Článek
Když se po čtrnácti dnech po odeslání důležitého doporučeného dopisu můj obchodní partner neozýval, začal jsem zjišťovat, co se děje. A ejhle, žádný dopis nedorazil, natož doporučený.
Dalším logickým krokem tedy bylo podívat se prostřednictvím online sledování zásilky, kde se stala chyba, s tím, že snad zjistím, kde je mu konec. Přeci jen si člověk řekne, že doporučený dopis s čárovým kódem se jen tak ztratit nemůže.
Na webových stránkách České pošty jsem se však dozvěděl pouze informaci, že byl dopis na poště podán. Dál nic. A vykouklo na mne telefonní číslo, kam v případě problému volat. Zaradoval jsem se. Tohle se přeci musí vzápětí vyřešit. Na deklarované infolince se nejprve ozval robotický hlas jaké IT asistentky Elišky, která mne požádala, ať jí sdělím, co potřebuji: „Hledám svůj dopis“, zahalekal jsem rozverně do telefonu. „Promiňte, nerozumím vašemu požadavku“, ozvalo se z druhého konce. „Hledám zásilku“, zkusil jsem použít trochu sofistikovanějšího slova. „Promiňte, zopakujte svůj požadavek celou větou,“ odpověděla mi Eliška. Trochu jsem znejistěl. Situace se ještě dvakrát opakovala a přesto, že mi Eliška stále nerozuměla, přepojila mne na živou pracovnici.
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“, ozvalo se v telefonu. „Dobrý den, já jsem před čtrnácti dny odesílal doporučeně dopis a ještě nebyl dodán,“ vysvětlil jsem svůj problém. Paní mne odzbrojila větou: „No, to už je opravdu dlouho.“ Po zadání čísla dopisu do systému mi oznámilo to, co už jsem pár hodin věděl, dopis není k nalezení a doporučila mi zásilku reklamovat. „No, ale vždyť je na tom dopise čárový kód, přeci musíte vědět, kde byl naposledy, ne?“, nedalo mi zkusit logické řešení. „Víte, on se ten dopis skenuje jen po podání a před dodáním, řekla mi mile paní, „to, kde je mezitím, se nezjišťuje.“ Začínal jsem chápat, že tohle jednoduché nebude.
Vypravil jsem se tedy vybaven s klientskou kartičkou na poštu. Zaklepal jsem na nenápadné bílé dveře označené malým štítkem „reklamace“ a pět minut se nic nedělo. Následně se dveře doslova rozletěly a za nimi stála mladá, ne zrovna dobře naladěná slečna. „Co chcete?“ vybafla na mě. „Já bych chtěl vypátrat svůj dopis,“ sdělil jsem jí se snahou o neutrální tón, byť už ve mně vřela krev. „Tak pojďte,“ řekla a pustila mne do kanceláře, kterou obývala spolu s kolegou. Nechala mě stát uprostřed místnosti. Po minutě ticha jsem se tedy zeptal: „Mám se obrátit tedy na vás nebo tady na kolegu?“ „Samozřejmě, že na mě“, odfrkla mi a dala jasně najevo, jako moc ji otravuji.
Popsal jsem jí v kostce svůj problém a požádal o vyřešení reklamace. Slečna mě nenechala ani domluvit a řekla: „A podací lístek máte kde?“ Já naiva si totiž vzal opravdu pouze klientskou kartičku, nenapadlo mne, že v jednadvacátém století musím hledat v účetnictví ještě doklad. „Nemám, mám číslo dopisu a klientskou kartu,“ zkusil jsem ještě zachránit situaci. „Mě ale žádné vaše číslo na papírku nezajímá, to by mohl přijít každý. Já potřebuju doklad o zaplacení,“ zazněla ostrá odpověď. „No, ale kdybych to nezaplatil, tak teď neřeším tenhle problém, ne?“ začínal jsem brunátnět vzteky. „Přijďte s dokladem,“ skončila se mnou a dala najevo, že mám zavřít dveře z druhé strany.
No, to jsem taky s notným třísknutím udělal. Normálně bych se na to v tuto chvíli už vykašlal, vyhotovil bych obsah dopisu znovu a bylo by. S tímhle martyriem a přístupem jsem se ovšem smířit nehodlal. Vytáhl jsem si z účetnictví onu požadovanou stvrzenku, vypsal online formulář na internetu, naskenoval ji a zásilku tímto reklamoval.
Za pár dní jsem se dozvěděl, že „S politováním Vám musíme sdělit, že se Vaši zásilku nepodařilo nalézt.“
