Článek
Snažila jsem se zapisovat resty do adresáře, ale v hlavě jsem pořád měla ty… Endenovi. Nebo Endeny? Zašklebila jsem se na svůj odraz v monitoru s prsty zamrznutými na klávesnici. Děsivě zvláštní. Opřela jsem se o židli a zhluboka vydechla. Hodiny prozrazovaly, že do konce směny je ještě hodně času, a tak nezbývá než se nějak uklidnit.
Rozhodla jsem se své nervy vykoupat v chladném venkovním vánku. Zavolala jsem proto Johana, aby pohlídal recepci na pět minut, a šla ven. Stála jsem nedaleko vchodu do hotelu a dívala se na světelný smog nad svou hlavou. Je mi líto, že nejsou ve městě vidět hvězdy. Aspoň ne tam, kde se pohybuji.
Sledovala jsem světle mléčný vzduch, který mi v pravidelných intervalech unikal nosem. Nekouřím. Jen jsem… chtěla na vzduch. Stejně bych měla mít přestávku. Napsala jsem o tom podivném setkání Pavlíně. Je to tak trochu drbna, která má ovšem úžasný přehled o tom, co se kde šustne. Až po tom, co jsem se seznámila s ní, jsem zjistila, že to vlastně není vůbec špatné. Ne pomlouvání, ale informovanost.
Nevrle jsem sledovala, jak se telefon snaží spojit s jejím. Neodpovídala. Divné. Většinou si na mě vždy udělá čas, ale… v práci je celkem pečlivá. Pokrčila jsem rameny. Nejspíš jsem tu déle než pět minut. Je pořádně chladno. Oklepala jsem se, když mi mráz zajel pod svetr svými ledovými prsty.
Radši se vrátím. Koutkem oka jsem viděla, jak kolem mne prošel nějaký muž. Je to jeden z těch nových, co se dnes v našem hotelu ubytovali? Ale ne… mám jich plnou hlavu a v hotelu jsou i jiní hosté. Okamžitě ke mně otočil hlavu, jako kdyby mne hledal a… konečně našel. Zatajil se mi dech. Jeho zelené oči získaly prazvláštní sametový odlesk. Nejspíš díky LED osvětlení protějšího baru. Je to trochu bordel… ne doslova, jen… to křiklavé osvětlení, hodně nepříjemně ostré, obzvlášť teď v noci.
„Jste v pořádku?“ otázal se jemným hlasem. Jeho asijské rysy byly přitažlivě exotické. Objímala jsem si tělo pažemi, abych se zahřála. Netušila jsem, že k tomu stačí se jen červenat a hned je tepleji.
„Samozřejmě,“ usmála jsem se a on rty vykouzlil cosi jako spokojenou grimasu. Ani úsměv, ani škleb… přesto jsem nemohla přestat zírat. Ošila jsem se, ale chladem to nebylo. On… něco na něm bylo. Jako když vidíte uměle vygenerovaný obrázek s realistickou tváří. Vypadá skutečně, ale… něco… něco tam je.
„Dobře,“ přikývl a zkoumavě si mne prohlédl. Otočil se ke mně čelem a já tak mohla vidět jeho vysokou, elegantní postavu v plné výšce. I přes tmavě vínový rolák bylo vidět, že o své tělo pečuje. Vypadal vlastně skoro jako kreslená postavička. Občas to vídám na Facktoku nebo Boububu. Jakou péči věnují tomu vypadat jako nějaký idol z anime. Vlastně… zamyslela jsem se… je to strašidelné. Jako panenka. Nakláněl se nade mnou. Vyzařoval z něj klid, ale ten… neutrální výraz. Ne… přesto… jsem se cítila nekomfortně. Jako kdyby se mi ten pocit snažil vnutit. Ah! To zní šíleně! Měla—měla bych jít.
