Článek
Nějakou dobu jsem nebyl v zaměstnání spokojen. Neurotická šéfová mi dávala jasně najevo, že se mě zbaví v okamžiku, kdy to jen trochu půjde a já cítil, že je stejně na čase se přemístit jinam.
Nicméně, protože jsem na trhu práce nenašel nic, co by splnilo má očekávání a představy, vypravil jsem se pro pomoc na Úřad práce. Dočetl jsem se totiž, že se tam můžu obrátit nejen jako nezaměstnaný, ale již v momentě, kdy o změně uvažuji.
Samozřejmě jsem nejprve pečlivě prostudoval internetové stránky a byť se nabízelo k registraci použití systému Jenda, přesto jsem se vypravil pro informace osobně, přeci jen mám radši kontakt s člověkem.
Na příslušné pobočce úřadu mě zarazila poměrně dlouhá fronta čekajících. Evidentně systém Jenda nevzbudil důvěru nejen ve mně. No nic, měl jsem volno, tudíž i dostatek času, tak jsem si na terminálu vytiskl lístek a čekal. Když se na tabuli objevilo mé číslo, šel jsem k uvedené přepážce a unavené úřednici vysvětlil, za jakým účelem jsem přišel.
Chvíli se na mě beze slova dívala a pak povídá: „Děláte si ze mě legraci?“ „Nedělám,“ odpověděl jsem ji zcela klidně. „Přišel jsem, abyste mi pomohli najít adekvátní zaměstnání s ohledem na mé vzdělání a zkušenosti, to je snad vaše práce, ne?“ „Dobře,“ odpověděla mi značně naštvaně: „tak mi vyplňte tenhle formulář.“ A v ten moment jsem se ocitl někde v dobách dávno minulých. Několikastránkový dokument vyžadující vepsání podrobných informací jsem vyplňoval dobrou půl hodinu.
Úřednice si jej následně převzala, vystavila mi průkazku a stanovila termín další návštěvy. Za měsíc. „To mi prostě nemůžete dát nějaký seznam volných míst?“ zeptal jsem se ještě naivně. „Kolegyně vám vše vysvětlí na osobní schůzce,“ odfrkla doslova a dál se o mě nezajímala.
No nic, řekl jsem si, že se tam za ten měsíc alespoň podívám a uvidím, co se bude dít. V den stanovené návštěvy jsem se dostavil do kanceláře uvedené v průkazce. Paní úřednice mě sice přijala poměrně vřele, ale také se pozastavovala nad tím, co že to vlastně potřebuji, když práci mám.
„Já jsem tu proto, abych zjistil všechny možnosti, abyste mi třeba dali nějaký seznam firem, kam poslat životopis nebo abyste můj životopis zaslali jim.“ Paní to evidentně pobavilo. „Ale takhle to přeci nefunguje,“ smála se, „my nikam žádné životopisy neposíláme. To si všechno musíte zajistit sám.“
No, byla to pro mě trochu novinka, protože jsem měl za to, že se zaměstnavatelé primárně obrací na Úřad práce, ale jak jsem zjistil, tak to vůbec není.
Ještě chvíli jsem si s paní povídal, opatrně se mě zeptala, zda mám ještě zájem o další schůzku a když jsem jí ujistil, že za těchto podmínek není nutná, šel jsem s nepořízenou domů.
Byla to pro mne docela zajímavá zkušenost. O Úřadu práce jsem měl evidentně zcela zkreslené představy. Opravdu jsem si myslel, že je to úřad, který je aktivně propojen se zaměstnavateli, uchazeči i zájemci a vyplňuje mezery mezi nabídkou a poptávkou práce. Přiznávám, trochu jsem byl zklamán.
