Článek
Naslouchala jsem se zavřenýma očima instrumentální hudbě, jež mi pomáhala rozpumpovat fantazii tím správným směrem. Nevím, jak to dělají jiní, ale když píšu příběh nebo konkrétní situaci, často si k tomu pustím hudbu, jež mi na dané téma sedí. Odtrhne mě to od okolního světa a já se můžu plně ponořit do děje, jenž se do té chvíle odehrával pouze v mé hlavě… Momentálně mám rozepsaných asi jedenáct příběhů, ke kterým se aktivně vracím. Možná si říkáte, co je to za blbost? Měla by ses plně věnovat jednomu příběhu a pak přejít teprve k nějakému dalšímu. No jo, to máte tak… stane se, že mě během dne napadne něco fakt dobrého, co se ale do daného příběhu, na kterém pracuji, vůbec nehodí. Tak si to zapíšu jako několika stránkový nápad a zařadím ho do archivu… jenže pak mě k tomu napadne pokračování. Nakonec zjistím, že do předešlého příběhu se musím doslova nutit, že mě nic nenapadá, a tak ho na nějakou dobu odložím a pracuji na jiném. Na tom, co mi aktuálně múza napovídá, že bude naprosto super. Přijít s něčím originálním, aby to zaujalo a mělo ten správný šmrnc, aniž bych slevila ze svých názorových nebo morálních standardů, je… překvapivě těžké.
Od malinka jsem měla problém jít s aktuálním proudem, což mi přivedlo nejedny problémy a vlastně to tak mám dodnes. V dnešní překombinované době je náročné nepodobat se něčemu, co vzniklo dřív. Recykluje se v podstatě vše, od písniček přes filmy po knížky. To, co kdysi bylo populární, se opráší, přemaluje, předabuje a s drobnými či velkými úpravami opět pustí do světa. Někdo dává přednost originalitě za každou cenu, z čehož… málo kdy vyjde něco skutečně dobrého.
Pokud jste finančně nezávislí, nemáte velké problémy jít si za tím, co byste chtěli. O boháčích ani nemluvě. Jenže i lidé jako já mají své sny také. Ačkoliv nepatří ani do jedné z těch skupin. Za svůj život jsem napsala spoustu příběhů. Přiznám… dokončených bych napočítala na jedné ruce. S vědomím, že nemám šanci knihu skutečně vydat, mě…vlastně nic netlačilo k dokončování.
Dokonce jsem párkrát poslala úryvky příběhů pár nakladatelům, ale odpovědi byly vesměs se stejným výsledkem :
„Nemyslíme, že by to mělo úspěch. Na dnešní dobu je to moc kontroverzní. Není to žádaný žánr. Nepublikujeme neznámé spisovatele…“
Ne, ne, ne, kam se podívám. Jednou mi napsali, že momentálně přijímají jen pohádky. Jen pohádky říkáte? Napsala jsem suprovou pohádku! Sice měla jen padesát stránek a přepisovala jsem ji asi desetkrát, ale synovcovi se tehdy moc líbila… nakladatelství mělo ovšem jiný názor. Jedno nakladatelství mi napsalo, že momentálně jsou plně zaměstnaní, ale že to mám zkusit příští rok. Což ve mně vykřesalo malou naději. Jenže za rok řekli v podstatě to samé. Za další rok taky… a za další tři mi už napsali, že prostě ne. Zklamalo mě to a přestala jsem si věřit. Myšlenka o vlastní knize se tak rozplynula.
Něco ve mně mi ale nedovolilo přestat psát. I když jsem si dávala pauzu několik týdnů či měsíců… všechny ty myšlenky… postavy a jejich příběhy… musela jsem psát. Čím víc jsem psala, tím víc jsem měla pocit, že můžu lépe dýchat a soustředit se i na něco jiného.
