Článek
Ve své práci jsem napřed nechtěla o nočních ani slyšet, ale nakonec jsem si je docela oblíbila. I když někdy můžou působit strašidelně. Jsem ale už nějakou dobu dospělá, ne? Kolem mne jsou lidé a kamery. Co by se mohlo stát?
Neochotně jsem si vybalovala věci z batohu na menší stolek vedle mne. Moje dovolená byla tak krátká. Ach jo. Přejela jsem pohledem po hotelové hale, kde je umístěný můj pracovní prostor. Recepce. Je půl sedmé večer, takže se tu dveře netrhnou. Ubytovaní hosté se chystají okusit noční život v Praze, mezitímco noví stojí nejistě u vchodu. Hodnotícím pohledem zvažují, zda své peníze investovat do ubytování právě tady. Majitelka si potrpí na tematickou výzdobu, takže se celá hala včetně recepce sladila do podzimních hřejivých barev. Oranžovo-červené koberce protkané černou krajkou naváděly jak k recepci, tak k výtahům. Lesklé podlahy zářily čistotou a rostliny měly tmavě hnědé květináče s podzimními vzory. Jo no… za dekorace se nebojí utrácet. Ale že by nám konečně odklepla třináctý plat, krkna jedna, to ne. No nic. Moje dva týdny dovolené jsou u konce a je třeba si opět nazout pracovní nepohodlnou společenskou obuv.
Otočila jsem se na židli a jedním pohybem tlačítkem začala ohřívat vodu v konvici. Napřed čaj. Káva až později. Noční bývají nudné a dlouhé. Periferně jsem zpozorovala blížící se pohyb. Narovnala jsem se a usmála se na potenciální hosty. Stále váhali. Věnovala jsem jim ještě zářivější milý úsměv. Podívali se na sebe a odešli. Překvapeně jsem pozvedla obočí a vytáhla z kabelky zrcátko. Jsem si jistá, že jsem se velmi vkusně nalíčila. Kouřové stíny s lehkým zlatým stínem v koutku oka a řasenka. Balzám na rtech jen lehce barvil mé rty do oranžova, abych ladila k novému oblečení. Ne, ani my se tematickému vylepšení nevyhnuli. Černá sukně po kolena, podkolenky a boty nám zůstaly stejné. Zamračila jsem se na místo, kde předtím stáli ti lidé. Vypadám perfektně, takže to nebude mnou. S touto myšlenkou jsem si spokojeně schovala zrcátko a zalila si ovocný čaj.
Zasypala jsem ho pěti lžícemi bílého cukru a přivoněla si. Mmm… švestka se skořicí. Tu vůni miluju! Sladký cukr krásně pozdvihne ovoce a kořeněná vůně skořice tu dokonalost už jen zakulatí. Svět se zdá najednou klidnější a snesitelnější.
Zabydlela jsem se jako vždy a odbavovala nové hosty, kteří vychválili zdejší vkusnou, nekýčovitou výzdobu. Ano, přiznávám, je to hezké. Dýchne to na vás tu správnou atmosféru hned ode dveří. Pro některé to ale může být šok. Asi jako náhlá změna teploty, když zvenčí vstupujete dovnitř. Je to taková… pozvánka. Vřelá náruč hotelu nastavená každému zákazníkovi. Na chvíli se cítíte… hrozně hezky. Nepochybně to je ten důvod, proč si na tom majitelka hotelu zakládá.
Moje přímá šéfová… je… no, řekněme, že to neocení.
Zazvonila jsem na Johana, to je mladík, co už půl roku dělá poslíčka a v podstatě vše, co je třeba. Vzal milému páru zavazadla a odvedl je k výtahu, kde s nimi vtipkoval o prvotřídním dýňovém zákusku na ranní snídani. Prý jich snědl tolik, že se diví, že nezoranžověl. Nebo tak nějak… snažím se jeho fóry nevnímat. Jsou trapné.
