Modrý a spol.: jak rok 1950 zlomil československý hokej

Po převratu se sport stal vitrínou loajality. Režim chtěl ukázkově odměňovat poslušné a trestat ty, kteří „nepochopili dobu“. Hokej byl ideální terč: mistrům světa se tleskalo na stadionu, ale politicky je šlo snadno označit za „zrádce“. Když stát na poslední chvíli zrušil odlet na mistrovství světa 1950 a veřejnosti to zdůvodnil údajnými problémy s vízy rozhlasáků, hráči se cítili podvedeni a poníženi. Zrušení přišlo 11. března 1950 a odůvodnění bylo nepravdivé – napětí tím vygradovalo.

Večer 13. března se část týmu sešla v pražské hospodě U Herclíků. Vztek a ostrá slova po nečekaném „stop“ sledovala StB. Krátce nato přišel zásah: 13. března 1950 StB v Praze zadržela prvních devět reprezentantů, další zatýkala v následujících dnech. To byl okamžik, kdy se „miláčci národa“ proměnili v „vnitřního nepřítele“ – přesně podle dobové logiky zastrašování.

StB z případu rychle udělala „bezpečnostní kauzu“. Nešlo o vyšetření jednoho incidentu, ale o předepsaný postup politických procesů: vytvořit „ilegální skupinu“, najít „vůdce“, přišít kontakty se Západem a přepsat frustraci sportovců na „protistátní činnost“. Spis běžel směrem ke Státní prokuratuře a Státnímu soudu.

Co StB a prokuratura potřebovaly? Především rámec „Modrý a spol.“ a vysokou trestní kvalifikaci. Kauza byla oficiálně vedena jako „proti Modrému a spol.“ a obžaloba pracovala s velezradou a špionáží (zákon č. 231/1948 Sb.). Tím se z běžného trestního případu stala exemplární „státní věc“.

Jak se obžaloba skládala? Vyšetřovatelé poskládali „příběh“ z obvinění, že hráči upřednostňovali zisk, provozovali černý obchod, udržovali kontakty s „uprchlými zrádci“, plánovali emigraci a po zrušení startu na MS „hanobili vládu a režim“. Tato tvrzení se stala osou žaloby, přestože přímé důkazy chyběly.

Jak se doznání získávala? Obvinění byli k podpisům protokolů a „doznání“ tlačeni opakovaným psychickým i fyzickým násilím; výslechy probíhaly v Bartolomějské a v „Domečku“. Když někteří (např. Josef Jirka) odvolali výpověď s odkazem na násilí, prokuratura to označila za bezvýznamné. Vyšetřování tak nevedlo k ověření skutků, ale k potvrzení předem připraveného obrazu.

Co z toho plyne pro další průběh? Spis byl „hotový“ už před soudem: veřejnost vyloučena, svědci obhajoby odmítáni, obhájce JUDr. Vladimír Lindner mohl namítat absenci důkazů k velezradě, ale na kvalifikaci to nic nezměnilo. Vyšetřování tedy nesměřovalo k pravdě, nýbrž k trestům, které měly odstrašit celý sport.

Státní soud v Praze nařídil přelíčení bez veřejnosti; dovnitř nesměli ani příbuzní. Cílem nebylo „hledat skutkový stav“, ale potvrdit už hotový příběh vyšetřovatelů. Řízení začalo 6. října 1950 a už 7. října padly rozsudky – bez účasti veřejnosti. Obžaloba stavěla na tezi „Modrý a spol.“ a žádala exemplární tresty. Obhajoba (JUDr. Vladimír Lindner) namítala, že chybí věcné důkazy a že jde o křivé konstrukce vyvolané StB, soud však námitky smetl.

Proces měl i vnitřní režii: rychlé čtení výpovědí, omezené dotazy, selektivně připuštění svědků. Přítomnost veřejnosti byla vyloučena a předsedající senát uzavřel věc během dvou dnů – v rozporu s normální praxí u skupinových kauz s tolika obžalovanými. Tím stát vyslal signál, že sport není „mimo politiku“, ale naopak slouží jako výkladní skříň loajality.

Prokuratura šla na efekt: potřebovala z případu udělat odstrašující vzor i pro ostatní sportovce. Podle dobových svědectví a rekapitulací Lidových novin prokuratura původně navrhovala trest smrti pro Augustina Bubníka a Bohumila Modrého. Tento požadavek – přednášený v neveřejném řízení – zapadal do logiky „exemplárního“ procesu a měl maximalizovat tlak na obžalované i jejich okolí. Nakonec soud zvolil dlouholeté tresty, ale samotné vznesení návrhu na absolutní trest zůstalo součástí paměti případu a dokresluje jeho zastrašovací rozměr.