V jedné ze svých prací jsem se seznámila s mužem, který byl v nitru stále kluk. Hrál hodně počítačové hry a byl nadšeným programátorem amatérem. Jeho snem bylo přijít s přelomovou hrou a jelikož doba, ve které jsme se setkali, přála jednočlenným vývojářům, byl do toho hodně zapálený. Měl ale hned několik problémů. Jedním z nich bylo, že nebyl zběhlý v tvůrčím psaní a ani jako grafik za moc nestál. Nezmiňuji se ani o naprosté absenci jakéhokoliv vkusu, ačkoliv si uvědomuji, že je to dosti subjektivní. Tehdy se mi v hlavě zrodil nápad…
Ke svým příběhům jsem, sem tam kreslila postavy, abych si je dokázala lépe představit… tak jsem se mu nabídla, že mu pomůžu. Vytvořit počítačovou hru, kde bych mohla promítnout své fantazie…jooo…přiznám se, že to na dlouho zaměstnalo mou hlavu od myšlenek na knihu. Konec konců nezáleží na tom, jakým způsobem budou příběhy využité, ne? Jestli budou formovat počítačovou hru, nebo stimulovat čtenáře. A tak jsem se pustila do učení nových znalostí. Grafika mě chytla velmi rychle pro své nekonečné možnosti.
Kreslená grafika byla na animaci ale příliš náročná, tvrdil. Mé návrhy se mu ale velmi líbily. Tak jsem se začala učit pixel art. Z propracovaných obrázků se stávaly kostičkované karikatury, které přeci jen měly své kouzlo. Koupila jsem si několik her, které měly stejnou grafiku, abych se mohla inspirovat a učit. Ron, jak se klučina jmenoval, byl mým zapálením nadšený. Stejně jako krátkým příběhem, obrázky a když jsem mu ukázala i zvuky, které jsem nahrála, nazval mě svou parťačkou. Cítila jsem, jak se mé sny pomalu stávají skutečností.
Společnými silami jsme vytvořili nenáročnou ale obsáhlou hru, která sklidila nečekaný úspěch. Ron byl štěstím bez sebe. Tehdy jsem věřila, že jsme přátelé, i proto jsem mu tolik pomáhala. Jenže se ukázalo, že jsem se mu prostě jen…hodila. Ano, bylo to možná naivní, ale jsou chvíle v životě, kdy vám nezbývá než věřit, protože záruku vám nikdo nedá. Po několika měsících, kdy mu hra přinesla nějaké ty peníze a ohlas, se mu ozvali z nějakého studia, aby pro ně pracoval. Nadšeně přijal, z čehož jsem i já měla radost. Aspoň zpočátku protože…najednou na mě měl mnohem méně času.
Během toho, co jsem pracovala na jeho projektu, jsem dávala dohromady něco svého. Byla jsem přesvědčená, že mi pomůže bez vytáček. Udělala jsem všechno, grafiku, zvuky, ruchy, příběh… on to měl jen naprogramovat. Když jsem ho konečně donutila, aby si na mě udělal čas a přečetl si moje návrhy, řekl, že to není dost aktuální. Že teď se lidi zajímají o AI a fantastiky o vlkodlacích, magii anebo mytických tvorech už slyšel, viděl, četl mnohokrát. Velmi diplomaticky mě poslal do prdele a já to víceméně vzala. S kritikou se potýkám celý život, takže mě nesloží, když se někomu moje tvorba nelíbí. Konec konců přijímat kritiku je důležité.
Začala jsem se tedy o umělou inteligenci víc zajímat. Byla jsem v šoku! Nejen z toho, co všechno dokáže a jaký to má potenciál pro mou tvorbu, ale zároveň jaký obrovský průser Gargantuovských rozměrů by to mohl být. Protože, jak se mám prosadit se svými příběhy, když stačí napsat zadání a program napíše příběh za vás? Nebo vygeneruje melodie kvalitou podobné filmovému orchestru? Jak… jak tomuhle mám konkurovat. Podle popisu víceméně vytvoří obrázek za pár vteřin. Smutek a bezradnost mě zasáhly takovou silou, že jsem několik dní nemohla myslet na nic jiného než, že se nikdy svou fantazií živit nebudu. Protože i když to bude dobré, budou to mít za slátaninu z AI.
YouTube jsem používala už při učení grafiky a dalších věcí potřebných ke tvorbě hry. Proto jsem věděla, že programování prostě… nezvládnu. Ron mi odmítal pomoct a měl tisíce výmluv… teď už mě nepotřeboval, protože vše, co jsem dělala já, zvládne umělá inteligence, rychleji, kvalitněji a bez řečí.
