Článek
5. června 1999. Televize Nickelodeon odvysílala první díl seriálu, který vypadal jako vtip.
Hlavní hrdina? Žlutá houba v kalhotách. Pracuje v podvodním fastfoodu, jeho nejlepší kamarád je růžová hvězdice s IQ květináče, a přes plot mu nadává pasivně agresivní chobotnice.
Zní to jako něco, co bys po půlnoci vymyslel s kamarády na tripu. Ale svět se zamiloval.
SpongeBob SquarePants nebyl obyčejný dětský seriál. Byl to chaos v nejčistší podobě.
A právě v tom byl jeho kouzlo.
Tímhle dnem se z mořského dna vynořilo něco, co formovalo generaci. A možná ji i trochu poznamenalo.
O co vlastně jde?
Formálně vzato je to seriál o mořské houbě, která žije na dně oceánu v ananasu, vstává s úsměvem, chodí do práce, miluje smažené karbanátky a má kamaráda, který by se ztratil i v kruhu. Neformálně? Je to čiré šílenství.
SpongeBob je hodnej idiot. Takovej ten týpek, co se pořád směje, i když všichni kolem dávno rezignovali. Patrick je chodící otupělost. Čisté prázdno v růžovém těle. Squidward je deprese s klarinetem. Pan Krabs je kapitalismus, co by tě prodal za 50 centů. A všechno se to odehrává pod mořem, kde neplatí logika, fyzika ani soudnost.
A přesto (nebo právě proto) to celé fungovalo. Děti se smály. Dospělí to nechápali. Anebo možná začali tušit, že pod tímhle cirkusem je schovaný obraz světa, kde se zešílelo už dávno – jen to tu nikomu nepřijde divný.
Dívali jsme se na to jako malí. Byla to sranda.
Dnes se díváme znovu. A říkáme si: „Počkat… tohle jsme fakt sledovali jako děti?“
Proč to děti milují a dospělí nechápou (nebo naopak)
Děti milují SpongeBoba, protože je barevnej, křičí, skáče, dělá grimasy a nikdy nezmlkne.
Je to nonstop jízda bez pointy. Žádná morální ponaučení, žádná logika, žádné vyvíjení postav. Prostě houba v kalhotách zakřičí: „I’m ready!“, a pak přijde dvacet minut bordelu.
Ale jakmile vyrosteš, začneš si v tomhle cirkusu všímat věcí, které tě trochu znervózňují.
SpongeBob pracuje v práci, která ho vyčerpává, ale miluje ji, i když je podhodnocený.
Squidward se dusí v nenávisti ke všemu a všem, ale nemá kam utéct.
Patrick? Ten je spokojený, protože je úplně mimo.
A pak si člověk všimne, že je to vlastně docela přesnej model dospělýho života.
Směješ se. Ale trochu z nervozity. A trochu proto, že si říkáš: „Tohle je přece moje práce. Moje sousedství. Můj mozek po deseti letech v provozu.“
SpongeBob tě jako dítě rozesměje. Jako dospělého tě donese až na hranici existenciální krize. A to je na dětskej seriál docela dobrej výkon.
Kritika a kult
SpongeBob to schytával ze všech stran. Rodiče si stěžovali, že je to moc hlučný. Psychologové říkali, že z dětí dělá nepozorné idioty. A konzervativci se jednou vzbudili s podezřením, že je SpongeBob vlastně gay propaganda v mořském převleku.
A přitom – seriál na to všechno kašlal. Dál si jel to svoje. Neučil, nevysvětloval, nemoralizoval. Byl jako dítě s cukrem v krvi a volným přístupem k animaci.
A najednou to přestalo být jen pro děti.
Internet si SpongeBoba přivlastnil. Vznikly stovky tisíc memů. SpongeBob, co si dává facepalm. SpongeBob, co křičí „Ight Imma head out“. SpongeBob, co ironicky šeptá kapitálkami. Z podivný kreslený houby se stal jazyk internetu. Emoce převedené do žluté postavičky s vytřeštěnýma očima.
Zatímco původní cílovka vyrostla, SpongeBob ne. Ale právě to z něj udělalo kult. Dětský seriál, co přežil vlastní dětství. A mezitím stihl vypustit do světa tolik virálních momentů, že by z toho mohli žít celé reklamní agentury.
SpongeBob dnes: houba, co neumí stárnout
SpongeBob pořád běží. Už víc než dvacet let. Vznikly filmy. Spin-offy. Speciály. Merch se ždíme do posledního plyšáka. Z chaotického kultu se stala značka. A z postavičky ikona.
Značka, která prodává vše od batohů až po omalovánky. Ikona, která se směje i tehdy, když už to není ani vtipný.
Je to jako když punková kapela podepíše smlouvu s McDonald’s. Pořád hraje ty starý věci, ale ty už víš, že to dělá hlavně kvůli penězům.
Původní kouzlo – ta směs absurdna, naivity a podivného zoufalství – se někde ztratilo.
Nové díly jsou techničtější, barevnější, zběsilejší. Ale chybí jim to, co měl ten starý SpongeBob: Šílenství s lidským podtextem.
Navíc tvůrce seriálu, Stephen Hillenburg, v roce 2018 zemřel. A i když za svého života výslovně nechtěl spin-offy, tak se jich po jeho smrti objevilo hned několik.
Zůstává otázka:
Je to ještě SpongeBob?
Nebo už jen značka, co se udržuje při životě, protože prodává?
Možná na tom nezáleží. Protože někde mezi první sérií a dnešní produkcí jsme pochopili, že SpongeBob nikdy nebyl o příbězích.
Houba, která nás přežila
SpongeBob začal jako kreslený chaos z hlubin oceánu. Byl legrační, otravný, ujetý. A hlavně – byl náš. Smáli jsme se mu jako děti, protože nám to připadalo vtipné. Dnes se smějeme, i když víme, že to vtipné už vůbec není.
Už to dávno není seriál o houbě. Je to obraz světa, kde se všichni tváří šťastně, ale nikdo není v pohodě. Kde se pracuje víc než žije. Kde se usmíváš, protože ti nic jiného nezbývá. A kde ti Patrick řekne, že je všechno v pohodě – jen proto, že vůbec nechápe, co se děje.
A možná právě proto SpongeBob přežil. Protože takhle nějak vypadá dospělost.
Bláznivá, barevná, absurdní. A trochu smutná.
