Poledne, které změnilo Tokio: Kantó 1923 a zrod odolného města

V 11:58:32 JST (02:58:32 UTC) udeřilo megathrustové zemětřesení na rozhraní desek v oblasti Sagami Trough – zlomová zóna na jih od Tokia mezi Filipínskou mořskou deskou a deskou Eurasie/Okhotsk. Moderní katalogy ho hodnotí na Mw 8,0 (USGS), odborná literatura uvádí rozmezí Mw 7,9–8,1 a epicentrum v Sagami Bay u Izu. Krátce po hlavním otřesu následovala silná sekvence dotřesů.

Načasování katastrofy bylo kruté: těsně před polednem, kdy v dřevěných domech hořely vařiče a kamna. Třes trval řádově několik minut (dobové i sekundární zdroje uvádějí ~4–5 min), takže zdi a komíny měly dost času selhat a pád těžkých prvků způsobil první velkou vlnu zranění a úmrtí. Nejtvrdší zásah dostaly Tokio a Jokohama a přilehlé prefektury Kanagawa, Chiba, Šizuoka.

K primárním škodám se přidaly sesuvy a kolapsy svahů na pobřeží západní Kanagawy. Ikonickým případem je Nebukawa: sesuv smetl nádraží i vlak do moře a zabil přes stovku lidí (další desítky zemřely v okolí). Souhrnné studie k sesuvům potvrzují, že právě geomorfologie a měkké sedimenty v „nízkém městě“ východního Tokia násobily účinky otřesů.

Zemětřesení vyvolalo i lokální tsunami: na pobřeží Sagami Bay dorazily vlny v řádu minut, s běžnými výškami 2–6 m okolo zálivu a maximy kolem 9–12 m hlášenými z Tateyamy (Bóšó) a Atami; na některých místech pronikla voda stovky metrů do vnitrozemí. (Run-up hodnoty se liší podle lokality a zdroje; zde uvádíme špičkové, terénním šetřením doložené odhady.)

Dotřesy byly mimořádně početné a energetické: katalogy a re-analýzy zmiňují více M ≥ 7 v následujících týdnech až měsících – standardní obraz pro složitou deskovou kolizi v Kantó. I proto se škody a požáry rozvíjely ve vlnách a záchranné práce probíhaly v trvale nestabilním prostředí.

Krátce po hlavním otřesu se z tisíců poledních ohňů a z rozbitých plynovodů rozběhla po východním Tokiu řetězová požární bouře, poháněná silným větrem z tajfunu u pobřeží. Největší zkáza přišla odpoledne na otevřeném prostranství Rikugun Honjo Hifukušo (Armádní oděvní sklad) v dnešní čtvrti Sumida, kam se uchýzily desetitisíce lidí. Dobové a muzejní zdroje pro toto místo uvádějí „přes 38 000“ obětí; nejnovější seismologická re-analýza zpřesňuje bilanci na 44 030 lidí, kteří zahynuli v jediném běsnícím ohnivém víru (fire whirl). Vzpomínky a mapy požárních front navíc ukazují, že k přeplnění plochy přispěly kolony evakuantů s vozíky a nákladem, které vzplanuly a znemožnily únik.

Co přesně se stalo? V husté zástavbě vznikl obří konvekční sloup horkých plynů; střih větru mezi přízemními nárazy a prouděním ve výšce mu dodal rotační moment. Vznikl tak tornádu podobný vír, který vtahoval plameny a žhavé částice a prudce zvyšoval sálání i rychlost hoření. V takovém víru teplota a rychlost proudění skokově rostou, okolní vzduch se ochuzuje o kyslík a lidé umírají kombinací popálenin, sálavého tepla a udušení; terénní odhady pro Kantó mluví o tom, že v Honjo se vše odehrálo během jednotek až desítek minut. Fyzika je dobře popsaná v literatuře o „fire whirls“: klíčová je kombinace intenzivního vzestupného proudu, horizontálního střihu větru a „vodicí“ geometrie (uliční kaňony, bariéry), která uzamkne vír na místě.

