Stín roku 1940 nad Sedmihradskem: příběh změny hranic a její oběti

V noci na 30. srpna 1940 se ve vídeňském Belvederu sešli ministři zahraničí Německa a Itálie Joachim von Ribbentrop a Galeazzo Ciano. Jejich „rozhodčí“ verdikt připsal Maďarsku sever Sedmihradska včetně celého Marmaroše a části Crișany. Do nově vymezeného pásma připadlo podle německo-italské kalkulace 43 492 km² s odhadovanými 2 667 007 obyvateli. Rumunská Korunní rada verdikt přes noc přijala. Pro obyvatele to znamenalo okamžité změny: Kluž byla znovu Kolozsvár, Oradea se vracela k názvu Nagyvárad, a kdo jel z Brašova na sever, nově počítal s hraniční kontrolou na trati.

Zlom přišel už na konci června. Sovětský svaz 26. června 1940 předložil ultimátum a donutil Rumunsko vyklidit Besarábii a severní Bukovinu; ústup během 48 hodin zasáhl armádu, úřady i civilisty a způsobil masové přesuny obyvatel. Na přelomu srpna a září následovala další ztráta: smlouva v Craiově z 7. září 1940 přidělila Jižní Dobrudžu Bulharsku a stanovila povinnou výměnu obyvatel. V několika týdnech tak Rumunsko přišlo o území na východě, jihu i severozápadě, často pod přímým tlakem velmocí.

„Arbitráž“ ve Vídni byla posledním tahem léta. Rozhodnutí podepsané v Belvederu 30. srpna neslo pečeť Osy a nešlo o jednání rovných stran. Politický otřes doma byl okamžitý: režim krále Karla II. se zhroutil, 4.–6. září převzal moc generál Ion Antonescu a král abdikoval ve prospěch syna Michala. Vstup německé mise do Bukurešti zpečetil nové směřování země. V tomhle sledu událostí se z „arbitráže“ stává diktát a z mapy souřadnice, které rozdělují rodiny, školy i trhy.

Místo: Belvedere ve Vídni. U stolu seděli dva „rozhodčí“, kteří ve skutečnosti rozhodovali – německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop a jeho italský protějšek Galeazzo Ciano. 30. srpna 1940 jim Rumunsko a Maďarsko „předložily spor“ o hranici v Sedmihradsku; výsledek zapsali jako rozhodčí nález a přidělili Maďarsku sever Sedmihradska. Nešlo o jednání rovnocenných stran, ale o nález velmocí Osy vůči státu, který už v létě 1940 přišel o Besarábii a severní Bukovinu (Sovětskému svazu) a mířil do politické krize. Samotný text nálezu (v anglickém překladu) stanovuje novou čáru, přikládá mapu a ukládá technické provedení změny hranice; moderní syntézy (Britannica, USHMM) ten krok zasazují do série tlaků, jež Rumunsku během léta „ukously“ asi třetinu území a obyvatel.

Nerovnost byla patrná i procesně. Rumunsko a Maďarsko se pár dní předtím sice pokusily o bilaterální jednání, ale po jejich krachu přišla z Berlína a Říma nabídka „arbitráže“ s ultimativním tónem. V Belvederu pak Ribbentrop s Cianem zredukovali původní maďarské nároky a oznámili verdikt: cca 43 104 km² severního Sedmihradska, včetně Marmaroše a části Crișany, má připadnout Maďarsku. Rumunsko mělo během dvou týdnů území vyklidit; přebírání pak probíhalo podle harmonogramu okupace a následné civilní správy. V rumunské delegaci zůstala epizoda, která přežila do pamětí: ministr zahraničí Mihail Manoilescu omdlel, když v „Zlatém sále“ uviděl mapu nové hranice.

Politický efekt v Bukurešti byl okamžitý. Už pár dní po nálezu padl režim krále Karla II.; k moci se dostal generál Ion Antonescu a do země přišla německá vojenská mise. Z „arbitráže“ se v rumunské paměti stává „vídeňský diktát“ – přesná formulace, která lépe vystihuje mocenské poměry u stolu než právnický termín „arbitráž“.

Spor se neopíral jen o mapu, ale i o tabulky ze sčítání lidu – a o to, jak se ptáte. V regionu, který získalo Maďarsko, uvádí rumunské sčítání 1930 celkem 2 393 300 lidí; maďarské sčítání 1941 zde napočítalo 2 578 100. V roce 1930 tvořili podle „národnosti“ (deklarované identity) Rumuni ~49 % a Maďaři ~38 %; podle maďarského sčítání 1941 tvořili Maďaři ~54 % a Rumuni ~40 %. Obě sčítání přitom zachycovala národnost i jazyk zvlášť, ale lišila se kontextem: proběhla po velkých přesunech obyvatel, s odlišnou správou, a v roce 1941 navíc v zemi s platnými rasovými zákony, které z židovského obyvatelstva udělaly samostatnou „národnostní“ kategorii (což samo o sobě mění procenta ostatních skupin). Proto váhu čísel nelze číst bez vysvětlivek.

