Článek
Pojem „skleníkové“ děti jsem zaznamenal teprve nedávno. V jednom rozhovoru použila tento termín má švagrová, tak jsem si jej vyhledal. Jsou to děti, o něž je až přehnaně pečováno. Děti, které se rodina snaží chránit před vším negativním a které vyrůstají bez možnosti řešit samy problematické situace, protože je za ně vždy někdo vyřeší.
Tento pojem v podstatě přirovnává dítě k rostlině ve skleníku, která je uměle chráněna před veškerými povětrnostními vlivy a dalšími negativy venkovního prostředí. Rostlina ale přesto vyroste, byť navyklá na své skleníkové prostředí a péči.
Zde by se jako klasické klišé nabízelo srovnání s obdobím mého dětství, jak jsme jezdili na kole bez přilby, v autě bez pásů, baštili jahody i s hlínou a nikomu to nevadilo. Ne, do toho se s prominutím vůbec nechci pouštět. Doba je opravdu jiná a srovnávání nemá smysl.
Často se setkávám s názorem, že dnešní rodiče jsou daleko úzkostlivější, než byli ti naši. Ale je to pravda? Dnešní rodiče již také vyrůstali s moderními technologiemi a bezpečnostními prvky. Jejich největší starostí je najít vyváženost v tom všem pro své děti.
V naší rodině je nejvíce opatrná babička. Babička, která má v hlavě vždy tolik černých scénářů, že by byla nejraději, kdyby vnoučata seděla doma s ní u televize a nikam nechodila. Všude číhá potenciální nebezpečí.
Nejvíce se to projevuje na nejstarším vnukovi. Dnes již jedenáctiletý Matěj je nejspokojenější u babičky, kde má vše povoleno, babička mu neustále podstrojuje a kouká na něj s takovou hrdostí, že se my, které také vychovávala, nestačíme divit.
Když měl jít Matěj poprvé sám do školy, kterou má vzdálenu asi tři minuty od domu, babička jej tajně, navzdory jasnému nesouhlasu jeho rodičů, doprovázela v závěsu asi dvaceti metrů. Jako, že jde nakoupit. A další den po dobu půl roku znovu a znovu.
Když Matěj rodičům lhal nebo něco provedl, babička vždy přispěchala s vysvětlením či pádným argumentem, proč za to nemůže. Když se mu nechtělo na příměstský tábor, babička potvrdila, že má horečku a zůstane u ní.
Matěj je dnes téměř v pubertě. Má sebevědomí, které by mu mohl leckdo závidět, nenávidí veškerý sport a pohyb, protože by se při něm přeci mohl zranit, o svých názorech nehodlá s nikým polemizovat a kamarády nemá žádné.
Jeho naprostou neschopnost řešit problém prověřila hned první situace, do které se nedávno dostal a které se babičce nepodařilo zabránit. Před školou si z něj dělali spolužáci legraci, že zakopnul a spadnul. Banalita. Podle ostatních dětí ani neříkali nic zlého, jen se smáli. Matěj místo toho, aby se zvednul a šel domů nebo je okřiknul, zůstal sedět na zemi a s pláčem volal babičce, ať si pro něj přijde.
Když si neporadí s takovouto maličkostí, jak potom v životě bude řešit opravdu problematické situace? Kdo se bude místo něj v dospělosti rozhodovat? Jaké to bude pro ostatní mít vedle sebe takového kolegu nebo partnera? A je dobré dětem umetat dokonale cestičku?
Odkazy