Důsledky byly okamžité i symbolické. Místo tragédie bylo po válce proměněno v Yokoamichō Park s pamětním sálem a slavnostmi obětí zemětřesení a požárů; „Honjo“ se stalo zkratkou pro nejhorší bod celé pohromy. Pro dnešní čtení čísel je podstatné mít v hlavě rozpětí: oficiální paměť dlouhodobě pracuje s „>38 000“, zatímco nová vědecká práce (BSSA, 2023) konzervativně dopočítává 44 030 obětí na ploše zhruba 6,7 ha—a ukazuje tak, jak extrémní podmínky mohou vzniknout v městské požární bouři.

Bilance se drží v rozmezí ~105–143 tisíc mrtvých a zhruba 2,5 milionu lidí bez přístřeší. Více než polovina Tokia lehla popelem a Jokohama byla prakticky zničena; hlavní zkázu způsobily požáry běžící městem celé hodiny (mimo extrémní případ v Honjo popsaný výše). Tyto rámcové údaje se shodují napříč souhrny a encyklopedickými přehledy k události.

Tragédii doprovázelo násilí na civilistech. V chaosu a za šíření fám („Korejci tráví studny, chystají požáry a bomby“) vznikly tisíce domobraneckých hlídek (jikeidan) a došlo k pogromu na Korejce – i na Číňany a Japonce chybně ztotožněné podle přízvuku. Odhady počtu zavražděných Korejců se dnes pohybují kolem 6 000 (některé práce uvádějí rozpětí vyšší); moderní popisy dokládají i tzv. „šibolety“ – improvizované „jazykové testy“ výslovnosti, jimiž davy třídily oběti. Ve statích o zemětřesení najdete i odhady ~700 zabitých Číňanů (zejm. z Wenzhou). Vznikaly i „ochranné kapsy“, ale vedle nich stály případy, kdy se policie a vojsko na lynči přímo podílely nebo ho kryly.

K násilnostem patří i politické čistky: Kameido (září 1923) – zatčení a popravování levicových aktivistů; Amakasuův případ (16. 9. 1923) – vražda anarchisty Ósugiho Sakae, Itó Noe a šestiletého synovce vojenskou policií. Tyto epizody proběhly během stanného práva a ilustrují, jak se represe „svezla“ na vlně pohromy.

Nové lokální dokumenty navíc průběžně zvyšují dříve oficiálně přiznaná čísla v jednotlivých prefekturách: v roce 2023 zveřejnila yokohamská výzkumná skupina materiál, který v Kanagawě popisuje 59 incidentů a jmenovitě uvádí 14 z celkem 145 zabitých – proti dlouho citovanému „oficiálnímu“ údaji dvou. Podobně se vede diskuse v Tokiu, Saitamě a Čibě; pietní akty a památníky (např. v Yokoamichō Parku) dnes explicitně připomínají i oběti pogromu.

Jak se to řídilo a kde se škrtalo. Vláda po zemětřesení zřídila Úřad pro obnovu císařské metropole (Teito fukkō-in) pod přímým dohledem premiéra; prezidentem se stal Gotó Šinpei. Jeho ambiciózní záměr (řádově 1,5 mld. jenů a více) narazil v parlamentu – výsledný státní rámec byl osekán na 468,44 mil. a z plánů vypadly části jako rozšíření Keihin kanálu/přístavu či parametry některých tříd. Přesto šlo o první „moderní“ městské plánování v Japonsku – s jasnou hierarchií ulic, mostů, parků a inženýrských sítí. toshiseibi.metro.tokyo.lg.jpTOKYO強靭化プロジェクトbousai.go.jp

