Článek
Psal se rok 395 a Římská říše byla rozdělena na dvě části. Udělal to císař Theodosius I. známý také jako Theodosius Veliký, protože porazil Góty a učinil z křesťanství oficiální náboženství říše. Udělal to dost chytře – zakázal všechna ostatní.
Obě poloviny říše měli zdědit Theodosiovi synové. Arcadius dostal východ se středem v Konstantinopoli a Honorius dostal západ se středem v Mediolanum. A jen tak mimochodem: Řím byl vnímán jako duchovní hlavní město celé říše. Je důležité poznamenat, že říše nebyla „oficiálně“ rozdělena tak, jak si to často představujeme. Ti, kdo ovládali dvě poloviny, se stále viděli jako spoluvládci jediné říše – ale realisticky už byly v tuhle chvíli spravovány jako dvě oddělené entity.
Rozdělení říše po smrti Theodosia
Jako celek měla říše asi 40 milionů obyvatel a byla poměrně urbanizovaná. Řím byl největší město a měl mezi 350 000 a 500 000 obyvateli. Východ byl ale jako celek mnohem urbanizovanější. Mezi jeho hlavní centra patřily Konstantinopol, Antiochie, Alexandrie a Korint.
Nakrmit masy v Římě a Konstantinopoli vyžadovalo něco, čemu se říkalo obilní příděl. To znamenalo, že se pšenice dovážela z úrodných oblastí severní Afriky a Egypta do měst za velké náklady pro císařskou pokladnu. Byl to součást principu „chleba a her“ – když lidi nakrmíš a zabavíš, budou držet pusu a nebudou se bouřit. Zábavu většinou platili bohatí, ale po roce 404 už mezi ni nepatřily gladiátorské zápasy. Důvod? Mnich Telemachos se pokusil zastavit boj gladiátorů a byl okamžitě zabit. Honorius tím byl pohnut a gladiátorské zápasy zakázal, protože byly nekřesťanské – a prý už nebylo v pořádku sledovat, jak se lidé pro naši zábavu navzájem zohavují.
Dalším velkým výdajem byla samozřejmě armáda, která měla mezi 400 000 a 500 000 muži. To bylo extrémně drahé a vyžadovalo rozsáhlý daňový systém a byrokracii, aby se zajistilo, že vojáci dostanou zaplaceno včas. Protože když armáda zaplaceno nedostala, měla tendenci se bouřit.
Obě poloviny říše trápila spousta problémů: korupce, vzpoury, finanční krize a hlavně barbarské invaze. Poznámka stranou: výraz „barbaři“ tu bude použit pro nelatinsky nebo řecky mluvící národy, které pocházely z oblastí mimo říši. Římané se potýkali se spoustou barbarských skupin, ale hlavní byli Keltové, Frankové, Vandalové, Ostrogóti, Vizigóti a později Hunové.
Východní říše byla bohatší než západní, ale sdílela hranici s mimořádně silnou Sásánovskou říší. To znamenalo, že nikdy nemohla nasadit všechny síly jinde, pokud by čelila smrtelnější hrozbě.
Formálně vedl západní říši Honorius, ale skutečná moc ležela v rukou muže jménem Flavius Stilicho. Narodil se vandalskému otci a římské matce – tedy byl „barbar“, nebo za něj byl alespoň považován. Nebyl to vzácný případ, protože mnoho barbarských skupin bylo v říši usazeno s podmínkou, že pro ni budou bojovat. Římané ale svou část dohody často nedodrželi, a to vedlo k povstáním.
Nejznámější příklad přišel roku 378, kdy nebyla dodržena dohoda mezi Fritigernem a jeho Góty a císařem Valensem. Fritigern se vzbouřil a porazil Římany v bitvě u Adrianopole, kde byl Valens zabit. Člověk by řekl, že se z toho Římané poučí. Fun fact: nepoučili.
