Článek
„A kdo ti jednou pomůže, až budeš starý?“, zeptala se mě kamarádka jednoho večera, když jsme probírali u vína naše životy a já obhajoval své dosavadní staromládenectví. Koukal jsem chvíli na její zasmušilý obličej, zda svou otázku myslí vážně a odvětil: „A tobě?“
Maruška má totiž tři dospělé děti. Jedno žije přes půl republiky a ostatní dvě dokonce na jiném kontinentě. A žádné z nich se netají tím, že se do rodného města nevrátí. V dnešní globalizované společnosti přeci nemůže žádný rodič připoutat svého potomka v dětském pokoji a věřit, že s ním zůstane a na stará kolena se o něj bude starat.
Nikdy jsem neplánoval, že nebudu mít děti. Nějak tomu prozatím tak je a výhledově nevypadá, že by se na situaci něco mělo změnit. I když my chlapi to máme přeci jen o něco jednodušší, co do biologie tak i do společenského stigmatu, než ženy.
Nejsem zastánce teorie „přelidnění planety“ ani jsem se pro bezdětnost nějak úmyslně nerozhodl, ale také se tím nijak nesžírám. Přesto mne neustále udivuje, jak moc to řeší mé okolí. U rodičů je to pochopitelné. Ještě k tomu jsou z malé vísky na jižní Moravě, kde stále pevně vládnou tradiční hodnoty a rodina s kupou dětí k tomu patří.
Spíše mne udivují mí kolegové a přátelé, kteří jsou mnohem pokrokovějšího rázu. Dotazy typu: „Tak kdy do toho praštíš?“ nebo „Do kdy jako chceš čekat?“, sice nemíří přímo na otázku zda mít či nemít potomka, ale úzce souvisejí. Jsem zastánce toho, že je to každého soukromá věc a tyto dotazy jsou krajně nevhodné. Ne, záměrně nepíši, že nepříjemné, já jim všem rád odpovím.
Myslím, že v dnešní době zdůvodňovat početí dítěte tím, že se o mě bude ve stáří starat, je totální nesmysl. Mám kolem sebe příliš mnoho případů, kdy se potomci buď rozletěli do světa a nebo o své stárnoucí rodiče vůbec nejeví zájem. Ke všemu si myslím, že dítě nemá zodpovědnost za svého rodiče. A věřím, že budu při smyslech tak dlouho, abych si žádost do domova důchodců dokázal podat sám.
Tak proč se společnost tak upíná k otázce, zda někdo má nebo nemá děti? Co nás vede k tomu podle toho lidi třídit a označovat nálepkami. Mám v práci dvě bezdětné kolegyně. Jedna je již důchodového věku a druhá je ve věku, ve kterém již potomka pravděpodobně mít také nebude. Jejich dětmi obdařené kolegyně si mezi sebou, na můj vkus až příliš často, utrousí poznámku: „No jo, ona nemá děti, ta neví co je…“ a následuje starost, radost, zodpovědnost, strach…
Můj velmi dobrý kamarád mi také jedou řekl: „Až budeš mít děti, tak pochopíš…“ Bylo to myšleno v kontextu toho, že se mu úplně převrátil život vzhůru nohama a najednou měl pocit, že ho může chápat zase jen otec. „Pavle a co mám pochopit, vysvětli mi to“, nedal jsem se jen tak odbýt. „To nejde vysvětlit, pochopíš, až budeš mít vlastní děti“, zněla odpověď.
Nevím, nepřijdu si úplně nechápavý a je mi jasné, že mnoho situací a pocitů může člověk zažít pouze z pozice rodiče, ale proto přeci nejsme my bezdětní v něčem jiní nebo méně zodpovědní. Zkuste se nad tím zamyslet, než budete vynášet svá hodnocení.