Kontrolovala jsem si maily a dopíjela čaj. Zdá se, že šéfová poslala nějaké nové pokyny. Hmmm… pročtu si to později, až bude větší klid. Johan se po chvíli vrátil a protáhl své dlouhé, šlachovité tělo. Opřel se o pult, postrčil si čepec z očí a usmál se na mne.
„Jaká byla dovča?“
„Krátká,“ odsekla jsem. Nemám ho moc ráda. Vesměs mi nic neudělal, ale prostě se mi nelíbí být v jeho přítomnosti. Je takový… no… obyčejný a průhledný. Prohlédl si mne svýma modrýma očima, aniž by se snažil zakrýt myšlenky, které ho napadají. „Chceš ještě něco?“
„Jdu si dáchnout, tak kdyby něco… víš, kde jsem.“
„Jistě.“ Ušklíbla jsem se, ale hned zvážněla, aby pochopil, že jeho narážky nejsou vhodné. Pokrčil rameny a vklouzl do zázemí pro zaměstnance. Jsem ráda, že aspoň jednoho platí i přes noc, aspoň se s bagáží nemusím tahat já.
Zakroutila jsem hlavou. Ale mnohem radši bych tu byla s tím starším. Je tu déle než já. Je zdvořilý, má odstup a umí ještě víc jazyků než já. Divím se, že s jeho znalostmi mu stačí dělat poskoka. Ale… vypadá spokojeně. Někdo prostě nemá žádné ambice.
S postupující hodinou se hala vyprázdnila. Sem tam někdo prošel, ale spíš byla klidná a tichá. Kromě uklízečky, která otírala hadrem velké listy rostlin od prachu. Jinak se nedělo nic mimořádného. Jooo, bývá to nuda, ale já se umím zabavit. Ten klid mi vyhovuje.
Vytáhla jsem mobil a projížděla internet, co se kde děje zajímavého. Přijde mi, že za poslední půl rok se svět zbláznil. Požáry, pak hned povodně, nebo zoufalci střílející po lidech. Nevysvětlitelná zmizení a vraždy… radši jsem od zpráv přešla k něčemu méně důležitému.
Moje nálada se kolem půlnoci rapidně zlepšila. Nevím, jestli to bylo druhým čajem, sledováním vtipů na mobilu, nebo takovou tou zaběhlou jistotou. Každopádně jsem se cítila dobře. Úplně jsem zapomněla na nové pokyny, které mi šéfová poslala na mail, a pročíst si záznamy z doby, kdy jsem chyběla. Je to stejně jen rutina. Nic se tu extra neměnilo několik měsíců. Kromě výzdoby.
Moje kamarádka Pavlína, která je pokojská, mě víceméně udržovala informovanou. Přiznám se ale, že jsem jí moc pozornosti nevěnovala, když šlo o práci. Měla jsem přeci dovolenou, ne?
Psala jsem jí, jaká je to nuda, a ona se zajímala o to, jak jsem si užila dovolenou.
Periferně jsem zahlédla, jak se v levém monitoru rozsvítila ikonka dopisu. Nikdy dřív jsem si jí nevšimla. Na tmavém pozadí zářila jasně žlutou barvou. Odložila jsem telefon, zrovna když mě Pavlína informovala, že jde do jedenáctého patra řešit nějaký požadavek. Položila jsem dlaň s pečlivě udržovanými gelovými nehty na myš a chtěla dopis na obrazovce rozkliknout.
Ozvalo se dvojité bouchnutí kloubů o desku recepčního stolu. Trhla jsem sebou polekaně. Odstrčila jsem se instinktivně od displeje, jako kdyby mi hrozil elektrickým výbojem. Srdce mi zběsile tlouklo, jako kdybych snad byla načapaná při nějaké nepleše. Židle na kolečkách odvezla mé tělo pár centimetrů od stolu.
Vzhlédla jsem s oběma dlaněmi na hrudi, jako kdybych se snažila zabránit, aby splašené srdce vyskočilo ven. Pobavený smích, který následoval, byl taky duet.