Z čeho se skládala „nová mapa“. Klíčovým nástrojem bylo pozemkové scelování (land readjustment, kukaku seiri). V Tokiu pokrylo ≈ 90 % vyhořelé plochy – > 3 117 ha – a umožnilo proříznout široké třídy, narovnat parcely a vyvést nové protipovodňové a kanalizační trasy. Součástí byly i arteriální tahy: Arterial Road No. 1 – Shōwa-dōri (šířka ~44 m) a Arterial Road No. 3 – Eitai-dōri, které se stavěly už koncem 20. let; celkem vzniklo 52 hlavních tahů, z nichž mnohé tvoří páteř města dodnes. Program doprovodily úpravy řek a kanálů – především východně od Nihonbaši a kolem Sumidy.

Mosty jako symbol obnovy. Dřevěné mosty přes Sumidu zemětřesení a požáry zničily; nahradilo je devět železných „earthquake reconstruction bridges“. Stát postavil Ryōgoku-bashi, Umaya-bashi a Azuma-bashi, město Aioi-bashi, Eitai-bashi, Kiyosu-bashi, Kuramae-bashi, Komagata-bashi a Kototoi-bashi. Estetika a technika (např. zavěšené Kiyosu-bashi, obloukový Eitai-bashi) dělají z těchto mostů dodnes čitelné „pomníky“ 20. let.

Školy a parky jako infrastruktura přežití. Město vybudovalo „recovery elementary schools“ – železobetonové základní školy se světlem, plynem a vodou a s malými parky u každé z nich, aby sloužily i jako evakuační plochy. Zároveň vznikly velké „disaster recovery parks“ – Sumida Park, Hamachō Park, Kinshi Park – dnes běžná zeleň, tehdy součást bezpečnostního plánu města.

Bydlení po evropsku: Dōjunkai. Vedle ulic a mostů přišel i „sociální“ experiment: státní korporace Dōjunkai postavila do roku 1933 v Tokiu a Jokohamě ~2 800 bytů v 16 lokalitách – rané RC bloky s vodou, plynem a splachovacími WC, navržené jako protipožární ostrovy uprostřed nové uliční sítě.

Co zůstalo za čárou rozpočtu. I přes škrty se podařilo rozšířit a vydláždit ulice (celková plocha komunikací narostla ~o 45 %), postavit nové mosty a zlepšit vodní síť. Naopak parky a sociální infrastruktura dostaly proti původnímu záměru méně peněz – jedna z výtek, která se v literatuře k 30. letům vrací.

Proč je to důležité dnes. Model „scelování + páteřní tahy + mosty + evakuační zeleň + RC školy“ se stal šablonou pro pozdější obnovy (a po válce pro celé Japonsko). Rekonstrukce Kantó tak nevymyslela jen nové ulice, ale i instituce a postupy, jak stavět město odolné vůči zemětřesení a požárům – v mezích rozpočtu, ale s dlouhým účinkem.

Rozsah zasažení. Městská statistika uvádí, že zemětřesení a požáry zasáhly 73,4 % domácností v Tokiu; oheň spálil přibližně 3 465 ha, tedy asi 44 % tehdejší plochy města. To je oficiální základní metrika, ze které vychází veškeré poválečné plánování.

Scelování jako motor přestavby. Program land readjustment (kukaku seiri) převedl na nové ulice, parky a veřejná prostranství více než 31,16 mil. m² (≈ 3 117 ha) v 66 přestavbových obvodech Tokia – číslo, které dobře ukazuje, jak hluboko se „přepsala“ parcelace východního města. Výsledkem byla síť nových protipožárních pásů a přehlednější bloky, na které šlo navázat vodu, plyn a kanalizaci.

Bydlení: Dōjunkai v datech. Proti dřevěné zástavbě postavila státní korporace Dōjunkai moderní železobetonové domy: během zhruba deseti let do 1933 vzniklo 16 lokalit v Tokiu a Jokohamě s asi 2 800 byty – s plynem, vodou a splachovacími WC, tedy s vybavením, které tehdejší nájemní standard výrazně posouvalo. (Z dnešního pohledu šlo o prototyp „odolného“ městského bydlení.)

