Článek
Současným trendem je do třiceti let vyzkoušet co nejvíce zaměstnání, nasbírat zkušenosti z různých profesí a pak si zvolit, kde zakotvit. Nebývalo to tak. Kdysi byl ten, kdo často měnil zaměstnání spíš podezřelý, že nikde nevydrží, neumí pracovat nebo není loajální ke svému zaměstnavateli.
Nějakou dobu jsem se účastnil výběrových řízení u jedné větší firmy jako člen komise. Vždy dopředu jsem prostudoval životopisy uchazečů, abych jim mohl pokládat i otázky na jejich zkušenosti a znalosti a občas jsem se dozvídal neuvěřitelné věci.
Například nezapomenu na jednu velmi mladou, asi pětadvacetiletou slečnu, která měla za sebou osm různých zaměstnavatelů a na poslední pozici působila jako „manažerka projektu“. Zeptal jsem se jí tedy, protože byla zaměstnána u jednoho velkého obchodního řetězce, o jaký projekt se jednalo. A slečna mi s úplným klidem odpověděla, že měla na starosti projekt neustálého doplňování zboží do regálů. Někteří členové komise se museli pootočit, jak jim cukali koutky a já měl také co dělat, abych zachoval vážnou tvář.
Jakou vypovídající hodnotu o zkušenostech a znalostech člověka tedy mají všechny ty anglické výrazy k pojmenování normálních profesí? A musí člověk sbírat zkušenosti u mnoha zaměstnavatelů nebo by je nasbíral časem i u jednoho? Věrnost jednomu zaměstnavateli se už ale opravdu příliš nenosí.
Na druhou stranu, chtějí zaměstnavatelé, aby jim zaměstnanci byli věrní? Váží si toho dneska vůbec někdo? V některých firmách určitě ano. Časem přichází zvýšení platu, povýšení na lepší pozici a zaměstnanci je dáváno najevo, jakým je pro firmu přínosem. Ale také jsem zažil přístup ve stylu „je úplně jedno, že tu jsi patnáct let, jestli se ti něco nelíbí, tak běž“ a ještě k tomu samozřejmě „za dveřma čeká deset dalších“.
Ostatně, maminku mé kamarádky s podobným proslovem donutil zaměstnavatel odejít po třiceti letech věrné práce jen proto, že ve svém věku už měla nějaké ty zdravotní potíže a byla častěji v nemocenském stavu. Znepříjemnil ji pracovní prostředí tak, že výpověď podala sama a to byla, troufám si říct, ze všech nejzkušenější a měla největší přehled.
Dlouho odolávala, protože hledejte si pár let před důchodem práci, ale nakonec se situace stala neúnosnou a byť to oplakala, skončila. „Vsadím se, že ten zmetek bouchl ještě šampus,“ řekla už jenom na adresu svého bývalého šéfa.
Možná je opravdu lepší se čas od času poohlédnout a jít o dům dál. Člověk alespoň k dané firmě nepřilne a případný vyhazov nebo její krach ho nebude mrzet.