Vizigótský vůdce Alarich drancoval Balkán. Aby ho zastavili, dostal císařský titul a bylo mu dovoleno usadit se v Illyriku. Ale chtěl být blíž Římu. Řím chtěl, aby blíž nebyl. Alarich tedy v roce 401 „kompromisně“ vytáhl s armádou na Řím. Zastavil a porazil ho Stilicho, ale invaze vedla k tomu, že Honorius přesunul hlavní město západu z Mediolanum do bezpečnější Ravenny.
V roce 406 přišla další invaze, tentokrát vedená gótským Radagaisem. I toho Stilicho porazil, ale musel kvůli tomu stáhnout jednotky ze severní hranice. Zpětně – dost špatný nápad, protože hned poté vpadli Vandalové a zaplavili Galii.
A pro Stilichona se věci „uklidnily“ – tím myslím, že se výrazně zhoršily. Roku 407 se v Británii prohlásil za císaře generál Konstantin III. a vpadl do Galie. Stilicho byl obviňován z předchozích neúspěchů a jeho „polovandalský“ původ vyvolával otázky o loajalitě. Byl obviněn ze zrady, popraven a krátce poté Římané povraždili jeho spojence i všemožné Vandaly, které našli.
Se Stilichonem mrtvým se situace na západě začala zlepšovat. Nebo ne? Alarich se vrátil do Itálie a mohl dělat, co chtěl. Honorius byl nervózní, a tak uznal Konstantina III. jako spoluvládce, aby situaci stabilizoval. Nepomohlo to.
Roku 410, po třetím obléhání, Alarich dobyl Řím a vyplenil ho. Byl křesťan, takže většinu kostelů ušetřil, ale město utrpělo těžké škody. Ještě větší ránu ale dostala římská prestiž: Řím byl 800 let v bezpečí. Najednou už nebyl nedotknutelný – a tím pádem ani říše.
Po vyplenění Alarich zamířil na jih, kde brzy zemřel. Jedna velká hrozba tak zmizela. Ve stejném roce si obyvatelé Britannie stěžovali Honoriovi, že je nechrání před keltskými nájezdy. Honorius jim v podstatě řekl, ať si poradí sami. Tím se Britannie z říše prostě vytratila – a už se nikdy nevrátila pod římskou vládu.
Roku 411 se Konstantin III. po neúspěších v Galii rozhodl, že císařování není pro něj, abdikoval a krátce poté byl zavražděn.
Západ se tedy rozpadal. A východ? V podstatě v pohodě. Nebyla bezprostřední vyhlídka na válku s Peršany a nejbohatší části říše byly daleko od nebezpečí. V roce 408 zemřel Arcadius a nastoupil jeho syn Theodosius II.
Na západě strávila římská armáda další dekádu „úklidem“ zbývajících barbarských band i povstalců. Často to znamenalo dát barbarům určitou míru nezávislosti – třeba když Vizigóti dostali území v roce 418.
Do roku 423 krize polevila, Honorius to oslavil tím, že zemřel, a po tahanicích ho vystřídal Valentinian III., synovec Theodosia II. Rok 421 přinesl válku mezi východem a Sásánovci, ale po jednom roce uzavřeli mír.
Je důležité si uvědomit, že většina Římanů měla pocit, že říše je v pořádku. Řím už přežil spoustu občanských válek i krizi 3. století, takže nebyl důvod myslet si, že tentokrát to dopadne jinak. Na východě to tak i vypadalo – začal tam ekonomický boom, který měl trvat až do 6. století.
Krize Západu a válka s časem
Jenže problémy s barbary uvnitř západní říše rostly. Skupiny jako Vizigóti a Vandalové požadovaly další území. Valentinian III. byl v podstatě loutkou generála Flavia Aëtia. Ten si s barbary nedokázal smysluplně poradit, a tak si pomáhal dalšími barbary – Huny vedenými Attilou.
