Článek
Můj synovec je pětiletý, veselý a díkybohu zdravý chlapec s poněkud specifickými projevy. Kdo zná jeho otce, mého bratra, ten se nediví. Ostatně geny jsou geny. Nedávno jsem byl u nich na návštěvě a zcela skleslá švagrová mi vyprávěla, že paní učitelka z mateřské školy si ji pozvala na pohovor a velmi obšírně vysvětlovala, že synovec potřebuje speciální péči a měl by být brzy zařazen do jakési speciální třídy.
Švagrová, jako zasloužilá matka čtyř dětí, z toho byla úplně vedle. Nejen, že nic zvláštního na svém dítku nezpozorovala, ale ještě se jala s milou paní učitelkou vést na toto téma diskuzi a svého potomka bránit. Což se ovšem brzy ukázalo jako strategická chyba, neboť s paní učitelkou již nikdy potom nebyla rozumná řeč.
Šimon byl „zaškatulkován“ mezi děti s nižší mírou pozornosti, horším soustředěním, atypickými projevy při skupinové práci a navrch ještě s poruchou vnímaní slyšeného slova…nebo tak nějak, a doporučen ke speciální pedagožce.
Znám svého synovce od narození, proto jsem byl mírně v šoku. Na svůj věk je to takový malý rozumbrada, který se o všechno zajímá. To, že v pěti letech neumí pořádně vyslovit ř jsem za problém nepovažoval, i když prý to problém je.
Jeho atypické projevy spočívají v tom, že když ho něco nebaví nebo nezajímá, vloží svou energii do nějakého pohybu. Poskakuje, otáčí se dokola, kýve se ze strany na stranu, ale poslouchá, vnímá a reaguje. Jen dává najevo, že je tématem otrávený a chce se zabývat něčím jiným.
Ještě donedávna jsme se tomu smáli a říkali si, že je ještě malý a vyroste z toho. Nyní nás smích docela přešel, protože všichni moc dobře víme, jak nesnadné je se zbavit jakékoli „nálepky“. Švagrová tedy na nic nečekala a vyrazila k nestranné odbornici, známé dětské psycholožce s celoživotní praxí, protože se samozřejmě nedala vyloučit možnost, že jako matka nevidí své dítě v úplně reálných barvách a mohlo jí i nám všem něco podstatného uniknout.
Po několika sezeních a odeslání k pár dalším odborníkům byl verdikt od toho školkového odlišný. Šimon sice je trochu specifické dítě a vymyká se úzkému profilu normálnosti, ale nevybočuje z něj natolik, aby byl zařazen mezi děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Byl jen vhozen do nesprávné „škatulky“ a už z ní nikdy nebyl vyjmut zpět.
Tímto by mohl příběh končit, kdybych v podstatě to samé či podobné neslyšel ještě od kolegyně z práce a ženy mého kamaráda. Zvláštní. Kde tedy končí hranice normálnosti a kdo je schopen to rozpoznat. A nejsme už jen natolik přecitlivělí, že i to normální už za normální nepovažujeme?
