Článek
Existuje nepřeberné množství stresujících situací a faktorů. Pro někoho je stres ranní porada u šéfa, někdo považuje za stresující jízdu autem a pro některé rodiče je třeba stres účast na třídních schůzkách.
Dostal jsem se v životě do situace, která mne přiměla zpomalit a přemýšlet nad tím, jestli chci pokračovat v té cestě, kterou jsem se vydal. Měl jsem velmi vyčerpávající povolání, které obnášelo neustále vyzvánějící telefon, nekonečné porady s nerudným šéfem a neustálý tlak na výkon. Z domova jsem odjížděl brzy ráno, abych se do něj pozdě večer vyčerpaný vrátil. Rodinné narozeninové sešlosti jsem považoval jen za nutné zlo, protože mě okrádaly o čas.
Samozřejmě se vše záhy odrazilo na zdraví. Lékař mi zjistil tlak dosahující závratných výšin, kardiolog řekl ať si přestanu zahrávat a poslali mne si odpočinout na nemocenskou.
Najednou jsem nic nemusel. Nikdo se po mně ani moc nesháněl a já měl čas jen pro sebe. Nějak náhodou jsem narazil na autory jako je Hill, Dispenza a pročetl mnoho moudrých knih abych pochopil, že odpovědi musím hledat sám v sobě.
Proč se vlastně stresujeme? Ubližujeme jen sami sobě. Vesmír je nastaven tak, že vždy vše prostě NĚJAK dopadne a pokud to nedopadlo, tak to ještě neskončilo. Proč bych měl pracovat šestnáct hodin denně s někým, kdo mě v jednom kuse jenom sekýruje? Mám zapotřebí někomu takovému odevzdat své zdraví? Opravdu potřebuji všechny ty peníze a věci, které si za tu cenu mohu pořídit?
Dal jsem výpověď. Jen tak, neměl jsem další práci, nevěděl co bude dál. Výpovědní lhůtu jsem promarodil, mezitím mi odpojili služební mobil, zrušili firemní mail a nastalo ticho. Ticho jsem měl najednou i kolem toho žaludku. Klid. Žádný stres. Tehdy jsem pochopil, že stres si vyrábím jen já sám. Vždyť přeci mě nikdo nenutí se nervovat. To, že je šéf protivný je jeho volba, jeho věc, já se přeci mohu rozhodnout, že se mě jeho chování nebude dotýkat. Stejně tak nemá smysl se rozčilovat nad věcmi, které nikdy neovlivním.
Stres je příznakem toho, že je něco v životě špatně. Tělo nám dává hlasitě najevo, že je v situaci, která je pro něj nepříjemná, nežádoucí a chce utéct nebo bojovat. Co když ale nemusíme ani jedno? Co když se prostě stačí rozhodnout nebrat věci osobně? Nejde to samozřejmě vždy a za všech okolností, ale jak říkávala moje babička: „Hlavně se to nesnaž pochopit, ono to tak mělo být.“
Vesmír je zařízený tak, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. Někdy to chvilku trvá, ale ještě se nestalo, že by se nějaká situace časem nevyřešila. A z mých zkušeností k tomu vždy došlo v tu nejvíc nečekanou chvíli a z úplně jiného směru, než jsem předpokládal. Má proto smysl ztrácet energii neustálým bojem o něco? Nemá. Věci se dějí, situace řeší a svět se točí i bez našeho přičinění.