Hunové byli kočovníci, kteří už desítky let tlačili na západ a tím vytlačovali další skupiny do římské říše. Aëtius pravidelně používal hunnské žoldnéře k boji proti jiným barbarským skupinám. I když to fungovalo, obvykle jen krátce. Úspěch Říma byl přechodný – nikdy netrvalo dlouho, než se jiné skupiny znovu vzbouřily.
Koncem 430. let Římané usadili velké barbarské skupiny v Galii a Hispanii. Ty byly v podstatě samostatné, takže efektivní území západní říše se dál scvrkávalo.
Zásadní zlom přišel, když se Vandalové vedení králem Geiserichem usadili v severní Africe a roku 439 dobyli Kartágo. Pro západ to byla tvrdá rána, protože Vandalové tím ovládli obilní zásobování Říma a mohli ho kdykoli utnout. Ztráta území navíc znamenala méně daní – a tedy méně peněz na vojsko.
Krátce po pádu Kartága se chystala velká výprava na jeho znovudobytí, ale musela být zrušena, protože východní říši napadla masivní hunnská armáda a jednotky bylo nutné stáhnout. Východ i západ si sice už několikrát pomohly (východ například poslal vojsko ke Kartágu), ale většinou nakonec zvítězil vlastní zájem.
Hunnská hrozba ve 40. letech prudce narostla. Attila sjednotil Huny a podrobil si mimo jiné Ostrogóty. Na počátku 450. let zahájil velkou invazi do západní říše. Vyvrcholila roku 451 bitvou na Katalaunských polích, kde Aëtius vedl armádu složenou převážně z barbarů proti Hunům. Zemřelo obrovské množství lidí. Do roku 453 se Hunové stáhli – a ve stejném roce Attila zemřel. Jeho říše se pak rychle rozpadla v občanské válce.
Roku 454 nechal Valentinian III. Aëtia zabít. O rok později byl zabit i sám Valentinian. Západní říše se po jeho smrti propadla do chaosu, přišla o další území a Řím byl roku 455 vypleněn znovu – tentokrát Geiserichem.
V roce 457 se císařem stal Majorianus, který se aktivně snažil ztracená území na západě získat zpět. Částečně se mu to dařilo, a to s pomocí Ricimera. Jenže Ricimer nechal Majoriana zavraždit a pak vládl podobně jako kdysi Stilicho – přes řadu císařských loutek – až do své smrti roku 472.
Následovalo několik slabých císařů, dokud moc nepřevzal Orestes. Ten dosadil na trůn svého syna Romula Augusta, známého spíš jako Augustulus, tedy „malý Augustus“. Oba byli roku 476 svrženi Odoakerem, který donutil Romula abdikovat a nechal západní císařský trůn prázdný. Výjimkou byl bývalý císař Julius Nepos, který si nárok formálně držel, ale fakticky neměl žádnou autoritu. Pro mnoho historiků je právě rok 476 konečným zánikem Západořímské říše.
Konec Západu 476
Co zůstalo po pádu
V mocenském vakuu vzniklo několik nových království: Vandalové, Vizigóti, Frankové a v Itálii Odoakerovo království, které formálně přísahalo věrnost východnímu císaři Zenonovi. Zenon měl ale jiné plány a pověřil ostrogótského krále Theodoricha, aby Itálii znovu získal jako zástupce východní říše. To se mu podařilo do roku 493.
Západní Římská říše tedy byla pryč. Řím ležel v troskách a město se pořádně nevzpamatovalo až do 19. století. Ale i když padl Řím, nepadla Římská říše jako taková. Na východě stála dál – silná, urbanizovaná a dominující východnímu Středomoří – a měla v tom pokračovat ještě další dvě století.
S odstupem je snadné říct, že to na západě bylo nevyhnutelné. Řím přežil už mnoho velkých problémů, ale tentokrát se sešlo příliš mnoho slabin najednou. I když římská moc v západní Evropě zmizela, její odkaz přetrval – a po další tisíciletí se k němu budou upínat království i monarchie.