Školy jako opěrné body. Městská obnova nestavěla jen ulice: všech 117 tehdy existujících základních škol bylo v rámci rekonstrukce realizováno v železobetonu jako multifunkční uzly (výuka + útočiště). Tím se zároveň zpevnila síť evakuačních míst, která dnes doplňují „disaster recovery“ parky (Sumida, Hamachō, Kinshi).

1924: první „taishin“ pravidla na světě. Rok po kantóské katastrofě stát doplnil Urban Building Law o povinný seismický výpočet a zavedl minimální horizontální seismický součinitel ≥ 0,1 (tzv. coefficient method). Jde o první národní seismický návrhový předpis na světě; současně se zpřísnily konstrukční požadavky (např. ztužení dřevostaveb). Smysl byl jednoduchý: i běžná budova musí „unést“ určité seismické zatížení, ne jen náhodu.

1950: Building Standard Law (BSL) a pevnější základ výpočtu. Po poválečných zkušenostech nahradil BSL meziválečný zákon a standardizoval návrh přes základní smykový součinitel ~0,2 (pro běžné výšky), který reprezentuje návrhové vodorovné zatížení od „středně silného“ zemětřesení. Následná zemětřesení (např. Tokachi-oki 1968) vyvolala revizi 1971 – zejména u RC sloupů (třmínkování/duktilita), protože právě křehké poruchy betonu se ukázaly jako slabé místo.

1981: „nový taishin“ a dvoustupňová bezpečnost. Klíčová revize zavedla dvoufázový návrh: (1) stav allowable stress pro střední otřesy s C₀ ≥ 0,2, (2) kontrolu ultimátní smykové kapacity pro silné otřesy s C₀ ≥ 1,0; současně se důrazněji prosadila duktilita a disipace energie. Účinnost se ukázala v Kobe 1995: 97 % zřícených domů bylo postaveno před 1981. To přímo vedlo k zákonu o podpoře seismických sanací (1995) a dotacím/úlevám pro posilování starší zástavby.

2000: výkonnostní (performance-based) rámec. Další reforma převedla BSL z čistě předpisového režimu na výkonnostní: jasně definovala cíle chování stavby (ochrana života vs. omezení poškození) a popsala návrhová spektra na „engineering bedrock“, včetně vlivu podloží (Z-zóny). Tím se kód přiblížil realitě jednotlivých lokalit a typů staveb.

Důsledek v praxi: méně kolapsů, menší šance na „sekundární“ požáry. Kombinace RC/oceli, šířky ulic (z předchozích kapitol) a přísnějších norem se promítla do skutečných bilancí: novější budovy v Kobe 1995 vykazovaly výrazně lepší výkon a u GEJE 2011 (Tohoku) bylo přímé kolapsové poškození budov otřesy relativně malé — většinu ztrát způsobilo tsunami, ne selhání konstrukcí navržených podle moderních kódů.

Mapa rizika, která se hýbe s vědou. Japonsko provozuje veřejný portál J-SHIS: státní „hub“ s národními seismickými hazardními mapami a scénářovými shake-mapami. Mapy připravuje vládní HERP (Headquarters for Earthquake Research Promotion); pro konkrétní místo si zobrazíš pravděpodobnost silného otřesu v daném horizontu i modelované chvění z vybraných zdrojů. Prakticky: je to základ pro plánování posilování budov, evakuací i pojištění.

„Tokijské M7“ jako referenční scénář. Stát dlouhodobě komunikuje, že pravděpodobnost otřesu M7-třídy v jižním Kantó do 30 let je ~70 %. Najdeš ji přímo v materiálech Cabinet Office i v příručkách metropole; jde o agregovaný „scénář“ pro příměstský tokijský otřes (nikoli Nankai Trough). Tahle hodnota je dnes kotvou pro cvičení i veřejné investice.

