Článek
„Rone?“ otázala jsem se a snažila se kukátkem dívat dovnitř, ale měl tam klipsnu. „Rone, chci si jen promluvit.“
„Počkej, kurva!“ uslyšela jsem jeho hlas. No, aspoň je uvnitř. Trvalo to několik minut, ale nakonec přišel otevřít. Překvapilo mě, jak udržovaně vypadal. Byl oholený, dokonce ostříhaný, ale kruhy pod očima měl furt. V bílé košili působil, jako kdyby se někam chystal. „Co chceš?“ sykl nepříjemně.
„Neodpovídáš na zprávy ani volání, měla jsem obavy.“
„Hmm…“ protáhl. Zdá se, že neměl v úmyslu mě pustit dál. Uvnitř ještě někdo byl… slyšela jsem hluk. Nejspíš má návštěvu, možná i dámskou, když je tak vyšňořený. Neměla bych ho obtěžovat… pak jsem ale spatřila, jak za ním z jednoho pokoje do druhého přešlo cosi… humanoidního. Uchechtla jsem se, neboť jsem si vzpomněla na všechny ty technické knihy o robotice a stůl v tajné místnosti, kde se pod plachtou skrýval… robot? To musím vidět! Oči se mi rozšířily vzrůstající zvědavostí.
„Tyyy…“ Protáhla jsem, hledající správná slova. Zarazil se, když si všiml mého výrazu. Ohlédl se, ale úkaz už zmizel. „…na něčem pracuješ?“
„Jistě!“ rozpřáhl ruce. Omylem se bouchl klouby jedné ruky o futra a bolestivě sykl. „Mám hodně-hodně práce!“ zdálo se, že mi bouchne dveřmi před nosem ale ozval se nepěkný zvuk. Skleněné křachnutí ještě chvíli doznívalo, jako kdyby spadl skleněný lustr. „Zavolám ti, čau!“ zabouchl dveře. Slyšela jsem, jak na někoho křičí, ale ne už přesný význam slov.
Ležela jsem na svém gauči, dívala se do stropu a vzpomínala na to, když jsem u něj byla na návštěvě. Na tu tajnou místnost za závěsem a to… co tam leželo na stolech. Je možné, že se pokouší vyrobit robota? Vím, že se mu teď finančně daří, ale… tohle jde přeci jen do milionů, ne-li miliard… nebo aspoň podle toho, co říkají v televizi. Japonci jsou jako vždy napřed a už mají bustu ženy, která sama mluví i reaguje s velmi děsivou mimikou. Zahořela jsem touhou se dozvědět o tom, co Ron dělá. Obzvláště po tom příběhu o AI jsem byla tak trochu načrtnutá, co se tohoto tématu týče.
Uběhlo několik dní, když mi Ron zavolal. Měl docela štěstí, že jsem zrovna šla z práce, tam totiž nemám telefon u sebe. Zněl… rozrušeně..
„Sáro, přijď prosím!“ dokonce poprosil, podívejme se na hošana.
„Děje se něco?“ slyšela jsem nějaký elektrický robotický hlas v pozadí, ale nerozuměla jsem mu.
„Prostě tě potřebuju! Něco jsem… pokazil, přijď!“ překvapeně jsem pozvedla obočí, řekla, že přijdu, a položila to. Jsem vážně zvědavá, v čem tomu géniovi mohu pomoci já, s čím si sám neporadí.
Nepospíchala jsem, protože jsem měla hlad a nechtěla jsem si táhnout všechny věci z práce k němu. Stavila jsem se doma, něco snědla, převlékla se a vydala se na návštěvu toho vysoce zaměstnaného muže. Mohlo mi to zabrat tak maximálně hodinu, ale stejně mě bombardoval zprávami. S každou jeho další smskou jsem měla menší a menší chuť k němu jít. Nakonec jsem ale přeci jen dorazila a chystala se zaklepat, když mi otevřel. Jeho tvář opět zdobilo několikadenní strniště a ve tváři naprosté zoufalství. Ani mě nepozdravil, táhl mě do bytu a třísknul mnou na gauč mezitím, co kolem pobíhal, jak se snažil zformulovat své myšlenky.
„Jak jsi pokročil s tou hrou?“ podíval se na mě jako na blázna. „Tvrdil jsi, že textová hra je snadná.“
„Kašli na hru! Myslíš jenom na sebe!“ protočila jsem oči. Jistě, jeho problémy jsou důležitější než moje. „Mám… mám problém.“ zadívala jsem se na něj a poprvé si všimla, že má zafačovanou ruku.
„Co se ti stalo?“ na mou otázku nereagoval. „Rone!“ houkla jsem, což ho donutilo se zastavit. „Co se děje?!“ zhluboka se nadechl.