Kde čísla klamou nejčastěji?

Nová čára ušila pro Maďarsko „drápek“ až do Székelyföldu – aby se k převážně maďarskému východu dostal koridor přes severozápad Sedmihradska. Na sever přešla klíčová města a uzly: Kolozsvár (Cluj), Nagyvárad (Oradea), Szatmárnémeti (Satu Mare), Marosvásárhely (Târgu Mureș), Nagybánya (Baia Mare), Zilah (Zalău), Beszterce (Bistrița), Máramarossziget (Sighetu Marmației), Csíkszereda (Miercurea Ciuc), Sepsiszentgyörgy (Sf. Gheorghe), Székelyudvarhely (Odorheiu Secuiesc), Dés (Dej) či Nagykároly (Carei). Jih si ponechal páteřní centra Brașov (Brassó), Sibiu (Hermannstadt), Alba Iulia (Gyulafehérvár), Deva (Déva) a např. Turda (Torda) – město těsně u nové hranice, ale na rumunské straně. Administrativně šlo o sadu žup (Bihar, Kolozs, Maros-Torda, Máramaros, Szatmár, Szilágy aj.), které byly v říjnu–listopadu 1940 začleněny do maďarské správy. Pro lidi to znamenalo okamžité změny názvů, úředního jazyka, razítek i školní sítě.

Dopravně se otěže překlopily také: Oradea a Cluj byly dlouhodobě železničními uzly – nově už přeshraničními vůči jihu. Proud zboží a lidí z Brašova či Bukurešti do severních měst tak narážel na kontroly a novou celní režii, zatímco tranzit uvnitř „nového“ severu (Oradea–Cluj–Dej–Satu Mare) spadl pod budapešťské řízení. Strategickou váhu těchto uzlů ostatně potvrdilo i pozdější spojenecké bombardování Nagyváradu a Kolozsváru (1944), které mířilo právě na železniční infrastrukturu. Školy a úřady se přestavovaly v rychlém sledu: v srpnu 1940 evidoval sever 1 666 rumunských obecných škol a 67 středních/vyšších zařízení; už v roce 1941 zůstalo jediné čistě rumunské gymnázium (v Năsăudu) a téměř 800 obecných škol ubylo či změnilo jazyk.

5. září 1940 překročily první jednotky maďarské armády hranici u Sighetu Marmației. Postup probíhal v devíti etapách (v blocích po 40–80 km): první den padly Carei, Satu Mare, Sighet a Ocna Șugatag; poslední převzetí hlásily 13. září Sfântu Gheorghe a Târgu Secuiesc. Do hlavních měst žup přijížděly kolony a probíhaly defilé – v Cluji/Kolozsváru se regent Horthy ukázal v sedle šedého koně. Paralelně s armádou nastupovala provizorní vojenská, poté civilní správa.

„Arbitráž“ neurčila jen čáru, ale i režim přechodu. Oficiální text stanovil 14 dní pro vyklizení území rumunskou armádou a přesný harmonogram evakuace/okupace. Zároveň všem obyvatelům na odtrženém území automaticky přidělil maďarské občanství – s možností do 6 měsíců optovat pro rumunské a do 1 roku se s majetkem vystěhovat (u nemovitostí nárok na náhradu). To v praxi znamenalo rychlé přísahy a přeřazování úředníků, přestavbu soudů a změnu měny a předpisů. Řada lidí volila rychlou cestu – z loajality, ze strachu i z holé logistiky.

Pohyb obyvatel nabral v prvních týdnech a měsících masový charakter, ale jednotné číslo neexistuje – už proto, že se různě počítali „optanti“, uprchlíci a vyhoštění a evidence byla neúplná. K 1. lednu 1941 registrují rumunské zdroje 109 532 rumunských uprchlíků ze severu; maďarská registrace mluví do ledna 1941 o cca 100 000 Maďarech, kteří odešli z jihu na sever. Do prosince 1943 uvádějí rumunské statistiky souhrn 218 919 vyhoštěných; zároveň platí, že část přesunů nebyla v oficiálních soupisech zachycena. Právě tyto rozdíly ve definicích a metodice vysvětlují, proč „není jediné číslo“.

