Článek
S Jirkou jsem se poznal někdy v začínající pubertě na letním táboře. Sice jsme nebyli ve stejném družstvu, ale po večerech jsme se chodili spolu učit na kytaru, povídali si a celkově jsme si tak nějak padli do noty. Když jsme ještě navíc zjistili, že bydlíme jen pár kilometrů od sebe, pokračování našeho kamarádství nic nebránilo.
Vídali jsme se téměř denně i po skončení tábora. Lezli jsme po horách, jezdili na vandry, chodili se koupat k řece, ale hlavně jsme si naprosto věřili. Vydrželo nám to po celou střední školu a pak i dále. Já šel studovat na vysokou, ale Jirka se vyučil instalatérem a pokračoval v řemeslu.
V pětadvaceti se seznámil s Kamilou. Byla o pět let starší, moc hezká a myslela to s ním vážně. Jirka se do Kamily úplně zbláznil. Začali spolu vcelku rychle i žít v domečku, který si Jirka koupil na hypotéku. Dalších pět let jsme se intenzivně navštěvovali. Tedy hlavně já jezdil za nimi. Měl jsem v té době také poměrně vážnou známost, takže jsme byli taková bezva čtverka, která nezkazila žádnou legraci.
Jirka ale začal mít velké problémy v práci, zůstal v podstatě bez příjmu, protože jeho zaměstnavatel mu neposílal peníze a celou domácnost táhla několik měsíců Kamila sama. Bylo vidět, že to mezi nimi začíná pořádně skřípat. Jirka ale slepě věřil, že se situace spraví a zaplaceno dostane, protože svého šéfa považoval i za dobrého kamaráda.
No a já budoval kariéru v počítačovém světě a finanční starosti jsem neměl absolutně žádné. Jezdil jsem s přítelkyní na dovolené, koupil jsem si nové auto a začal se poohlížet i po nějaké víkendové chatičce, protože jsem přesídlil do hlavního města a víkendy v bytě jsem trávit nechtěl. Simona, má přítelkyně, ještě studovala v Brně, takže jsme se vídali jen o víkendech, ale docela nám to klapalo.
Pamatuji si to jako dneska. Byl čtvrtek večer a mně zazvonil telefon. Kamila. „Jardo, ty jsi jediný, kdo mi může pomoct,“ ozvalo se z druhého konce. „Co se děje?“ zeptal jsem se překvapeně, protože jsem absolutně netušil, která bije. „Byla jsem v Praze na školení a chcíplo mi auto. Servis otevírá až zítra. Mohla bych u tebe přespat?“ ozvala se zvesela Kamila.
Neviděl jsem na tom nic špatného. Ostatně Jirkovi určitě už dala vědět a známe se roky. „Jasněěěě,“ odpověděl jsem bohorově. „Kde tě mám vyzvednout? A servis vyřešíme, znám tu jeden, kde jsou moc fajn.“ „To je v pohodě,“ odpověděla rychle, „to zařídí od nás z firmy.“
Vyzvedl jsem ji, po cestě jsme se stavili pro lahvinku vína na večer a jeli jsme ke mně. Co jsem netušil bylo, že se kolem mne omotává neviditelná síť. Že se žádné školní nekonalo a auto žádnou poruchu nemělo, jsem se dozvěděl až za několik let.
Večer nám příjemně ubíhal. Povídali jsme si, smáli se a vypili trochu víc, než bylo záhodno. Jak to dopadlo, asi tušíte. Kamila u mne zůstala do neděle. Nevím, jak ten víkend vysvětlila Jirkovi, ale já se do ní během toho času bezhlavě zamiloval.
Chvíli se nám dařilo se potkávat tajně, ale bylo oběma jasné, že situace je neudržitelná. Kamila se s Jirkou rozešla téměř ihned. Jen mu neřekla, kdo je tím důvodem rozchodu. Proto, když mi volal a chtěl ať za ním přijedu zapít těžký rozchod, bylo mi hodně zle.
Já se rozešel se Simonou hned následující víkend a vyrazil jsem za Jirkou. Šel jsem za ním sám a všechno mu přiznal. Nenadával. Neřekl nic. Jen mě tiše požádal, ať odejdu a nikdy se nevracím. Což bylo horší, než kdyby mi dal pár facek.
Kamila se vzápětí přestěhovala za mnou do Prahy a já začal poznávat její pravou tvář. Vyhovoval jí luxus, pohodlí pražského bytu a výhody velkoměsta. Plně jsem si to uvědomil až mi spadly ony pomyslné růžové brýle a já pochopil, jaký blázen jsem byl. Kamarádství s Jirkou bylo navždy ztraceno. S Kamilou jsem vydržel necelý rok a ve zlém jsme se rozešli.
