byl to systém, který předběhl dobu a v principu připomíná moderní stínění stadionů.
Dědictví
Koloseum fungovalo téměř 500 let. Bylo scénou gladiátorských zápasů, lovů, poprav, inscenací mýtů i masových show. Dnes je tiché, ale pořád mluví.
Neříká jen „podívejte, jak byli Římané šikovní“. Říká i „podívejte, jak uměli spojit techniku, politiku a zábavu do jednoho obřího stroje“.
A možná je tohle největší kouzlo Kolosea. Ne že je staré. Ale že pořád působí, jako by bylo postavené pro dav, který se má nechat ohromit. A ideálně moc nepřemýšlet, co všechno to stálo.