Jeho hlava zastínila světlo pouliční lampy. Temný stín mu překryl obličej a já měla pocit, že i tak mu oči svítí jako z fosforu. Načerpaly energii a teď září, jako kdyby byly poháněné vnitřní baterií. Ne, to… se mi jen zdálo.
„Rád bych… vám vynahradil tu nepříjemnost,“ natáhl ke mně paži a já pochopila, že se chce představit. O čem mluví? Ah! Asi myslí jejich dramatický výstup? Ano, jeho společníci byli dost… neurvalí a nepřátelští. Chvíli jsem na něj hleděla a váhala. Zakroutila jsem hlavou. Děláš noční v poměrně známém hotelu, divných lidí je tu hromada. Vzchop se! Je to jen podání ruky, je jen… zdvořilý. Což je dost možná jediný dneska.
Usmála jsem se a přijala jeho dlaň. Ovanul mne mrazivý vítr. Nesl takový… zvláštní zvuk. Naježily se mi z toho chlupy na krku. Ohlédla jsem se polekaně a pevněji sevřela jeho šlachovitou dlaň. Přitáhl mne zpět na dosah. Světlo z lampy mne na chvíli oslepilo, než ho zakryl svou hlavou. Strnula jsem. Mé svaly se napnuly tak moc, až jsem se… nemohla hnout. Jeho úsměv… byl doslova od ucha k uchu. Jeden koutek vzdálený od druhého mnohem víc, než je lidské maximum. Rty se díky tomu staly tak tenké, jako by ani žádné neměl. Polkla jsem. Cítila jsem, jak se třesu. Ten pohled, ten úsměv… byl-li to úsměv… ve mně vyvolával… nebyla obava, ne. To byl ryzí strach… to… není zrovna přirozené. Vlastně vůbec! U něj pojem „huba plná zubů“ má úplně jiný význam.
„Dovolte mi vás pozvat na skleničku.“ hlas měl ale stále jemný, přívětivý, jako kdyby mluvil někdo úplně jiný stojící ve stínu tohoto… monstra!
„Jsem v práci, nemůžu…“
„Nemusí to být alkohol.“ Stále držel mou dlaň a já si uvědomila, že mě po ní hladí prsty druhé ruky. Nenápadně, jemně… manipulativně, jako kdyby mi chtěl vtisknout souhlas. Polekaně jsem se vyškubla. Do tváří se mi nahrnula horkost, která částečně zahnala chlad počasí.
„Děkuji, nemůžu… mu-musím už jít.“ uklonila jsem se mu hlavou. Spíš z horlivosti rychle odejít než ze slušnosti, jeho kultury. Usmál se už normálně a otočil za mnou pouze hlavu. Jakmile světlo dopadlo na jeho obličej, opět působil spíš přitažlivě než strašidelně. Byla to jen hra světel a stínů, co zmátla mou mysl? Neměla jsem čas ani chuť to zjišťovat. Uvnitř mne mi křičelo, jdi pryč! Jdi pryč! TAK BĚŽ! A já šla.
Zaplula jsem zpět do haly, ozdobené podzimními tóny, div jsem se nezabila o koberec. Byl zvláštně zvrásněný, jako kdyby o něj už někdo zakopl a nevrátil ho zpět. Vyhnula jsem se mu a mnula si ruce nervózně. Po zádech mi stále běhal mráz, který se ledovými prsty zabodával do mé kůže. Slovo divný ten pocit vůbec nevystihuje! Možná se ten pocit jen za chlad schovával. Strach. Svíral mne a přitom nutil zmizet z nebezpečné situace, která možná… ale jen možná ani nebezpečnou nebyla.
Johan na recepci scrolloval na mobilu a znuděně se točil na židli, což vydávalo nepříjemné skřípání. Skoro… jako sténání. Ošila jsem se. Vystřídala jsem ho, vyslechla si nějaké pindy a vrátil se do zázemí hotelu. Budu ráda, když už ho nebudu muset volat. Vždy má takový samolibý úšklebek. Jako kdyby ho těšilo, že je potřeba. Blbec.