Začala jsem tuto technologii více zkoumat a napadlo mě, že bych ji mohla taky využít, ale jen ke generování obrázků a hudbě. Na vydání knihy nemám prostředky, na vývoj vlastní hry nemám znalosti ani programátora… ale když budu vyprávět své příběhy a doplním je obrázky a správnou hudbou, mohlo by to zabrat. Není to ideální… ale nemám už mnoho možností. Jenže k tomu bylo třeba se naučit v dalších programech, abych to nejen nahrála, ale i sestříhala, vložila zvuk a slepila to všechno dohromady. Zjistila jsem, že… je to neuvěřitelně časově náročné. Hodinová nahrávka se stříhala, kombinovala a k finiši došla po několika dlouhých hodinách, kdy už jsem měla všeho plné zuby. Začala jsem víc hrát počítačové hry, abych se trochu odreagovala. Nakonec jsem v umělých světech trávila tolik času, že mě napadlo, je taky nahrávat.
Střih byl… porod! Z dvou hodin hraní bylo několik dní práce, abych to mohla vydat takové, jaké jsem chtěla. Bylo to tak… demotivující… proč tohle všechno přišlo tak pozdě? Proč tyhle technologie nebyly přístupné, už když jsem byla na škole?? Kdy jsem měla hodně volného času? No…co se dá dělat…odmítala jsem se vzdát!
Pracovala jsem kolikrát do noci a spala pět a méně hodin, ale kvalita mých videí se spíše zhoršovala. Přesto mě každý nový odběratel, každý hezký komentář nebo rostoucí shlédnutí natolik těšily, že jsem chtěla pokračovat. I když to bylo tehdy jen pro dvanáct lidí. Vždy jsem se krmila nadějí, že nepotřebuji davy… stačil by jeden jediný člověk, aby mi pomohl dosáhnout mých cílů. Jeden… jediný, ale ten správný… což si myslím pořád.
Moje příběhy se líbily, což bylo skvělé. Problém byl, že jsem dvakrát onemocněla poměrně vážnou nemocí, která mi už nadobro poškodila zdraví. Moje imunita stála za hovno a já se tak začala bát, že s každou další neschopenkou, že přijdu o práci. O to víc jsem se snažila, aby mi to na YouTube šlo. Jenže když nemůžete mluvit, nemůžete vyprávět příběhy. Nemůžete komentovat herní videa… takže jsem byla v loji.
Tou dobou jsem opět začala uvažovat o vytvoření hry. Jediný, kdo byl dost schopný, byl Ron. Dlouho jsme se neviděli ani spolu moc nemluvili. Pořád jsem v sobě měla vztek, že se na mě vykašlal, ale dobře. Polknu svou pýchu a budu doufat, že to vyjde. Měla jsem s ním domluvenou schůzku, vzala si flashdisk, na kterém jsem měla velmi detailně rozpracováno několik hlavních projektů včetně toho podstatného. Interaktivní knížky. Když jsem byla malá, textové hry byly oblíbené, ale ruku na srdce, nebyla moc vysoká konkurence. Jenže teď je v kurzu vše retro. Takže když využiju svou analytickou mysl a fantazii, mohla byt vytvořit moderní verzi starého žánru. Dává to smysl? Asi ano. Koneckonců historie má tendenci se opakovat.
Zazvonila jsem u něj doma. Zajímavé, má tolik peněz a pořád bydlí v tom nechutném malém bytě? Otevřel mi vyhublý mladý muž s kruhy pod očima, neudržovanými světlými vlasy a strništěm, které si žilo vlastním životem. Chtěla jsem ho obejmout, jak jsem měla ve zvyku, ale nenásilně uhnul z cesty a naznačil mi, že mám jít dál. No… vnucovat se nebudu. Po trapných deseti minutách ticha, kdy vařil kafe, jsem mu chválila rekonstrukci bytu. Bydlel v posledním dvanáctém patře, odkoupil zbývající dva byty a nechal je probourat, aby měl jeden velký. Nevím, jestli mě těší, že se nechal mým nápadem inspirovat, protože jsem mu kdysi řekla, že bych to udělala mít peníze. No… ale aspoň, že si to tu lépe zařídil. Sice jeho pracovna stále vypadá jako sklep zaházený dráty a kusy plechu, ale… nejsem jeho přítelkyně, tak mě to vlastně ani netrápí.