Vyšetřovací vazby i tresty měly „zlomit“ celek – a zároveň vyslat signál dalším sportovcům. Augustin Bubník prošel hradčanským „Domečkem“ a následně věznicemi a pracovními tábory; výslechy provázelo surové zacházení (hlad, nátlak, bití). Jeho i další posléze nasadili na uran – s následky pro zdraví na celý život.

Bohumil Modrý si odpykával trest jako „vedoucí“ skupiny v procesu. Po letech ve věznicích a u uranu byl 1955 propuštěn na milost, ale zdravotně se už nikdy plně nevzpamatoval a zemřel v roce 1963. Tato trajektorie – od legendy k politickému vězni a předčasné smrti – se stala emblemem celé kauzy.

Osobní kariéry se rozpadly: sportovní vrchol byl pryč, stigma „nepřátel státu“ omezovalo práci i bydlení a návraty na led byly výjimkou, ne pravidlem. I tam, kde se po amnestiích podařilo něco dohnat (trénování v nižších soutěžích, později i v zahraničí), převažovaly jizvy – zdravotní, profesní i rodinné.

Proces z roku 1950 rozbil páteř reprezentace. Z „miláčků národa“ se během pár dnů stali „nepřátelé státu“ a tým byl po říjnových rozsudcích fakticky zlikvidován – obžalovaní hráči zmizeli ve věznicích a pracovních táborech, mužstvo se rozpadlo a kontinuita výběru se přetrhla. To nebyl „disciplinární trest“, ale likvidace sportovní elity před očima veřejnosti.

Dopad byl dvojí: reputační i výkonnostní. Na jedné straně režim přebarvil šampiony na „podvratné živly“, čímž vyvolal v domácím hokeji strach a autocenzuru; na druhé straně hráči přišli o nejlepší roky kariéry a reprezentace ztratila čelo zlaté generace, což se projevilo i v mezinárodním měřítku. V rekapitulacích se to pojmenovává přímo: 50. léta byla pro československý hokej „tragická“ – následoval propad a složitý návrat až po postupných propuštěních a pozdějších rehabilitacích.

Pražské jaro poprvé otevřelo cestu k nápravě křivd, ale jen částečně. Nejvyšší soud v Praze 30. 7. 1968 ve věci „Modrý a spol.“ přezkoumal a zrušil podstatné části původních rozsudků, čímž prolomil oficiální narativ o „protistátní skupině“. Politická atmosféra normalizace však brzy změnila kurz a plné očištění nepřišlo.

Definitivní rámec dala až legislativa po pádu režimu. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (účinný od 1. 7. 1990), stanovil zrušení nezákonných rozsudků, společenskou rehabilitaci a odškodnění; na jeho základě byly oběti politických procesů padesátých let – včetně hokejistů – rehabilitovány v plné právní míře.

Společenské uznání se dotahovalo postupně. Augustin Bubník byl sice formálně rehabilitován už roku 1968, ale plné uznání a možnost svou zkušenost veřejně artikulovat získal až po roce 1989 – což dobře ilustrují jeho pozdější veřejné aktivity a paměťové projekty. Příběhy dalších (Konopásek, Roziňák aj.) následovaly podobnou trajektorii.

Příběh „Modrý a spol.“ se vrací při kulatých výročích, v dokumentech i na besedách s pamětníky. K sedmdesátému výročí v roce 2020 vznikla řada rekapitulačních materiálů a připomínek (mj. veřejnoprávní média a právnické rekapitulace případu), které vyvádějí kauzu z čistě sportovní rubriky do prostoru paměti a spravedlnosti. Vznikají expozice, digitalizují se archivní svědectví a rodinné pozůstalosti; hokejové instituce i obce připomínají konkrétní jména, aby „kolektivní případ“ nezakryl lidské osudy. Zásadní je, že se pozornost přesouvá od mýtu o „ztraceném titulu“ k důstojnosti obětí a k vědomí, že sport nebyl mimo politiku.

Zdroje: Hokejisté jako nepřátelé státu aneb mistři světa ve vězení – ČT sport – Česká televize

Před 70 lety zatkla StB hokejové mistry světa, obhajoval je JUDr. Lindner - Advokacie - Advokátní deník

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-75-lety-komuniste-odsoudili-hokejove-mistry-tyrali-je-hladem-a-mucili-365653

Pokud Vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý komentář a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.