Článek
Mám tři starší bratry. Robina, Martina a Michala. Všichni tři zůstali v rodné vísce a pracují pro rodinný statek a naše malé vinařství. Jen já jsem se po studiích v hlavním městě už domů nevrátil a pracuji pro jednu mezinárodní firmu jako „ajťák“.
Jednou za čas se některý z nich ozve a přijede za mnou do Prahy. Myslím, že je spíš vyšle maminka na kontrolu, jak tady žiju a jestli mi nic nechybí, protože jim vždycky pro mě přibalí hromadu zavařenin a domácí zeleniny. Martin a Michal se u mě střídají vcelku pravidelně, Robin byl za mnou jen třikrát. Nemá Prahu rád a vyhýbá se tu i obchodním jednáním.
Poprvé přijel Robin, když jsem byl teprve ve druháku na ČVUT a bydlel jsem na kolejích. Přijel mi říct, že se bude ženit. Bylo mu 29 let a „musel“. Tak jsem ho bratrsky poplácal po zádech, popřál hodně štěstí a těšil se na pravou jihomoravskou veselku. Hanka byla v pátém měsíci, tak to přeci jen trochu pospíchalo, brali se za tři týdny.
Narodila se jim Adélka. Brácha byl štěstím bez sebe, prodal svoji milovanou motorku, postavil pro ně dům a snažil se, aby ty jeho dvě holky v ničem nestrádaly. Čím víc se snažil, tím se z Hanky víc a víc stávala žárlivá a hádavá saň, které nebylo nic dost dobré. Ta když začala řádit, tak si i Satan dělal poznámky, jak říkávala naše maminka.
No a jak už to v takových případech bývá, čím víc žárlivec žárlí a hlídá, tím je pravděpodobnější, že neuhlídá. Tehdy za mnou přijel Robin do Prahy podruhé. To už jsem bydlel v garsonce, takže jsem ho ubytoval, otevřeli jsme si na balkoně lahvinku vína z našeho vinařství a on mi řekl, že se bude rozvádět. Jmenovala se Barunka a nikdo jí neřekl jinak, než Bobina.
Celé rodině se ulevilo. Opravdu jsme to Robinovi přáli. Bobina je sice oproti němu mladá holka, ale veselá a přátelská, která by se pro každého rozdala.
Robin se vrátil k rodičům s dvěma igelitkama a začal znovu. Zrekonstruovali si s Bobinou starou stodolu na naší zahradě, za necelé dva roky byla svatba a narodil se Robin junior, to přijel brácha potřetí a strašně jsme se spolu opili.
Posledních pět let se u mě Robin neukázal. Užíval si poklidného rodinného štěstí a spokojenost z něj doslova sálala. Proto jsem zůstal zaskočený, když mi v týdnu zavolal, ať si na pátek nic neplánuju, že se zastaví a zůstane do soboty. Do pátku jsem byl jak na trní.
Robin dovezl velký kufr dobrot od maminky, složil příruční tašku na gauč a vyhrkl: „Jde se na pivo.“ Tím mě ubezpečil, že se něco děje. Můj bratr, odkojený pány Müllerem a Thurgauem, a na pivo? Brácha skutečně objednal dvě orosené dvanáctky a spustil: „Asi se budu rozvádět, Bobina má chlapa.“ Chvílí jsem ta slova zpracovával. „Bobina?“ začal jsem se smát. „To je nějaká hovadina,“ představil jsem si svou milující kyprou švagrovou, která by pro rodinu dýchala. Při pohledu na bráchu jsem ale opět zvážněl. Jeho zachmuřený obličej mi prozradil, že tomu, co řekl, opravdu věří.
„Jak jsi na to prosím tě přišel?“ snažil jsem se celé záležitosti přijít na kloub. „Tys jí vlezl do telefonu a něco jsi tam našel?“ tipoval jsem nejpravděpodobnější verzi. „Ale dej mi pokoj s telefonem, ona ho stejně poslední měsíc nepustí z ruky. A i kdybych se k tomu chtěl snížit, stejně netuším, jak se do toho jejího Ufouna leze. To bych neudělal, v životě jsem jí na telefon nešáhl. Vždyť i naše babička říkala, že šťastný je ten, kdo moc neví.“
„Tak si je někde spolu načapal? Přijel jsi nečekaně domů?“ zkoušel jsem další možnost. „Copak jsem nějaký manželský amatér? Nikdy nejezdím nečekaně domů, to si pamatuj. A když už jedu dříve, půl hodiny předem z benzínky volám, že jsem na cestě. Já fakt o žádná překvápka nestojím.“
„Tak krucinál, jaks přišel na to, že Bobina někoho má?“ To už mě poháněla i zvědavost, co se z tohohle příběhu vyklube. „Já ho viděl na vlastní oči. On za ní přijel na mašině až před náš barák,“ vyhrkl brácha nešťastně. To se mi nějak nezdálo. „Prosím tě, brácho, souvisle mi popiš, co se stalo,“ požádal jsem ho.
„To ti byla středa odpoledne. Opravoval jsem v dílně mladýmu kolo a slyším rachotit mašinu. Víš, jak mám pro ně slabost, tak jsme vykoukl a před naším barákem seděl na mašině takový mladý borec. Bobina vyběhla z baráku. Asi si myslela, že jsem na zahradě, tak na něho spustila, ať okamžitě vypadne, že takhle se nedomluvili a že mu později zavolá. A borec se sebral o odjel. Když jsem přišel asi za hodinu nahoru, byla zalezlá v ložnici a něco špitala do telefonu. Určitě mu volala.“ „No a zeptal ses jí na to?“ došel jsem k logické otázce. „Máš rozum? Copak já chci mít jistotu a rozvod na krku?“ odvětil bratr.
Celé se mi to nějak nezdálo. Ale na logické vysvětlení jsme přijít nedokázali. Brácha u mě přespal a v sobotu se vypravil zpět domů.
Jaké bylo mé překvapení, když mi v pondělí večer volala švagrová. „Ahoj Bobino,“ pozdravil jsem tu zmiji odměřeně. „Copak potřebuješ?“ Mého tónu si milá švagrová absolutně nevšímala. „Ahoj Jaroušku,“ zašvitořila do telefonu, „potřebuju s tebou něco probrat, máš čas?“ Nebylo mi sice jasné, proč by se mnou měla něco probírat, ale jestli se potřebuje přiznat zrovna mě, proč ne, aspoň bude jasno.
„Tak povídej,“ a čekal jsem. „Víš, mně se podařilo najít tu Robinovu motorku, kterou tehdy prodal, a koupila jsem ji zpátky, co kdybychom mu ji dali všichni společně k Vánocům?“
Došlo mi to. Borec na mašině. Ta zlatá holka celou dobu jen chtěla udělat bráchovi radost. Do Vánoc zbývají dva měsíce, budu to muset asi bráchovi říct, ať se do té doby neutrápí.