Přebírání severu Sedmihradska na podzim 1940 provázely lokální masakry. Treznea (9. 9. 1940): jednotky maďarské armády spolu s místními zastřelily a zabily granáty 93 civilistů, Rumunů a Židů. Ip (14. 9. 1940): po explozi, kterou velení mylně přičetlo „rumunskému útoku“, gendarmérie a vojáci povraždili přibližně 150–158 Rumunů v obci a okolí. Nușfalău (8. 9. 1940): při průchodu oblastí bylo 11 rumunských civilistů mučeno a zabito. Tyto excesy se staly mementem prvních dnů nové správy a ukazují, jak rychle se politické rozhodnutí ve Vídni proměnilo v násilí na místě.

Nová moc současně přenastavila loajalitu a pravidla hry. Občanství obyvatel připojeného území bylo převedeno na maďarské automaticky, s možností do 6 měsíců optovat pro rumunské a do 1 roku se vystěhovat; režim vyklizení/převzetí měl proběhnout „pokojně a pořádkem“. V praxi to znamenalo rychlé přeobsazování úřadů, změnu jazyka správy a škol a posílení gendarmérie. Od roku 1940 se v celém Maďarsku uplatňovaly antisemitské zákony (předválečné „II.“ a „III.“ protižidovské zákony, rozšířené i na znovuzískaná území), které otevřely cestu pozdějšímu okradení, ghettoizaci a deportacím.

Rok 1944 byl pro židovské obyvatele severu Sedmihradska katastrofou. Po německé okupaci Maďarska (březen 1944) následovala rychlá ghettoizace a deportace do Auschwitz-Birkenau během května–června. Z Oradei (Nagyvárad) odjelo devět transportů s celkem 27 215 Židy; ze Sighetu bylo v květnu vypraveno téměř 14 000 osob a přežily jen stovky. Odhadně 131 639 Židů z celého severního Sedmihradska bylo odvezeno do Auschwitz – číslo, které shrnuje regionální studie i soudobé prameny.

Vídeňský nález okamžitě přesměroval rumunskou politiku. 6. září 1940 abdikoval Karel II. a skutečnou moc převzal Ion Antonescu; během podzimu dorazila německá mise a 20. listopadu 1940 Rumunsko oficiálně vstoupilo do Osy (Tripartitní pakt). Režim „národně-legionářského státu“ zavedl tvrdé antisemitské normy a orientoval hospodářství i armádu na Berlín. Ztráty území během několika týdnů – východ (Sovětský svaz), severozápad (Vídeň), jih (Craiova, 7. 9. 1940) – spolu s tlakem Německa a Itálie zlomily starý režim a předefinovaly zahraničněpolitický kurz.

K Craiově patřila i povinná výměna obyvatel: přesuny šly oběma směry, v řádu desítek tisíc (např. ~103 700 Rumunů/Aromunů/Meglenorumunů ze Jižní Dobrudže a ~62 300 Bulharů ze severní části). Zatímco tato dohoda zůstala po válce v platnosti, Vídeňský nález zrušily poválečné mírové smlouvy; sever Sedmihradska se 1945 vrátil pod rumunskou správu a 1947 to Paříž definitivně potvrdila. V součtu léto–podzim 1940 znamenaly pro Rumunsko nejen ztrátu území, ale i politický zlom: spojenectví s Osou, centralizaci moci a vstup do války po boku Německa.

23. srpna 1944 provedl král Michal převrat, Rumunsko vypovědělo spojenectví s Berlínem a přidalo se ke Spojencům. Fronta se během září–října převalila přes Sedmihradsko. Bitva u Turdy (5. 9.–8. 10. 1944) svázala německo-maďarské síly s rumunsko-sovětskými jednotkami; města padala v rychlém sledu: Cluj/Kolozsvár 11. října, Oradea/Nagyvárad 12. října, symbolické Carei/Nagykároly 25. října (datum, které Rumunsko dodnes slaví jako Den armády). Do konce roku se sever vrátil pod rumunskou civilní správu, definitivní právní tečku ale přinesly až Pařížské mírové smlouvy (10. 2. 1947): Vídeňský nález byl prohlášen za nulitní a hranice s Maďarskem byla potvrzena ve stavu k 1. lednu 1938. Z čáry, která rok 1940 rozřízla životy, se znovu stala státní hranice předválečného tvaru – s mezitím nenávratně změněnými osudy lidí i institucí.

Hospodář z okraje Székelyföldu si v září 1940 přepsal katastr a daně, na jaře 1944 odevzdal poslední dobytek rekvizici a v létě 1944 mu fronta projela přes pole. Jednu zimu platil poplatky v Budapešti, další už v Brašově. Když se vrátil z evakuace, našel stodolu bez střechy a nové úřední razítko na dveřích.