Sedl si ke svému ultra modernímu počítači, který svítil všemi barvami, a prohlížel si mou flashku, jako kdyby to byl prehistorický předmět z muzea. No… všichni nemáme peníze na to kupovat to nejlepší. Nezastávám názor, že drahé = kvalitní. Funguje to jak má? Ano, co víc řešit?
„Nejsou to žádní upíři…“ hlesl znuděně.
„Ne.“ sevřela jsem rty, neboť mě to urazilo. Upíry nesnáším podobně jako elfy a kouzelníky. Ačkoliv v mých příbězích figurují, myslím, že nikdy nepatří k hlavním postavám… ne těm kladným.
“..ani vlkodlaci?“ ubezpečoval sám sebe, což způsobovalo nelichotivé křeče v mé tváři. Zašklebila jsem se a zhluboka vydechla. Vlkodlaci? Těch se nikdy nevzdám, ale ne… vzala jsem si poučení z minula a přinesla mu příběh na míru jeho zájmům, který i tak charakterizuje mě a mou vizi.
„Prostě si to přečti.“ zamračila jsem se a pobídla ho kývnutím. Vsunul disk do počítače s očima tak koulícíma, že se divím, že vůbec viděl, co dělá. Vyvalil bulvy na množství souborů, ale hned se probral. Říkala jsem mu, na které se má podívat. „Tady…“ ukázala jsem na složku s názvem HS5, neptejte se proč… někdy mi názvy dělají problém. „Máš tu dva soubory, jeden je příběh, který si pak můžeš přečíst, až budeš mít klid.“ Hned ho rozklikl a najel na první složku uvnitř, která ho zaujala. Hlavní postavy.
„Vážně?“ podíval se na mě pobaveně, neboť hlavní hrdinka měla mou tvář. No co, líp se mi to píše, když si v příběhu představím sebe. Navíc hrdinek, mých kyprých tvarů je pořád málo. Zamračila jsem se při nepříjemné vzpomínce. Kdo má pořád poslouchat, že nemůžu mít cosplay svojí hrdinky, když ta má být hubená a vysoká? Nasrat! Kousla jsem se do tváře a neurvale mu pohnula hlavou zpátky k obrazovce. „V druhé složce máš popis té hry.“ vzala jsem mu myš a klikla správnou složku. To ho zaujalo víc.
Začal se tím prodírat a dle jeho výrazů se mu to velmi zamlouvalo. Usmívala jsem se a já čekala. Vím, že tam toho bylo hodně, ale trvalo mu to strašně dlouho. Začala jsem bloumat po jeho bytě. Prohlížela jsem si knihy, vystavené figurky z her a všimla si, že má jeden pokoj rozdělený tmavým závěsem. Myslela jsem, že je to okno, ale ve skutečnosti šlo o vchod do další místnosti. Chytila jsem látku a trochu ji odhrnula, abych se podívala. Byly tam regály plné elektroniky, respektive jejich součástí, několik barelů se silikonem, pláty různých kovů a nářadí, ale především uprostřed místnosti byl stůl, na němž bylo přikryté něco, co… no… připomínalo lidské tělo pod látkou. Jako u patologa. Zajímavé, ne, ale dostatečně, abych zjišťovala podrobnosti. Jeho projekty mě nyní nezajímají. Chci to, pro co jsem sem přišla.
Vrátila jsem se zpátky k Ronovi a usadila se na nepohodlnou židli u jeho stolu, kterou původně přinesl z kuchyně. Hrála jsem hry na mobilu, kontrolovala YouTube, kde jsem dlouho nic nepřidávala, a zoufala si. Namluvila jsem už dva příběhy, ale přijdou mi dobré…proč tedy lidé nesdílí, nekomentují ani nedají like? Mohlo by to být i lepší jistě… mít víc času…
Vím, že to možná mám jen ve své hlavě ale…ani těch pár odběratelů nechci zklamat. Kdekdo by řekl, že po roce je 40 odběratelů málo… já to vnímala jako obrovský úspěch. Měla jsem zakloněnou hlavu a dívala se do stropu, když jsem periferně zaznamenala pohyb. Zahleděla jsem se na něj. mnul si bradu a četl. Zhluboka jsem vydechla, únavou která na mne doléhala z nedostatku spánku.
„Mohl bys mi pro bohy říct, aspoň něco?“ promluvila jsem, když ani za tři hodiny nebyl schopný brát na vědomí, že tu není sám. Podíval se na mě překvapeně, jako kdyby na mě skutečně zapomněl. Výraz mu zvážněl.