Dva muži. Jeden byl oběma pažemi zapřený o pult a pobaveně mě sledoval. Působilo to, jako kdyby zvažoval ho přelézt. Ošila jsem se tou nepříjemnou myšlenkou. Druhý byl opřený lokty, zády ke mně. Tvář na straně akorát tak, aby na mne periferně viděl. Strašidelné. Působili jako dva přestárlí puberťáci, co vyhráli v kartách a cítí se být velmi mocní.
Polkla jsem hrdost a veškerou hořkost, kterou bych chtěla přetavit v zlá slova, a usmála se. Křečovitě, ale… zkušený milý úsměv, který jsem použila už mnohokrát předtím, mám perfektně zmáknutý.
„Přejete si?“ Pobavení obou doznívalo ještě pár vteřin po mé otázce, což mi protáhlo nepříjemnou chvíli víc, než bylo nutné. Očividně se v tom vyžívali. Jak dospělé. Je celkem pozdě, ale my přijímáme nové lidi nonstop.
„Jsme Enden,“ promluvil konečně muž s řídkým strništěm a hnědými kučerami. Kdyby mne tak nerozčílili svým nevhodným chováním, vlastně by byli dost přitažliví.
Přejela jsem pohledem na ně oba, když uhnuli, abych… viděla zbytek. V hale bylo celé procesí lidí. Většina vypadala víceméně normálně. Ale pak tam bylo pár takových, kteří už z dálky působili… zvláštně.
Například ten dost možná dvoumetrový mohutný chlap. Stál ve stínu, což… je divné. Všude tu máme lustry. Přesto jsem na něj pořádně neviděla. Zcela zřetelně měl na hlavě rohatou čepici a tvář zakrytou tlustou šálou. Jasný, venku je zima, kde kdo je oblečený teple, ale… tady je opravdu příjemná teplota. Každý se hned vysvléká. Ale tenhle ne.
Byly tam i dvě ženy. Jedna z nich nesla v náručí dítě a druhé držela za ruku. Zády k nám stála další postava korpulentních rozměrů, ale…
„Klíčky…“ pravil sladce, až mi přejel mráz po zádech. Nechápavě nahnul hlavu na stranu, když jsem zaskočeně zírala.
„…Klíčky… prosím.“ Opakoval druhý muž, který se konečně otočil mým směrem. Natáhl ke mně paži a rozevřel dlouhé prsty. Víčka se mi rozšířila napětím. Polkla jsem.
Jeho kůže byla pokrytá černými značkami. Dokonce i na každém článku prstů. Přesto působily účelně. Jako kdyby každé tetování mělo význam. Černé vlasy mu spadaly do obličeje, když pomalu, sekaným pohybem stáhl paži. Nepřirozený pohyb, jako kdyby ho něco bolelo. Oči zakrývaly tlusté sluneční matné brýle. Cítila jsem se… nepříjemně, že mu do nich nevidím.
Upravila jsem se a zasunula k počítači. Musím se dát do kupy. Nejsou první podivíni ani nevychovanci, co jsem měla tu čest obsloužit. Tak proč mi úzkost brání se plně nadechnout?
„Jistě, jen si projdeme…“
„Klíče!“ přerušil mě již značně netrpělivě ten s hnědými kučerami. Šedé oči rozevřel tak moc, až působil jako šílenec. Zakmital prsty přímo před mým nosem.
„Jistě, ale napřed…“ trvala jsem na svém, snažící se zachovat profesionální tvář i hlas.
„Říkal jsem, kdo jsme?“ otázal se pitomě svého kamaráda a opřel se loktem o jeho rameno. „Hej? Slečno…“ zamával mi před obličejem dlaní, což mě namíchlo.
Polkla jsem a pevně sevřela čelisti, než jsem se ještě víc usmála. Jen klid. Jen je odbavíš a půjdou, říkala jsem si. Nevýhoda práce s lidmi… je práce s lidmi.
„Potřebuji jen pár informací, pánové, to…“
„Cože?!“ bouchl do pultu znovu a zle vycenil zuby, jako nějaké zvíře. Jeho zornice byly skoro přes celé oko. Sakra! To budou nějací feťáci!