Učitelka z Cluje nejprve přešla na maďarské osnovy a jazyk. Po roce vyučovala v menší škole na jihu, protože „její“ budova připadla jiné instituci. Na podzim 1944 se vrátila – třída byla poloprázdná a třídnice měla nová jména. Zapsala je rumunsky, ale v rozvrhu nechala maďarštinu i náboženství. Děti mluvily doma různě, ve škole měly být „jednotné“. Nikdy nebyly.

Železničář z Oradei se za pár týdnů stal pracovníkem „přeshraniční“ stanice. Místo nočních posunů vyplňoval celní lístky a dohlížel na pečetě. V říjnu 1944 mu bombardování roztrhlo koleje jako provázky a přes zimu se učil nové předpisy, tentokrát rumunské. Předpisy se měnily častěji než rozvrhy vlaků.

A rodina rozdělená hranicí? Dvě sestry, jedna v Záloji/Zalău, druhá v Satu Mare/Szatmárnémeti. V roce 1940 je dělila nová čára, v roce 1944 je rozdělila válka, a téhož roku ještě jednou – když se z jedné strany nevrátilo několik příbuzných, kteří patřili k židovské obci. V dopisech si psaly praktické věci: kde sehnat mouku, jak poslat balík, komu se prokázat na úřadě. Jenom poslední větu psaly beze změn: „Drž se.“

Tyhle mikro-dějiny drží pohromadě celý text: za politickými rozhodnutími běží logistika všedního dne. Překlápění razítek, nový jazyk ve škole, jiná tabulka jízdného. A mezi nimi lidé, které nikdo neptal, v jakém jazyce sní.

„Byla to férová arbitráž.“
Nebyla. O výsledku nerozhodovali „nezávislí rozhodci“, ale ministři zahraničí Německa a Itálie – Ribbentrop a Ciano. Rumunsko bylo po červnové ztrátě Besarábie a severní Bukoviny v tlaku, nabídka „arbitráže“ měla ultimativní charakter a vedla k jednostrannému nálezu ve prospěch Maďarska. Současná literatura proto mluví spíš o „vídeňském diktátu“ než o arbitráži rovných stran.

„Všichni si přáli změnu.“
Ve skutečnosti šlo o rozhodnutí shora, které doma vyvolalo politický otřes: v září 1940 padl režim krále Karla II. a moc převzal Ion Antonescu, následovaná německou misí v Bukurešti. Tohle nebyla „společenská shoda“, ale kolaps starého kurzu pod tlakem Osy a řetěz politických nouzových tahů.

„Hranice kopírovala národnost.“
Nekopírovala. I po nové čáře zůstaly na „špatné“ straně velké menšiny: 1,15–1,3 milionu Rumunů severně od hranice a statisíce Maďarů na jihu. Dva sčítací snímky stejného území navíc ukazují, jak citlivá jsou procenta k metodice a pohybu obyvatel: 1930 (RO) ~49 % Rumuni vs. ~38 % Maďaři; 1941 (HU) ~54 % Maďaři vs. ~40 % Rumuni. Do rozdílů promluvily migrace po roce 1940, jiné kategorie v maďarském sčítání 1941 (oddělené vykazování židovského obyvatelstva) i rozdíl mezi „národností“ a „jazykem“. Krátce: čísla sama o sobě nejsou mapou spravedlivé hranice.

Paměť roku 1940 je v obou zemích citlivá dodnes. V Rumunsku a Maďarsku se otázky jazyků ve veřejném prostoru a školství periodicky vracejí: rumunská legislativa od roku 2001 umožňuje menšinové jazyky v místní správě nad 20% podílu, praxe se ale liší město od města a Rada Evropy opakovaně vyzývá k důsledné aplikaci (včetně toponym a formulářů). V univerzitním prostoru funguje v Cluji Babeș-Bolyai University se třemi „liniemi“ studia (RO/HU/DE), což je často uváděno jako model soužití, zároveň však kolem bilingvních nápisů či podílu maďarských programů vznikají spory a soudní pře. I proto zůstává rok 1940 víc než „minulost“: promítá se do názvů ulic, do cedulí u radnic a do debat, co je „spravedlivé“ rozdělení veřejného prostoru.

Když zmizí mapa z očí, zůstanou lidi. Učitelka, která třikrát změnila jazyk výuky během čtyř let. Železničář, jenž víc razítkoval než posunoval vlaky. Rodina, kterou nejdřív rozdělila čára a pak seznam odjezdů do Auschwitz. Druhá vídeňská arbitráž učí jednoduchou věc, kterou často zapomínáme: statistika je politika. Když se z tabulek stane argument pro hranici, potřebujeme dvojnásob přísné otázky – kdo čísla sbíral, koho nezapsal, kdo se bál mluvit vlastním jazykem. Jinak si zase jednou nakreslíme rovnou čáru přes cizí dvůr.