Manuál pro domácnosti: „Tokyo Bōsai“. Metropole vydává přehledný Disaster Preparedness Tokyo (brožura + e-book). Učí „co dělat první 72 hodin“, pracuje s evakuačními mapami, zásobami, požárně bezpečnými oblastmi a jednoduchým plánem My Timeline pro rodiny (kdy volat, kam jít, jak se sejít). Materiál je aktualizovaný a dostupný i v angličtině.

Vteřiny navíc: Earthquake Early Warning (EEW). JMA od 1. 10. 2007 veřejně poskytuje EEW – varování v řádu sekund až desítek sekund před silným třesením. Systém zachytí P-vlny, bleskově odhadne epicentrum a intenzitu a přes TV, rádio a mobilní sítě vyšle varování dřív, než dorazí ničivější S-vlny. Neřeší všechno (u epicentra je „slepá zóna“), ale zpomaluje vlaky, zastavuje výtahy a dává lidem čas udělat správný reflex.

J-Alert a celostátní drily. Varovná hlášení (zemětřesení, tsunami, erupce) běží i přes státní J-Alert do sirén, rozhlasu a obecních rozhlasů. Každý rok 1. září – Disaster Prevention Day – vláda a samosprávy pořádají celostátní cvičení; poslední roky simulují i „přímý zásah pod metropolí“ (M7, ranní špička). Smysl: otestovat komunikaci, přepnutí úřadů a spolupráci veřejnosti.

1. září je v Japonsku oficiální Den prevence katastrof – každoroční státní i lokální cvičení, při kterých vláda, prefektury a školy prověřují spojení, evakuaci i roli dobrovolnických jednotek. Loni vláda simulovala ranní „M7 pod metropolí“ přímo pro kabinet; pointa je jednoduchá: udržet připravenost ve společnosti i úřadech, ne jen v technických normách.

Z „Gótovy“ obnovy přežily čitelné kusy města – široké tahy, mostní soustava přes Sumidu a síť parků/škol, které fungují jako evakuační ostrovy. Dnes se ten historický skelet doplňuje o mikrozonaci a mapy rizika: státní portál J-SHIS publikuje pravděpodobnostní hazard a scénářové shake-mapy pro konkrétní zdroje, které slouží projektantům, pojišťovnám i samosprávám. Nad tím stojí dlouhodobé odhady HERP (např. „tokijské M7“ jako referenční scénář pro plánování cvičení).

Metropole mezitím přeložila „odolnost“ do návodu pro domácnosti: brožura Disaster Preparedness Tokyo (Tokyo Bōsai) učí rodiny stavět si My Timeline, znát evakuační místa a držet zásoby; městské části vydávají vlastní příručky a propojují je s aplikací a mapami útočišť. Tohle je ta každodenní vrstva, která z paměti dělá zvyk.

Technologickou špičku tvoří EEW – předběžné varování přes TV/mobily, které dá vteřiny na reflex (zastavit výtah, přikrčit se, zpomalit vlak). Paralelně běží J-Alert a rozsáhlé městské drily; při kulatých výročích (např. 100 let od Kantó) cvičí celá země, často se scénářem přímého zásahu metropole.

Slabiny? Ty se taky otevřeně řeší. Východní Tokio má stále husté dřevěné čtvrti, kde se požár šíří snáz a pozemkové a majetkové poměry ztěžují přestavbu. Město proto běží dlouhodobý program „Close-set Wooden Housing Areas“: prořezává ulice do protipožárních pásů, podporuje nehořlavé a seismicky odolné domy a krok po kroku snižuje riziko v nejzranitelnějších blocích. To je dnešní verze téže myšlenky z roku 1923: kombinovat plán, investice a trénink tak, aby při příští zkoušce obstály nejen mosty a bulváry, ale i nejmenší ulice.