„Jak se opovažujete?!“ rozkřičel se ten stojící na pravé straně, jako kdyby snad dokázal číst mé myšlenky. Jeho křik přilákal někoho dalšího z jejich skupiny. Upřímně jsem začala být nervózní a přemýšlela o nouzovém tlačítku pod stolem. Není pro policii, ale upozorním tak zaměstnance v zázemí, kde kromě Johana je i ochranka. Není to moc časté, ale v tuto chvíli jsem nad tím skutečně vážně uvažovala.
„Hoši…?“ otázala se žena kyprých tvarů, která klidně došla až k nám, mezitímco se ti dva dohadovali jako malé děti o tom, jak jsem neschopná. Cítila jsem se provinile, ale přitom někde ve mně bublala trpkost. „Proč zdržujete, už chci zapadnout a…“ Podívala se na mne hnědýma hlubokýma očima a utichla.
Mile se usmála, až se jí do boubelatých tváří vykrojily dolíčky. Zalil mne silný pocit vřelosti. Těžko se to popisuje, ale najednou se mi lehce dýchalo a potyčky těch dvou už nepůsobily tak hrozně.
„Slečno, dejte nám prosím klíče z našeho patra.“
„Ale, ale…“ koktala jsem a chtěla vysvětlit, že…
„Ona nic neví! Mám takový vztek!“ pěnil hnědovlasý, sledující své dlaně zaťaté v pěst. Odtáhla jsem se od něj a pomalu sahala pod stůl nenápadně. Bezpečnostní tlačítko…použiji ho dost možná poprvé za dlouhou dobu. Neznámá žena ho pohladila po tváři a donutila, aby se na ni podíval. Zhluboka vypudil vzteklou páru ze svých úst… ne, vážně! Z jeho rtů šel… dým.
Zamrkala jsem na něj překvapeně a otevřela pusu, abych mu sdělila, že se nesmí v hale kouřit. Ale… necítím kouř, jen… takový divný, vlezlý pach.
„Klid, já to vyřídím, dobře?“ promluvila opět ta žena a tím odradila mé odhodlání.
Oba se pomalu vzdalovali, ale jejich hlas se nesl halou stále.
Hluboce si povzdechla a otočila se ke mně čelem. Přátelský výraz pohasl a stal se napjatým.
„Co je za problém? Ingrit vás neinformovala?“
„Moje šéfová?“ podivila jsem se při zaslechnutí jejího jména. Není zrovna běžné. Takže musí jít o ni. Přikývla. Najednou jsem si vzpomněla na mail, který jsem… nečetla. Měla jsem. Očividně jsem skutečně zanedbala něco vážného. Po zádech se mi sklouzl studený pot. No… to se nepovedlo. Možná z lítosti, při pohledu na mne, malinko zjemnila hlas.
„Zavolejte jí. Hned,“ pozvedla obočí.
„Teď?“ podívala jsem se a zkontrolovala čas. Chvíli po dvanácté v noci! Sežere mě zaživa!
„Je HNED teď?“ hlas jí zhrubl, až působil jako šmirgl ačkoliv šlo o otázku. Zamračila se.
Asi tomu nerozumím. Začala jsem koktat v odpověď, ale zarazila mne. „Teď-hned-volejte.“
Důraz, jaký vložila do těch holých vět, mě donutil skutečně vytočit její telefon. Naslouchala jsem tónu vyzvánění a cítila se opět velmi nervózně. Každé tůtnutí mě vzdalovalo od možnosti, že je vzhůru. Nezvedne to… co pak? Budu muset zavolat ostrahu? Policii?
Zadívala jsem se na ty dva, kteří působili jako skuteční maniaci. Je neuvěřitelné, jak někdo tak pohledný může rychle odpuzovat.
Žena přede mnou sledovala každý můj pohyb. Nemrkala. Jen se dívala, aby měla jistotu, že dělám, co mám. Zvedni to! Sakra! Polkla jsem a snažila se uklidnit splašené srdce. Nic se neděje, jsou prostě jen nepříjemní a…
„Pro boha, víš, kolik je hodin?!“ sykl ostře nepříjemný hlas na druhé straně. Úlevně jsem si vydechla. Náhlá síla, jakou vložila do té jediné věty, jí způsobila kašel. Těžký kuřák se zvyku těžko odnaučí.
