Článek
Praha si tenhle sen nosila v hlavě desítky let. Mluvilo se o něm už na konci 19. století, ale až profesor Jiří Janda to dotáhl do konce: v pondělí 28. září 1931 otevřel brány pražské zoologické zahrady – tehdy ještě jako „rozestavěného areálu“ – a stal se jejím prvním ředitelem.
Janda věděl, že moderní zoo má stát na třech pilířích: věda, ochrana přírody a vzdělávání. V jeho pojetí to nebyl „zvířecí park pro podívanou“, ale místo, kde se má veřejnost učit, jak se o svět zvířat starat a proč to dává smysl. Tuhle ambici dnes sama zoo připomíná, když popisuje, že tehdejší otevření bylo slavnostní tečkou za dlouhou přípravou a zároveň startem dlouhé práce.
Začínalo se skromně: malý rozsah, provizorní zázemí, ale jasný směr. První návštěvníci prošli branou v Troji na ploše 24 hektarů a dostali příslib, že se „staveniště“ rychle promění v plnohodnotnou zahradu. Otevření 28. září 1931 je v kronikách Zoo Praha uvedené jednoznačně – stejně jako Jandova role „otce zakladatele“.
Pamětní deska Jiřího Jandy (zakladatel, 1. ředitel)
Proč o tom psát dnes? Protože Zoo Praha je pro spoustu z nás součást každodenního života ve městě. Já sám zoo pravidelně navštěvuji – a právě proto chci vyprávět, jak se z jednoho nadšeného nápadu stala instituce, která vychovala generace dětí, pomohla zachránit ohrožené druhy a současně si prošla těžkými zkouškami.
První zvířata
Začínalo se skromně, ale s jasným symbolem. Prvním trvale chovaným obyvatelem Zoo Praha byla vlčice Lotta – do Prahy dorazila v červnu 1931 (zoo popisuje 19. 6. jako den odeslání z Podkarpatské Rusi; výroční texty uvádějí příchod v týdnu kolem 21. 6.).
Na „staveništi“ přibývali další – už v roce 1934 získala zahrada díky Vlastovi Burianovi své první lachtany, Hýtu a Batula, a téhož roku se v Troji objevili i první lvi (Šárka a Ctirad). Tyhle dary a přírůstky rychle zvedly prestiž i návštěvnost.
Co se tehdy dalo vidět? V den otevření byla veřejnosti zpřístupněna jen část areálu – zhruba osm hektarů s prvním „vlčincem“, voliérami a rybníky. Počty zvířat se v prvních letech pohybovaly v nižších stovkách (řádově kolem dvou set – odhad podle sekundárních přehledů), ale klíčové je tempo rozšiřování expozic a druhů.
Růst a proměny
Trojská zahrada rostla po krocích: rozšiřovala expozice směrem do „horní“ části areálu, přestavovala pavilony a postupně měnila styl od tradičních klecí k biotopovým expozicím. Velké skoky vždy přišly po krizích a velkých investicích.
Zlomem byla povodeň v srpnu 2002 – hladina Vltavy vystoupala o víc než 10 metrů nad obvyklou úroveň a voda zničila celou spodní část zoo. Tragédie stála životy 134 zvířat a přinutila zahradu přepsat bezpečnostní filozofii: co nejvíc klíčových chovů přesunout výš, mít připravené evakuační trasy a „povodňové protokoly“ pro každé stanoviště.
Když velká voda dorazila znovu v roce 2013, scénář už vypadal jinak: během zhruba 12 hodin se ze záplavové zóny podařilo převézt do bezpečí téměř všechna zvířata; škody byly desítky milionů, ale nouzové procesy se osvědčily. Současně se otevřeně řešilo, že zahrada nebyla po roce 2002 zahrnuta do městské protipovodňové ochrany – i to urychlilo tlak na dlouhodobá opatření a přestavby ve spodní části. Dnešní plánování proto používá jasné „spouštěče“ evakuace (např. hladina na trojské cyklostezce) a preferuje přesun citlivých chovů mimo nejnižší terén.
