Článek
Hanka (43) je se svým manželem třináct let, svoji jsou deset. Od svatby se začali pokoušet o rozšíření rodiny a Hanka dvakrát otěhotněla, bohužel v obou případech skončilo těhotenství zamlklým potratem. Před osmi lety se tedy s manželem vypravili do kliniky reprodukční medicíny, aby se odevzdali do rukou odborníků.
„Kliniku jsme vybírali poměrně dlouho. Pročítala jsem recenze, zjišťovala zkušenosti v mém okolí, až jsme zvolili jednu z těch opravdu známých. Už recepce na mne udělala velký dojem. Připadala jsem si jako v luxusním hotelu. Za kruhovým pultem seděly tři slečny a postupně se věnovaly příchozím.
V čekací místnosti bylo poměrně plno, ale šlo to rychle, protože ordinovalo nejméně pět lékařů, podle toho, jak si osobně vyzvedávali své pacienty a každého přivítali podáním ruky. Co mě zarazilo, že česky mluvil asi pouze každý třetí pár, jinak byla hodně slyšet němčina a polština.
Přijal nás poměrně mladý primář a vysvětlil celý proces, který nás čeká. My, řádně poučeni z internetových diskuzí, jsme chtěli začít méně invazivní inseminací, to nám však pan primář ihned rozmluvil. Nejsme zrovna úplně milionáři, tak jsem se podrobně vyptávala na finanční částku a na rovinu řekla, že si nebudeme moci dovolit nějaký přehnaný nadstandard. Panu primáři poněkud zmrzl úsměv a u příští návštěvy jsme se dozvěděli, že nás bohužel musel předat do péče své kolegyně, protože sám má příliš pacientů. Jestli to mělo nějakou souvislost se mohu jen domnívat.
Po absolvování nezbytných vyšetření nastala fáze hormonální podpory růstu a následného odběru vajíček. V reálu to znamená píchání injekcí do břicha, pravidelné kontroly a následně odběr v narkóze. Už zde zjistíte, že v rámci hormonální terapie pojišťovny některé léky vůbec neplatí nebo vám lékař rovnou doporučí léky dražší.
Následovalo vložení embrya. Naštěstí bezbolestný proces za plného vědomí, ale první, co mě jako laika napadlo, bylo, jak já vím, zda je v té pipetě nějaké embryo? Nezbývá než plně věřit. Pokus se nezdařil. A ani ten druhý nebyl úspěšný. Rozhodli jsme se tedy uhradit dosavadní péči a chvíli si dát pauzu. Přes to, že některé úkony hradí pojišťovna, byli jsme na částce necelých 40 tisíc. A to podotýkám, ty peníze měly ještě trochu jinou hodnotu.
Zřejmě vlivem hormonů jsem následně dvakrát otěhotněla přirozeně a obojí těhotenství opět skončilo v rané fázi potratem. To už mi bylo třicet devět let. Stále jsme si u reprodukční kliniky platili tzv. kryobanku. To znamená, že jsme měli uchována zmražená vajíčka a ročně nás to stálo necelé čtyři tisíce.
Loni jsme se s manželem shodli, že další pokusy už neabsolvujeme. Ostatně šťastný a naplněný život lze žít i bez dětí a trápení už bylo dost. Těch několik let snažení a doufání bylo hodně vyčerpávajících. Vypravila jsem se tedy opět do kliniky ukončit kryobanku. Manžel musel do práce, ale předpokládala jsem, že ho k tomu potřebovat nebudu.
Slečně na recepci jsem sdělila svůj požadavek a ta velmi arogantně odpověděla, že bez přítomnosti manžela nic rušit nebude. Buď přijdeme spolu nebo musím zaplatit prodloužení úschovy. To jako vážně? Ne, nehádala jsem se. O měsíc později jsme tam zašli s manželem a ukončili to.
Můj celkový dojem po všech těch návštěvách kliniky a získaných zkušenostech je, že z umělého oplodnění se stala obrovská továrna na peníze a nešťastné páry, které potřebují pomoc drží pusu a platí. A když se to povede, ještě rády napíšou děkovný dopis a krásnou recenzi.“