„Omlouvám se.“ pípla jsem napůl úst.
„Lucie? Ah…“ poznala mne po hlase, jako kdyby si neuvědomila, že jsem již zpátky. Těžký povzdech mi na odvaze nepřidal. Odkašlala si a dle bublavého zvuku, se napila ze sklenice. Pomohlo to zklidnit hlas i hrdlo. Ví, že bych jen tak nevolala, kdyby nešlo o něco důležitého. Nikdo by jí nevolal jen tak.
„Co se děje?“
„Omlouvám se, že ruším…“
„K věci!“ přerušila mne ostře.
Pod stolem jsem zatnula volnou ruku v pěst. Tohle její arogantní chování nesnáším. Já vím, kolik je, a taky bych si radši odbila klasickou nudnou směnu jako jindy, ale holt ne vždy to jde!
„Přišli hosté, kteří si říkají Endenovi.“ Z dálky jsem uslyšela pobavený smích, ale… mluvím tlumeně, nemůžou slyšet, co říkám, nebo… ne, prostě jen taky vedou rozhovor a nečekají jako solné němé sloupy. Dost! Není vhodná chvíle na paranoiu! Teď je musím vypustit z hlavy. Otočila jsem se na židli bokem, abych dostala skupinu ze zorného pole. Robustní postava ženy stojící u pultu, zakryla zbytek osazenstva.
„Co jako? Chtějí něco speciálního? Držte se pokynů, co jsem vám poslala,“ odmlčela se. Znovu si povzdechla. „Vy jste to nečetla, že?“ chvíli trvalo, než jsem potvrdila její obavy.
„Ještě jsem se k tomu nedostala.“
„Je to součást vaší práce a první, co máte udělat, když přijdete na směnu!“ její jedovatá slova měla tentokrát své opodstatnění. Byla to moje chyba. Nejspíš bych si tohle celé… ušetřila.
„Dobře. No… co s vámi. Tak rychle.“ Jak tohle řekla, nasadila profesionální tón a dost zásadně zrychlila i styl mluvy. Jako kdyby mi diktovala něco na čas.
„Mají zamluvené celé dvanácté patro. Všech šest pokojů. Je jedno, kolik jich přijde. Nelegitimujete je. Nic neplatí. Prostě jim jen dáte klíče a o víc se nestaráte, takže to teď udělejte a pak si přečtěte ten mail. Rozuměla jste?“
„A-ano,“ vykoktala jsem.
„Doufám, že z toho nebudou nějaké problémy, jinak vám to strhnu!“ zakončila krásně bez rozloučení náš rozhovor a zavěsila. Myslela jsem, že rozdrtím mobil v ruce, ale ovládla jsem se. Přeci jen je moje chyba, že jsem si to nepřečetla. Takže je to fér… asi…
Horkost vzteku zalil příval smutku. První den po dovolené je vždy náročnější. Než se do toho zase člověk dostane. Snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet. Posbírala jsem všech šest klíčů od našich největších a nejluxusnějších pokojů a předala je oné ženě. Neusmála se, nepoděkovala, jen zakroutila hlavou s varovně zamračenou tváří. Nejspíš mi tím tiše dávala najevo, že mám štěstí. Otočila se a vyrazila k ostatním. Ještě v hale si rozdělili klíče, než se vydali ke schodům. Ženy a děti jely výtahem. No… aspoň jsou ohleduplní k sobě navzájem… eh… divní hosté.
Přejela jsem si dlaní po čele a setřela si pot. Trochu se mi zvedal žaludek, jak prudce opadlo to napětí a dostavila se úleva. Ahhh… jsou pryč. Zvedla jsem hrnek a chtěla se napít. Můj nos ovanula známá vůně… avšak tekutiny jsem se nedočkala. Teď to chce kafe. Silné. Pokývla jsem a dala vařit vodu. Snažila jsem se, ale nemohla jsem je dostat z hlavy.
Jak dlouho je tu asi budeme mít?