Uvařila jsem si kávu. Silnou, jak koncentrací kávy, tak cukrem. Nějak na mě padla únava. Otevřela jsem si konečně ten mail od šéfové a začetla se:
Od 20. října budou pravidelně každý měsíc ve stejný den přicházet hosté, kteří se představí jako Enden. Bez jakéhokoliv zdržení jim předejte klíče od všech pokojů v posledním patře.
Žádný záznam do počítače, knihy hostů, legitimaci přes průkaz ani placení.
Bývají v hotelu 1–3 dny a noci. Po celou dobu nesmí do jejich patra žádný zaměstnanec. I když si vás vyžádají. Zdvořile je odmítněte. Máte na starosti mě i personál informovat o jejich přítomnosti. Mají svoje vlastní pokyny, jak se chovat.
Na nic se jich nevyptávejte, nechoďte za nimi ani na vyžádání a pokud něco chtějí, ať si přijdou na recepci.
Nemluvte s jejich dětmi. Pokud nějaké uvidíte samotné, neprodleně volejte na pokoj K02 a informujte je.
Pokud budete potkávat velikého muže, který je celý zahalený, nemluvte s ním. Nezdržujte ho, nenavazujte oční kontakt. Pokud možno nemluvte se žádným z nich sama od sebe.
Jsou to vážení hosté a jako takoví si zaslouží VIP zacházení. Respektujte pravidla a držte se jich. Vždy za všech okolností se chovejte slušně a uctivě!
Ingryt Šebestová
Polkla jsem. Naježily se mi chlupy po celém těle. Tyhle pokyny… V rychlosti jsem přejela pohledem celou ztichlou halu. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Klid. Nikde nikdo. Vydechla jsem úlevou, ale napětí nepolevilo. Šéfová nemá zrovna smysl pro humor. I když dušičky v podstatě klepou na dveře, nemyslím si, že by vymyslela něco takového. Poklepávala jsem prsty po rtech se zadumaným pohledem na ta pravidla. Opravdu důrazně nedoporučuje komunikaci. Eh… to jsem měla vědět dřív, ale… on promluvil první, tak v pohodě, ne? Zakroutila jsem hlavou. Co blbnu, o nic nejde. Po telefonu Ingryt zněla opravdu seriózně, takže… plácla jsem se do stehen… nezbývá než dělat svou práci. Nic víc, nic míň.
Svolala jsem personál do zázemí, abychom si pravidla prošli, přeci jen je mám informovat… co na tom, že je to trochu později. Upíjela jsem kávu a čekala, až se všichni sejdou. Johan se znuděně opíral o vozík na zavazadla. Tomáš a Rudolf, naši chlapi z ochranky, se tiše bavili ve dveřích vedoucích do zázemí, ale Pavlína furt nikde. Ani údržbář. Dneska by tu měl být externí, protože náš je nemocný. V kuchyni poslední dobou vypadává elektřina a ještě na to nepřišli.
Dlouho nešli, a tak jsem jim vysvětlila pravidla, která mi přišla mailem. Nevzrušeně pokývali a na nic se neptali. Jak? Jak je možné, že jim to nepřijde přinejmenším nestandardní? Klepala jsem nohou nervózně a hypnotizovala výtah. Nic. Po chvíli se od schodiště ozývaly unavené kroky. Počáteční rostoucí úsměv spláchla vlna obav. To byl ten údržbář. Kníratý, od pohledu nepříjemný, ale profesionální. Po kapsách mu čouhaly drátky a na spodním lemu košile měl jakousi voskovitou skvrnu. Jen jsem mu řekla, že do odvolání se nesmí do posledního patra, což ho nezajímalo. Kuchyň je tady v přízemí a rozvody o patro níž. Vlastně mě poslal do háje a vrátil se ke své práci s připomenutím, že je placený od hodiny.