Po krizi přišla éra modernizace. V roce 2004 se otevřela Indonéská džungle – velký biotopový pavilon, který okamžitě přitáhl návštěvníky a potvrdil směr „ponorných“ expozic místo vitrín. Právě po ní zoo poprvé překročila hranici jednoho milionu vstupů ročně; podobné milníky se pak vracely (např. miliontý návštěvník už v srpnu 2022 a 2025). Růst návštěvnosti dlouhodobě drží zoo v absolutní české špičce.
V praxi to znamenalo i novou mapu areálu: „dolní“ část u řeky s vodními a odolnějšími expozicemi, „horní“ terasy pro choulostivější chovy a zázemí. Každá větší stavba od poloviny 2000s – ať už pavilon deštného lesa, modernizace výběhů či návštěvnické trasy – už počítala s evakuační logistikou a rychlým uzavíráním.
Výběr chovatelských úspěchů
Pražská zahrada má dlouhou tradici „prvenství“, která sahá už do meziválečných let. V roce 1933 se v Troji narodilo první hříbě koně Převalského (klisna Heluš) – symbolická meta, která předznamenala pozdější roli Prahy v záchraně druhu a jeho návratech do Mongolska.
Koně Převalského – expozice v Pražské Zoo
Válečné roky přinesly průlom v péči o šelmy. Roku 1942 se Zoo Praha jako první na světě úspěšně pokusila o umělý odchov mláděte ledního medvěda (Sněhulka/Ilun) – výkon, který se ve své době nikde jinde nepovedl a který otevřel debatu o metodikách náhradní péče.
Po roce 1989 přibyly světové a evropské „poprvé“ u plazů a lidoopů. V roce 1998 dosáhla Praha světového prvoodchovu dracény krokodýlovité (Dracaena guianensis) – často se zaměňuje za „kajmana“, ale jde o velkého šnekožravého ještěra. Úspěch stál na trpělivém ladění krmení a vlhkosti v teráriích.
Velké lidoopy posunul nový pavilon a práce chovatelů. Dne 13. 12. 2004 se narodila Moja – první gorilí mládě v historii českých a slovenských zoo, čímž se Praha zapsala do evropské špičky chovu goril.
A naposledy globální pozornost: 2. 2. 2023 odchovala Praha vůbec prvního luskouna krátkoocasého v Evropě (samička Šiška) – extrémně náročný druh na výživu i hygienu. Úspěch potvrdil dlouhodobý posun zoo k chovům ohrožených a „těžkých“ druhů.
Ocenění a renomé
Reputaci Prahy dlouhodobě drží kombinace kvalitních expozic, systematického chovu a práce s návštěvníky. V roce 2007 zařadil Forbes Traveler pražskou zoo mezi nejlepší na světě (TOP 10).
V žebříčcích TripAdvisor Travelers’ Choice pak Praha opakovaně figurovala na předních příčkách: v roce 2014 na 7. místě, v roce 2015 na 4. místě a v dalších letech v první pětce (evropské i světové pořadí se mírně liší podle ročníku a kategorie). Tyto výsledky potvrzují dlouhodobou spokojenost návštěvníků a kvalitu zázemí.
Další taháky v Česku (Zlín, Dvůr Králové)
Český „zoo-trojúhelník“ drží návštěvnost i pestrost zážitků: Zlín vsází na botanický park s volnými průhledy, Dvůr Králové na africké safari-model a Prahu doplňují specializované biotopy. Jako pravidelný návštěvník oceňuji, že každá z těchto zahrad nabízí trochu jiný rytmus – od klidné krajinářské procházky ve Zlíně po vyjížďky mezi kopytníky ve Dvoře.
Zlín: zahrada potvrdila formu i po covidových letech. V roce 2024 dorazilo 765 585 návštěvníků – třetí nejlepší rok v historii a už potřetí v řadě přes 750 tisíc. Zlín se navíc dlouhodobě profiluje jako „druhá nejnavštěvovanější“ česká zoo.
Dvůr Králové (Safari Park): domácí „Afrika na dlani“ staví zážitek na kombinaci pěší části a Afrického a Lvího safari pro auta – zhruba 5,5 km jízdy mezi stády kopytníků a šelem. Po stránce zájmu veřejnosti lámal poslední roky rekordy; už v listopadu 2024 přivítal 700 000. návštěvníka, přičemž rok 2024 byl celkově rekordní (cca 730 tisíc). Specializace na africkou faunu a chov ohrožených druhů (včetně mediálně sledovaných lvích odchovů) drží parku silné renomé.
