Článek
Miluji jídlo, vždy jsem miloval a vždycky budu. Od malička jsem byl vděčným strávníkem, kterého kuchařky ve školce i škole dávaly ostatním příkladem. I když vlastně už to kousek předznamenalo budoucí problém.
Narodil jsem se do jedné rozvětvené jihomoravské rodiny, která má již ve své genetické výbavě předznamenáno, že s váhou musí celý život trochu bojovat. Hubený je v naší rodině pouze strýc Jenda, který se k nám přiženil a který může sníst půl prasete na posezení, zapít soudkem piva a stejně nepřibere.
Já byl hýčkaným benjamínkem. Babičky mi podstrojovaly, vařily nač jsem si vzpomněl a v jídle rády povzbuzovaly. Když se občas maminka ohradila a chtěla bojovat prostřednictvím zeleniny a ovoce, babičky pokračovaly tajně.
Už ve školce jsem byl z dětí největší. A to co do výšky, tak i na šířku. Jenže tam zase vládly právě ony paní kuchařky, kterým strávník vracející vždy vyleštěný prázdný talíř, nesměl uniknout. Dávaly mne ostatním příkladem a já byl na to patřičně hrdý.
A tak jsem jedl. Projedl jsem kapesné i veškeré ostatní peníze z narozenin či svátků. Nešťastná maminka, hledíc na tu zkázu, se snažila zakročit. Nejprve domluvami, pak zákazy a naposledy zamykáním kuchyně. Nepomohlo. Jednak jsem si tajně vyrobil kopii klíče a pak také jsem měl již dávno promyšlený systém tajných skrýší jídla po celém domě.
Stejně jako feťák potřebuje drogu, já potřeboval neustále jíst. Přežil jsem odtučňovací tábor, pobyt v léčebném zařízení a dokonce ani veškeré posměšky mého okolí mne nezdolaly. Jídlo přinášelo útěchu a radost. Čím více mne doma hlídali, a že už hlídala celá rodina, tím uspokojivější bylo se k jídlu dostat.
Vše se změnilo, když jsem odešel na vysokou školu a začal se osamostatňovat. Najednou kolem mne nebyl nikdo, kdo by mne hlídal, zakazoval, servíroval plátky rajčat s okurkou. Najednou jsem měl na výběr mezi hamburgerem a zeleninovým salátem. A já to zvládl. Sice štíhlý zdaleka nejsem, ale jídlo přestalo ovládat můj život.
Když jsem potom pátral v paměti ve všech těch projedených letech, došlo mi, že vlastně pořád někdo v jídle rozhodoval za mne. Babičky vykrmováním dobrotami, kuchařky pochvalami, maminka zákazy a zamykáním. Byl jsem neustále ve střehu, protože pořád někdo řešil co a jak jím.
Shodou okolností jsem si na to pak vzpomněl při rodinné oslavě, kde se mi před očima odehrál názorný příklad. Dva synovci a dva různé přístupy. Jeden dostává od malička sladkosti na příděl, je neustále kontrolován co jí a když se nikdo nedívá „zblajzne“ půl dortu. Druhý má vše dostupné, na očích a na výběr a radši si vezme jablko než sladkost.
Jasně, každé dítě je jiné, jen chci, abyste se nad touto zkušeností zamysleli.
