Článek
Jsem absolventem jednoho jihomoravského osmiletého gymnázia. Nutno podotknout, že ne úplně dobrovolným. Od malička mne zajímalo vše technické. Bavilo mne věci rozebírat a zase skládat, maloval jsem místo autíček „technické nákresy“ a v osmi letech jsem vyrobil malou funkční větrnou elektrárnu.
Na základní škole jsem se poměrně nudil. K pochopení výkladu mi stačilo občas poslouchat co paní učitelka vysvětluje a kromě tehdy ještě nediagnostikovatelné dysgrafie, která mne provází celým životem, jsem vynikal ve všech předmětech.
Když mne v páté třídě rodiče postavili před hotovou věc s tím, že půjdu na osmileté gymnázium, rozbrečel jsem se. Mým vysněným oborem byl mechanik strojů a zařízení, dál jsem ve svém věku ještě neviděl a neuvažoval.
Na gymplu přišel náraz s realitou. Z premianta se stal průměrný trojkař a v některých ročnících jsem prolezl doslova s odřenýma ušima. Nebavilo mne to. Nebavilo mne biflovat se množství humanitních a přírodovědných předmětů. Nicméně, po maturitě jsem se dostal k informačním technologiím, vystudoval obor, ve kterém jsem se našel a konečně mne bavilo se vzdělávat.
Za mě ještě jednotné přijímací zkoušky neexistovaly. Dnes si říkám, že kdyby mne tenkrát nevzali na základě vynikajícího prospěchu, těžko říci, jak bych se u těch přijímaček tenkrát zachoval. Já na ten gympl tak nechtěl. A zpětně ani nemohu říci, že bych měl v dalším studiu jako absolvent gymnázia nějakou zvláštní výhodu. Naopak, ti, kteří přišli z technických oborů měli v mnoha znalostech přede mnou velký náskok.
Zavedení jednotných přijímacích zkoušek pro maturitní obory byl ale z mého pohledu krok správným směrem. Když srovnám tehdejší úroveň naší vesnické malotřídky, kde jsme seděli pospolu dva ročníky s úrovní městských základních škol, rozdíl byl opravdu markantní a známky na vysvědčení neměly požadovanou vypovídající hodnotu. Snaha toto prostředí narovnat je jistě správná. Jen si neumím představit, jak se odliší opravdu nadané dítě z méně kvalitní základní školy, které by vše záhy dohnalo, od jiného nadaného dítěte.
Gymnázia, zejména pak ta víceletá, jsou podle mne příliš přeceňována. Všeobecné vzdělání je určitě dobré, ale mnohdy bývá lepší pro rodiče než pro samotného studenta. Mám ve své rodině i svém okolí mnoho dětí, které nyní míří k přijímacím zkouškám a měl jsem tu čest být u mnoha rozhovorů, které se kolem toho „točily“.
Rodiče, neblázněte. I na základní škole může mít dítě již jasnou představu o tom, čím chce v budoucnosti být a tím pádem nemusí být gymnázium příliš dobrá volba. Nehledě na to, že naučit se v mládí nějaké řemeslo je v dnešní době k nezaplacení.
U nás v rodině se dlouho řešilo rozhodnutí synovce, který si místo rodiči preferovaného gymnázia vybral střední školu se zaměřením na informační technologie. Já byl jako strejda hrdý, ale rodiče toto rozhodnutí nesli velmi těžce. Neustále padaly otázky typu: „Co když ho to přestane bavit?“, „Co když nebude dobrý?“, „Co když ….?“
Dnes je synovec ve třetím ročníku a obavy se zdaleka nepotvrdily. Naopak. Spolupracuje s jednou mezinárodní společností a svému oboru věnuje i množství volného času.
A kdyby ho to přestalo bavit? Tak by holt přešel na jinou školu. Když přeci nejde o zdraví, tak jde…