Volala jsem Pavlíně na mobil. Nebrala to. Nepodobá se jí to. Většinou když měla po práci, pak jsme spolu kecaly na recepci. Někdy i šly společně na autobus po směně. Povzdechla jsem si a projela naši konverzaci. Poslední, co mi psala, bylo… Hrudník se mi sevřel nepříjemnou představou. Že končí v jedenáctém patře. Takže šla do dvanáctého… bylo to tou dobou, kdy přišli. Museli… m-museli se s ní potkat. Sdělila jsem to ochrance. Netvářili se nadšeně ani ochotně.
„Říkala jsi, že dokud tu ty vošprechti budou, tak se tam nesmí.“
„Smůla,“ pokrčil rameny Johan a protáhl se. „Jdu si lehnout,“ oznámil mi a odešel.
Rozpřáhla jsem ruce a nechápavě vykulila oči na ochranku.
„Ztratil se nám zaměstnanec! Vy s tím nic neuděláte?“ Byli vždy tak neochotní pracovat? Nebo je to jen dneska? Ani nevím. Nikdy jsem je nepotřebovala. Většinou nebyl důvod se vůbec bavit.
Podívali se na sebe a důležitě se chytili za opasky, kde měli pepřový sprej a jakousi pistoli. Kdo ví, jestli je pravá.
„Rudlo, půjdu na obchůzku dřív,“ kývl na kolegu.
„Dvanáctku vynech.“
„Jasný.“ Kráčel halou a použil svou čipovou baterku, aby potvrdil obchůzku. Vše je monitorované. Na každém patře jsou takové body a on je musí projít a označit, aby byl vidět jeho pohyb na elektro mapě.
Zbytek směny proběhl v klidu… tedy… až na to, že se Pavlína neobjevila. Na obchůzce nenašel nic podezřelého a její vozík je na svém místě v kutlochu úklidu. Že by odešla domů? Kdy? Nevšimla jsem si. Navíc… proč by neodepisovala?
Nepamatuji, kdy jsem se tak těšila domů. První den po dovolené a už jsem vyčerpaná víc než když jsem na ni šla. Přejela jsem si dlaní po čele a postupně si balila věci do batohu. Všimla jsem si, že vchodové dveře se pohnuly. Zvedla jsem oči. Ten Asiat. Držel za ruce dvě mladé holčiny. Max dvacet let. Myslím, že byly mladší. Make-up dělá hodně. Chichotaly se a byly jím zcela unešené. Recepce je sice bokem od hlavní cesty k výtahům, ale přesto. Jak procházel kolem… nemohla jsem si nevšimnout, jak nelidsky krásně vypadá. Až… nepřirozeně… chápete? Eh… nevím, jestli já sama sebe chápu. Nevěnovali mi pohled a já jim pozornost víc, než bylo třeba. Mám je v podstatě ignorovat… to by mělo být snadné… ne?
Netrpělivě jsem se opírala pozadím o pult a čekala na kolegu, který mě měl vystřídat. Šel na čas, jako vždy. Překvapeně zvedl obočí, když mě viděl. Proběhla standardní zdvořilostní konverzace na téma „Jé, ty jsi už zpátky z dovolené“ a já konečně mohla odejít.
Nechala jsem ty Endeny za hlavou a vrátila se do svého bytu, kde mě zajímal jen spánek. Oprava… sprcha, dýňový dortík z naší práce, co mám v lednici, a pak spánek. Eh… fakt vynikající program, hodný důchodce.
Ale… tenhle večer byl… ne… nevím, co to bylo. Nejspíš jsem si jen na dovolené odvykla nejrůznějším podivínům… ano, to bude ono.
Ale… co potom znamenal ten mail od šéfové?
Možná bych to neměla řešit a prostě dělat svou práci. Konec konců, za to jsem placená.
Pavlína dřív noční nedělala, ale potřebovala víc peněz.
Dneska se mi už neozvala.
