Článek
O emočním přejídání bylo napsáno mnoho odborných článků. Pokud chcete znát důvody či biochemické příčiny takového jednání, stačí zadat do vyhledávače a naleznete tisíce odkazů. V některých dokonce i mnoho dobrých rad, jak nad ním zvítězit. Já myslím, že zvítězit úplně nelze, ale v mém případě jsem alespoň zatím úspěšně remizoval.
Kam až moje paměť sahá, všude vidím jídlo. Od malička jsem byl dobrý jedlík a maminka vždycky říkala, že mi stačilo se jen najíst a vyspat a byl jsem zlaté dítě. Ostatně dětství a dospívání na jihomoravském statku obnášelo mnoho událostí spojených s dobrým jídlem a v naší rodině, kromě strýce Kamila, kterého jsme podezřívali, že má tasemnici, nikdy nikdo hubený nebyl.
S přibývajícími léty mi váha různě kolísala a měl jsem i několik období, kdy by i zkušené dietářky zelenaly závistí, jak jsem se dokázal zapřít a zhubnout. Jenže to je právě ono, to slovo zapřít. Vždycky to bylo o tom, že jsem v tom stavu nebyl rád, nebyl jsem to já a po shození na požadovanou váhu jsem se opět s chutí najedl.
Termín emoční přejídání jsem poprvé zaslechl až někdy v dospělosti. Do té doby mě ani nenapadlo, že mé noční nájezdy na lednici mají i nějaké medicínské vysvětlení. Ale po přečtení několika odborných článků jsem i bez lékařské diagnózy pochopil, že mám problém, se kterým bych se měl pokusit něco dělat.
K čemu je dvakrát týdně běh či týrání těla v posilovně, když si v deset večer osmažím kus bůčku, který zajím kyblíkem zmrzliny? K ničemu, přesně tak. Hubnutí je z větší části o jídle, a hlavně o hlavě.
Nebudu lhát, po prvních několika pokusech změnit systém stravování, jsem to chtěl vzdát. Celý den jsem se snažil podle všech moudrých rad jíst pravidelně, výživně a pestře….a třetí večer jsem se přistihl, jak stojím před lednicí se šiškou salámu v ruce.
Všechno se změnilo po návštěvě kardiologa. Ten vzal do ruky výsledky měření mého krevního tlaku, podíval se na mě káravým pohledem a pronesl: „No, tak nasadíme silnější prášky a uvidíme se už za tři měsíce.“ Do té doby jsem chodil na kontrolu jednou ročně. Tady se něco „přepnulo“.
Po odchodu z ordinace jsem zamířil rovnou do supermarketu. Problém nikdy nebyl v tom, že bych nevěděl, co a jak jíst, ale v tom, že jsem to nechtěl a nedokázal, Nakoupil jsem, a dietáři pochopí ihned, vlákninu, bílkoviny a trochu sacharidů a zamířil domů.
Na sociálních sítích jsem pak doma objevil nepřeberné množství skupin, zabývajících se redukcí hmotnosti, zdravými recepty a reálnými zkušenostmi. Začal jsem se učit. Učit správně poskládat výživné jídlo, upravovat oblíbené recepty do zdravějších verzí i pracovat sám se sebou a poznávat, jak funguji.
Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát hlava spolupracovala. Když jsem se po třech měsících postavil na váhu, měl jsem o osm kilogramů méně než u kardiologa. Bez hladovění, bez přehnaného cvičení, bez stresu a bez nočních náletů na lednici.
Co zafungovalo? Všechno dohromady. Největší pokrok asi nastal ve chvíli, kdy jsem pochopil, že se nemusím vzdávat žádného z oblíbených jídel, a přesto mohu zhubnout. Velkým přítelem se mi staly bílkoviny a vláknina a omezil jsem kamarádství se sacharidy. Zjistil jsem, že zdravější verze se dá udělat opravdu z každého jídla a naučil se s tím pracovat.
Nyní, po necelém roce mám dole sedmnáct kilo, kardiolog mi prášky na tlak vysadil a vidět mě chce za tři roky. Troufám si říct, že jsem v zápase s emočním přejídáním aktuálně remizoval.
