Článek
Paní Formáčková v jejím článku, na který reaguji, píše, že už ji nebaví neustále číst útoky na seniory od mladší generace, která má, podle názoru autorky, více před sebou než za sebou. A tak by měla být raději zticha. Jenže to je velký a dost rozšířený omyl. Za prvé nelze nikomu upírat právo vyjádřit názor jen proto, že jeho hlavu nezdobí šediny a za druhé v dnešním světě nelze posuzovat člověka podle věku. Tvrzení, že stáří si automaticky zaslouží respekt je mýtus. Respekt si člověk zasluhuje svým chováním, činy, názory, tím, jak je třeba prospěšný společnosti nebo nějakým významným profesním úspěchem, nikoli proto, že je důchodce. Znám hodně mladých lidí do pětatřiceti let, kteří toho mají za sebou víc než mnozí senioři. Ti by se naopak měli smířit s tím, že svět se změnil. Dnešní mladí lidé mají úplně jiné možnosti, než jsme měli my nebo generace našich rodičů narozená po II. světové válce. Mladí se mohou vydat do světa, což je velmi důležitá a prospěšná zkušenost. Mohou studovat, co chtějí, učit se jazyky, pracovat v jakémkoli oboru kdekoli na světě. Mají neomezené možnosti a zdroje pro čerpání informací. A nebojí se ozvat. Nám byla možnost svobodně vyjadřovat názor bohužel na určitou dobu upřena. Mladí jsou slyšet a je to dobře. Je důležité vědět, co si myslí, protože to budou oni, kdo tady bude za čtyřicet padesát let žít. Ne my.
Výtky, že tráví čas s mobily v ruce nebo u počítačů, zatímco my jsme běhali venku jsou liché. Za nás mobily nebyly, takže tvrzení, že my jsme byly v tomto ohledu lepší, je nesmysl. Vyčítat jim, že jsou nevšímaví, bez zájmu? A vy jste v mládí běhali za každou stařenkou s nabídkou pomoci? Nebuďte směšní a přestaňte lamentovat.
Mezigenerační spory jsou staré jako lidstvo samo
Když dnešní senioři kroutí hlavou nad postoji, názory, chováním nebo oblékáním současné mládeže, možná by si mohli zkusit rozpomenout na dobu svého vlastního mládí. Moje máma (76) občas vzpomíná na to, jak jí moje babička nadávala za ultra krátké minisukně (fakt byly krátké, viděla jsem fotky, ale máma měla super nohy a neváhala je ukázat) nebo za hlasité poslouchání Radia Luxembourg a já jí pak připomínám, jak „vyšilovala“, když jsem já v šestnácti letech přišla s ostříhanými a na červeno obarvenými vlasy a spínacím špendlíkem v uchu. Vždycky se tomu zasmějeme. A když pak přišla s modrozelenými vlasy moje, tak jsem neřekla ani slovo, protože jí můžu těžko vyčítat, že dělá to samé, co jsem v jejím věku dělala já. Takže otázka na seniory zní: chovali jste se v mládí tak, jak vyžadovali vaši rodiče nebo vás štvali, měli jste pocit, že vám nerozumí a vy jste se snažili proti nim vymezovat a zařídit si život po svém?
Rozumím tomu, že ti starší a nejstarší z nás, mohou být ze současného světa rozčarovaní. Chápu, že je pro ně velmi těžké držet krok s rychle se rozvíjejícími se technologiemi. Že nerozumí možnosti placení nákupů hodinkami, životu na sociálních sítích, módním trendům, hudbě, stylu života. Rozumím a chápu to, protože mám rodiče, kterým pomalu, ale jistě táhne na osmdesát. A taky mám dceru, které je dvaadvacet. Takže vím, že pro porozumění mezi generacemi je důležité spolu otevřeně mluvit, zajímat se navzájem o naše různé světy a nechat se do nich vtáhnout.
Rada starším
Ptejte se svých dětí a vnoučat, co je zajímá, proč je to zajímá, co je baví a co je štve. A klidně jim řekněte své názory a zkušenosti. Určitě máte co předat. Ale nebrblejte, nenadávejte a nepoučujte. Přestaňte mladým spílat, že jsou arogantní, líní a nezkušení. Nic tím nezískáte, a hlavně je tím nic nenaučíte. Pokud by byli tak hrozní, tak to nejspíš znamená, že my jsme jako rodiče a prarodiče selhali.
Rada mladším
Zkuste mít více pochopení, trpělivosti a empatie pro vaše rodiče, babičky a dědečky, ale i pro ty cizí. Člověk je ke stáru holt pomalejší. Anebo hůř slyší, jako naši, a to jsou pak ty hovory fakt těžké, když většinu věcí musíte třikrát zopakovat a oni po čtvrté řeknou: „cože?“
Když jsem byla malá, tak mi strašně lezla na nervy tátova záliba v americké country a Elvisovi. Dneska patří Elvis Presley, Dolly Parton a Johny Cash k mým nejoblíbenějším zpěvákům. A moje dcera miluje americký rokenrol od malička, protože jí ho děda pouštěl v autě a se svojí babičkou, mojí mámou, má záviděníhodné spojenectví a tajemství, která radši nechci vědět.
Věk je jen číslo, které nic neznamená. Důležité je umět najít to dobré, co si můžeme navzájem předat.