„Není to špatné.“ usmála jsem se na tu prostou větu, která byla lež jako věž. Jemu se to fakt hodně líbí. Proč mi to prostě neřekne? „Ale textová hra? Vážně? V dnešní době?“
„Co je na tom?“ pozvedla jsem obočí nechápavě. Uvelebil se do židle a chvíli se odmlčel, snad aby přemýšlel jak volit vhodná slova.
„Čemu se divím, tys nikdy neměla tucha, co je trendy.“ sjel mě pohledem s lehkým úšklebkem. Ne…nezměnil se, pořád se povyšuje. Pořád mu je víceméně jedno, jak jeho slova působí. Jenže od upřímnosti k hrubosti je hranice tenká.
„Co to plácáš?“ zamračila jsem se. Nejsem tak „hloupoučká“ jako když jsme se seznámili. I když já, na rozdíl od něj, ničeho nedosáhla. Svou hodnotu už znám. Snad se neschyluje k další z jeho pouček?
„Vždyť je to evidentní i na tvým YouTube.“ samozřejmě že jsem mu řekla, aby se na mě někdy podíval a třeba to řekl i kamarádům. Problém je, že žádné neměl, ne skutečné. „Herní videa už nikoho nezajímají, ten proud je dávno pryč.“ zavřela jsem víčka a přejela si dlaní po čele. Tuhle přednášku mi už řekl do telefonu i po SMSkách… vážně má potřebu mi to říkat i osobně? „Nechceš toho nechat? Na svých streamech většinou nikoho nemáš a mluvit sama k sobě, jako kdyby tam někdo byl… to je… trapný.“ otočil se ke mně a vypadal, že to myslí naprosto vážně. Měl by si uvědomit, že i když živě se málo kdo dívá, tak ze záznamu ano… to se přeci taky počítá, nebo ne? „Navíc je klíčové přidávat pravidelně, to se ti fakt nedaří.“
„Ne každý máme čas dělat, jen to, co chceme.“
„Taky jsem to tak měl, a kde jsem teď?“ rozmáchl ruce s hrdým úšklebkem. To mě dožralo. „Tam, kde jsi teď, jsi díky mě!“ bouchla jsem do stolu silně, až se mu všechny ty věcičky rozhoupaly. Poplašeně nadskočil a odtáhl se, jako kdyby se bál, že jednu slízne. Chuť bych rozhodně měla. Spíš to bylo tím, že svůj temperament jsem držela vždy pod pokličkou abych ho neodradila. To ale teď už neplatí. „Já ti dělala grafiku, ruchy, podkladovou hudbu, příběh, dodávala nápady na mechaniky hry i to, jak by měla fungovat! Tys to jen naprogramoval!“ cítila jsem, jak rudnu ve tvářích. Po pár vteřinách ticha se upřímně zasmál pobaven mým pocitem důležitosti. Ponížení ve mne narůstalo jako plíseň.
„Jenže to je právě TO hlavní!“ chechtal se. „Bez toho by nebylo nic. Chápeš to?“ každý další jeho hýkání mě nořilo hlouběji a hlouběji do bažin vlastního zoufalství. Svěsila jsem hlavu a dívala se do země, on nikdy neuzná, že jsem mu značně pomohla. Ani z těch peněz, co utržil, jsem nic neviděla. Nevyčetla jsem mu to. Nikdy. Nikdy… jsme se na tom nedomlouvali. Takže neměl tu potřebu mi cokoliv dát ani ze slušnosti… ačkoliv jsem tomu obětovala veškerý svůj čas.
Konečně se uklidnil. Možná už ho smích přešel. Možná slzy lesknoucí se na mé tváři v něm přeci jen probudily, nějaký ten soucit. Snad to mohu považovat, za jakousi nepatrnou známku, jeho úcty ke mně.
