Článek
Každé partnerství je o kompromisech, to je samozřejmé. Když se potkají dva úplně cizí lidé a domluví se, že propojí své životy, je jasné, že to občas musí někde „křísnout“.
Za posledních pět let jsem neměl dlouhodobější vztah. Samozřejmě nežil jsem jako poustevník, ženy přicházely a odcházely, některá se zdržela krátce, jiná déle, ale vždy vše ztroskotalo na urputné snaze mne změnit.
Už nejsem tvárný jako ve dvaceti či pětadvaceti. Mám své zvyky i své zlozvyky, ale obojí ke mně patří. Rád bych potkal ženu, která mě přijme takového jaký jsem.
Začátek je vždy nenápadný. Seznámíme se, trávím s dotyčnou volný čas, občas u sebe přenocujeme a pak se jednoho rána vzbudím, jdu do koupelny a na poličce je v mém kelímku druhý kartáček. Dobře, je logické, že si chce u mne nechat kartáček na zuby, když zde přespává.
Za nějaký čas mne dotyčná požádá, zda bych jí uvolnil poličku v šatní skříni, ať má u mne náhradní oblečení. Jasně, to také zní rozumně.
Pak se najednou stane, že se v mém mládeneckém bytě objeví květiny, kořenky jsou uspořádané podle abecedy, příborník je seřazen lžíce-vidlička-nůž, i když já ho měl nůž-lžíce-vidlička, boty jsou uklizené v botníku, na zemi WC se objeví pastelový kobereček a basa piv, která byla na balkoně je náhle ve spíži.
Co je ale absolutně nejhorší, v kuchyni, kde stojí má židle s oblečením, je židle bez oblečení. Uklizeno. Ta židle, kde mám přehozeny své nejoblíbenější kousky a ráno je jenom poslepu nahmátnu, je prázdná. To už ve mně většinou začnou doutnat pochybnosti o budoucnosti vztahu.
V závěru si dotyčná pak začne nárokovat veškerý můj volný čas a na den, který mám vyhrazený pro fotbálek a pivko s klukami, koupí lístky do divadla.
Celé to vždy končí jednou ze tří situací:
1. V sobotu jedeme k našim na oběd, tak s tím počítej.
2. Pojedu k Vašim s tebou, chci je poznat.
3. Já jsem si vzala ty náhradní klíče z věšáčku, ať nemusím zvonit.
Nechci po pár týdnech poznávat ničí rodiče, nechci nikoho v tak krátkém čase seznamovat s těmi mými a nechci, aby měl někdo náhradní klíče od mého bytu, dokud mu je sám nesvěřím a nechci žít ve světě, kde jsou kořenky podle abecedy.
A tak si dál říkám to cimrmanovské: „Ty v domečku máš svatý klid, můžeš chodit do hospody, karty mastit, pivo pít…“
