Článek
Nedávno jsem se sešel se svým dlouholetým kamarádem u sklenky dobrého moku a probrali jsme kde co. Mimo jiné se zmínil i o svém synovi, který se jmenuje Jan, je mu sedmnáct, nechává si říkat Jano a identifikuje se jako „ono Jano“.
A protože znám kamarádovy poměrně radikální názory, neváhal jsem se vyptat na podrobnosti této proměny a změny v jejich rodinném životě.
První známky, že je něco jinak zaznamenali s manželkou asi před třemi lety. Jejich syn se začal jinak oblékat, obarvil si vlasy, propíchl uši a začal domů vodit podle nich podezřelé existence. To vše přičítali pubertě.
„Pak najednou přišel s tím, že je na kluky,“ vyprávěl mi Honza celý příběh postupně. „To mu bylo necelých šestnáct, hledal se a my jsme to s manželkou v klidu přijali jako prostý fakt. Neproběhla žádná bouře, nic divokého, prostě v klidu,“ pokračoval. „Říkali jsme si hlavně, že je kluk zdravý, chytrý, v kolektivu oblíbený a když bude šťastný s mužem, proč ne.“
„Tak se to asi vyvíjelo ještě dál, že?“ ptal jsem se opravdu zvědavě. Ale kdybych Honzu neznal tolik let, netroufl bych si.
„Jo, pak nám jednou u večeře oznámil, že se neidentifikuje ani jako muž, ani žena a že ho máme oslovovat středním rodem „ono“ tedy „ono Jano“. To už byla na mě trochu silnější káva. Žena viděla hrozící konflikt, poslala mě na pivo a v klidu to s mladým probrala. Když jsem dorazil domů, tak mi jen stroze oznámila, že od teď s námi bydlí „ono“ a ať to respektuju.“ V této fázi vyprávění bylo na Honzovi vidět, že se pro něj situace stala na přijetí opravdu složitou.
„No a jak to vypadá teď, je Jano v pohodě?“ zeptal jsem se s opravdovým zájmem. „Jasně, on je v pohodě. Já jsem mu jednou řekl Jendo v mužském rodě, utekl na týden z domu, žena se se mnou chtěla rozvést a od té doby si dávám majzla. Nehledě na to, že si našel ve škole přítele a schází se s komunitou nebinárních osob. Takže on v pohodě je. To jenom já pořád věřím, že je to jen špatný sen. Rozumíš, toužíš po klukovi co s tebou bude koukat na fotbal, chodit na pivo a místo toho máš doma „ono“ něco, čeho se pomalu nesmíš ani dotknout, ať se nezhroutí.“ Honza pokračoval ještě několika historkami, které jim život s nebinárním člověkem vnesl do života a pak jsme se zase v klidu rozešli.
Moderní tolerantní doba s sebou přinesla i jiný způsob myšlení, sebeidentifikace, sebepřijetí, či jak to chcete nazvat. Řeší se ve velkém coming outy, kdo s kým co proč, všechno se sdílí a nejdůležitější vlastností je tolerance. Kdo ale toleruje ty, kteří musí tolerovat? Proč se od Honzy očekává, že prostě přijme „ono“, bude jej milovat a respektovat?
Je nám kolem čtyřiceti, narodili jsme se do světa, kde byla jen dvě pohlaví a naučili jsme se respektovat některé z odlišností. Proč ale máme akceptovat i něco, co nám nepřijde normální a přirozené? Je to ještě tolerance nebo to je zkouška, kam až lze při vývoji lidstva zajít.