„Podívám se na to.“ slíbil s nepatrným nejistým úsměvem, že kterého jsem neměla šanci poznat skutečný záměr. Sledoval jak si utírám slanou vodu z obličeje a zvážněl. „Ale co se toho tvého kanálu týče… pokud to chceš někam dotáhnout, měla by ses víc propagovat.“ zvedla jsem k němu oči, které jsem se snažila utřít do rukávu mikiny, aniž bych si poničila šminky. „Chápeš? Lákat je na odběr, liky a nebo si založit reakční kanál, ty teď dost táhnou a…“
„Díky.“ zarazila jsem ho. „Já ale odmítám žebrat o liky, odběry a…“
„Řeknu ti to takhle.“ přerušil mě ostře. Na malý okamžik jsem měla pocit, že tvrdost v jeho očích pramení ze skutečného zájmu o mou budoucnost. „Můžeš být tím nejlepším z nejlepších, ale když o tobě nikdo neví… tak o tom nikdo neví.“ prudce jsem se narovnala a zamračila se na něj, jak se opovažuje používat moje vlastní slova. „Měla bys polknout hrdost a dělat to, co ostatní.“
„Tím, že se snížím na úroveň ostatních, ale zaniknu v davu.“ vstala jsem a hrdě zvedla bradu. „A já chci vyčnívat.“ prohlédl si mou boubelatou postavu a uchechtl se. Pravděpodobně mi chtěl říct, že to se mi v realitě docela daří, ale neřekl to. Po krátkém mlčení ale přeci jen pokračoval v konverzaci.
„Zvažovala jsi ty reakce? Vždy jsi měla ke všemu… co říct.“ na chvíli se zadrhl potlačením smíchu, který se v něm znovu probouzel. Nejspíš chtěl říct: Ke všemu jsi měla spoustu keců.
„Nemám zájem parazitovat na druhých, abych se zviditelnila.“ zakroutil hlavou, když viděl, že můj postoj se stále nezměnil.
Přiznávám, že už jsem to pokušení měla. Jedna tvůrkyně, jejíž nick je Cukřenka, mi už několik měsíců dost zvedá mandle svými hloupými řečmi a názory. Na ten přeci máme právo všichni no ne? Horší je, když někdo s vlivem, jaký má ona, vtlouká svým fanouškům nenávistné myšlenky. Není zdaleka jediná. Kam tohle povede? Stále se však snažím od reakcí držet odstup… přeci jen. Moje reálná práce je dost na očích a nerada bych, aby mi někdo dělal problémy.
„S tímhle přístupem toho moc nedokážeš.“ nezněl smutně. Naopak…jako kdyby si našim rozhovorem cosi potvrdil.
„Ale ano…“ ušklíbla jsem se. „… jen to bude trvat dlouho.“ Moje vlastní slova, mi drhla v krku. Trpělivost je sice mojí silnou stránkou ale…nechci úspěch zažít až v důchodovém věku. Zakroutil očima a podal mi flasku. „Stáhl jsi si to?“ na mou odpověď jen zakýval hlavou se znuděným výrazem. Doufám, že se tomu bude věnovat.
Ztratila jsem tu mnoho času. Pro moje mentální zdraví bude lepší, když odejdu. Rozloučili jsme se a já se vrátila do svého bytu, kde jsem pracovala na dalším videu pro svůj kanál.
Nečekala jsem, že by mi dával zprávy o postupu vývoje hry, ale přeci jen jsem očekávala, že za čtvrt roku něco vypotí. Vždy, když jsem mu napsala, trvalo několik dní, než odepsal, a většinou jen jedním slovem. „Ne“. Ve svém životě jsem neslyšela „Ne“ tak často, že by to jednoho odradilo do konce života. Dívala jsem se na SMSku, kterou jsem mu poslala před několika dny, a ani si ji nezobrazil, což bylo přinejmenším podezřelé. Četl si vše hned, ale odpovídal pozdě. Volala jsem mu, ale nezvedal to. Po několika týdnech jsem se rozhodla ho navštívit, mohlo se mu třeba i něco stát. Zaklepala jsem u něj na dveře, protože mě dole pustili do paneláku spolu s rozvážkou jídla. Nic. Znovu jsem zaklepala a i zvonila. Žádná odpověď. Uslyšela jsem zevnitř pohyb. Je tam. Ozvala jsem se aby věděl, že jsem to já. slyšela jsem přibližující se kroky. Zastavil se přímo za dveřmi. Váhá? Proč? Musím to vědět!
Děkuji, že jsi si přečetl první kapitolu. Budu postupně přidávat další ale pokud máš radši vyprávění, plné emocí pusť si příběh na mém kanále :
https://youtu.be/S3vxl3pgjaI