Safari Park Dvůr Králové
Pokud vás baví „jiný typ“ návštěvy než klasické pavilony, Dvůr Králové nabídne nejautentičtější safari-pohled v ČR, zatímco Zlín je ideální na celodenní, krajinářsky promyšlenou procházku s vysokou šancí, že se sem budete vracet.
Proč zoo pomáhají – a kde jsou stinná místa
Moderní zoo dávají smysl tam, kde naplňují tři role najednou: záchranu ohrožených druhů, seriózní vzdělávání a reálnou podporu ochrany přírody v terénu. V pražském příběhu je to vidět nejzřetelněji na dlouhodobém návratu koně Převalského: Zoo Praha desítky let chová a koordinuje populaci, organizuje letecké přepravy a pomáhá přímo v Mongolsku i v dalších lokalitách – od volby vhodných lokalit po následný monitoring. To není „marketing“, ale soustavná práce, která spojila chov, logistiku i terénní ochranu a kterou sama zoo průběžně dokládá čerstvými zprávami a daty.
Vedle „vlajkových“ reintrodukcí stojí tišší – o to důležitější – každodenní činnost: genetické programy (plemenné knihy), výměny jedinců mezi zahradami, výzkum a veřejná popularizace. Souhrnné odborné přehledy v posledních letech připomínají, že „ochranářské zoo“ mají smysl právě tam, kde dokážou měřit přínos pro druh i pro společnost – od posílení populací po změnu chování návštěvníků.
Jako pravidelný návštěvník vidím přínos „na vlastní oči“: děti tu poprvé potkají živé zvíře, dospělí si sáhnou na téma ochrany přírody za hranicí sociálních sítí. Silné je to, když si uvědomíte, že část vstupného a projektů skutečně směřuje zpátky do terénu. Zároveň má smysl přiznat, že ne každá zahrada je stejně dobrá a že kvalita se pozná podle toho, kolik prostředků a péče jde do chovu, welfare a ochranářských projektů – nikoli podle počtu atrakcí. (Základní argumenty pro i proti najdete v přehledných souhrnech aktuální debaty.)
K poctivému obrazu patří i stíny. Povodeň v srpnu 2002 patřila k nejničivějším událostem v dějinách Zoo Praha; voda vzala životy zvířat a odkryla zranitelnost trojské nivy. Tragický příběh lachtana Gastona, který po úniku doplaval až do Německa a po odchytu uhynul, i ztráty dalších zvířat přiměly zahradu přepsat bezpečnostní filozofii. Druhá velká voda v roce 2013 ukázala, že evakuační plány, přesuny chovů a „spouštěče“ opatření mají smysl – škody byly vysoké, ale postupy fungovaly nesrovnatelně lépe. Katastrofy se tak staly motorem změn k odolnější zoo.
A pak je tu širší etická debata: zda má zajetí samo o sobě limity, která zvířata do zoo patří a za jakých podmínek. Kritici upozorňují na rizika welfare, stereotypní chování či „překlad“ divočiny do lidské atrakce; zastánci odpovídají daty z chovů, návraty do přírody a vzdělávacím dopadem. Poctivá odpověď zní: záleží na standardech, transparentnosti a výsledcích – a ty jsou měřitelné.
Když to celé složíme: Praha začala skromně, naučila se přes povodňové rány a dnes stojí vysoko v žebříčcích i odborných metrikách. Smysl zoo se nepočítá v počtu selfie u výběhu, ale v počtu zachráněných jedinců, v kvalitě chovu a v penězích i know-how, které se vracejí do terénu. Jako návštěvník se vracím právě kvůli tomuhle – protože dobrá zoo je víc než „hezký den venku“. Je to instituce, která umí spojit radost ze setkání se zvířaty s odpovědností vůči jejich budoucnosti. A to je standard, podle kterého bychom měli posuzovat každou zahradu – v Praze i jinde.
Jaký názor máte na zoo vy? Jste také pravidelnými návštěvníky nějaké české zoo a případně které?
Zdroje: Hlavní stránka - Zoo Praha
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.