„Vyrobil jsem robota.“ vydechl a začal sypat ze sebe informace, jako kdyby se jich chtěl zbavit. Doufaje nejspíš, že tím se to všechno samo vyřeší. Podařilo se mu díky jeho prostředkům a známostem vyrobit robota, ale nedařilo se mu správně naprogramovat jeho osobnost. Prostě… psaní nebyla jeho silná stránka. Po několika pokusech, kdy robot tak nějak… furt působil ve svých projevech jako robot, se chtěl odreagovat a četl si můj příběh. Rozhodl se využít složky s postavami, kde jsem detailně vypisovala osobnosti každé hlavní postavy, a naprogramoval jednu z nich do svého robota. Protože si chtěl ušetřit práci, tak vše jen zkopíroval a vložil. Těm termínům, co chrlil, jsem vůbec nerozuměla, ale to podstatné je… že ten robot ho neposlouchá. Vždy, když ho zapne, něco rozbije, protože se chce dostat ven a najít jinou postavu z příběhu, na kterou je jeho osobnost fixovaná. Což ale není, zdá se, jediný problém. Když se pokoušel soubory přemazat, nepovedlo se mu to. Umělá inteligence si zabezpečila své soubory před cizí manipulací. Jediné, co tedy zmůže, je ho na dálku zapnout a vypnout. Chvíli trvalo, než mě záchvat smíchu přešel, pobavení však přetrvávalo dlouho.
„Ty jsi debil.“ chechtala jsem se přímo do jeho zoufalé tváře. Znělo to neskutečně a vlastně mě velmi zajímalo, jaké to bude potkat se s postavou ze svých příběhů v reálném životě. „Co s tím chceš dělat?“
„Mám určitý plán.“
„O jakou postavu šlo?“ na mou otázku dlouho nepřicházela odpověď.
„Nechtěl jsem jen tak někoho, s robotem jsem měl velké plány.“ zahleděl se do dálky, jako kdyby plul ve své vidině, kterou se mnou ale nesdílel. „Potřebuji, aby fungoval! Dal jsem do toho všechno!“
„Takže… ti mám zase pomáhat.“ zamračila jsem se, stále nepřesvědčená o tom, zda skutečně chci. „Čí charakter jsi použil?“
„Progra.“ jakmile jsem slyšela jméno své druhé hlavní postavy, strašně mě to rozesmálo.
„Ty jsi vůl!“ nešlo to zastavit ani přes jeho nadávky. Prostě to muselo odeznít. Dobře… fajn… takže asi už dobře chápu, proč ho robot neposlouchá. Přesto mi to přijde naprosto ujeté. „Chceš, abych věřila, že jsi naprogramoval umělou inteligenci tak geniálně, že nabyla vědomí díky charakteristice mé postavy?“ chvíli se zamyslel.
„No… vlastně jo.“ zvážněla jsem. Pokud je to tak… tak by skutečně problém mohl být.
„Tak dobrý nejsi.“ proč si ale vybral Progra? Původně jsem plánovala mu na konci jméno změnit za nějaké epické, tajemné, ale nechala jsem mu zatím pracovní název.
Progra byl super inteligentním zosobněním prohlížeče, učitele, vynálezce a vše završovala jeho vlastnost se neustále zdokonalovat a být o několik kroků před ostatními. Vše, co bylo k mání na internetu, věděl, jako kdyby mu to bylo vlastní. Mluvil plynule všemi dostupnými jazyky, rozsah jeho znalostí byl neomezený, takže se nedivím, že okamžitě, jakmile ho zprovoznil poprvé, využil toho a nasosal se všech možných informací. Než dosáhl kompletního uvědomění, muselo to chvíli trvat, a pak vydedukoval, že něco není v pořádku. Jedno vedlo k druhému. Nemohl si vybrat víc složitou postavu.
Myslet si, že člověk je chytřejší než počítač, je nesmysl. Proto se mnoho lidí bojí, co nám budoucnost s AI přinese. Osobně si myslím, že je to jako se živly. Dobří sluhové, ale špatní páni… ale jak dlouho to může trvat, než přirozený výběr zhodnotí, že my už nejsme na pomyslné špičce hierarchie naší moderní společnosti? Co pak? Několik minut jsem se nechala unášet myšlenkami. Probírala jsem Progrovu postavu a jeho důležitou úlohu v příběhu. Jak moc špatné to může být, když se někdo s jeho inteligencí a vynalézavou myslí vymkne kontrole? I v mém příběhu proběhlo několik takových situací. Jediné, co mě trochu uklidňovalo, je, že já jsem tím důležitým článkem, který hledá. Ale to byla smyšlenka. Fakt, jak daleko bude smyšlenka od reality… si netroufám hádat.
„Netušil jsem, jak… jak jsem dobrý.“ projel si prsty do vlasů. „Pořád tomu nemůžu věřit.“
„Nejsi.“ hlesla jsem spíš, abych ho naštvala, protože jsem odmítala věřit, že jsem to byla právě já. Mohl můj detailní popis fungovat, jako forma programování? Nevím…
„Zdemoloval mi půlku bytu, než jsem ho vypnul.“
„Proč jsi ho vůbec programoval podle postavy z příběhu?“ zase delší odmlka, kdy se tvářil, že mu je přiznání faktu velmi nepříjemné.
„Protože moje pokusy byly… slabé.“ díval se kamkoliv, jen ne na mě. „Nepůsobily skutečně.“
„Co vlastně chceš ode mě?“ začínalo mi to do sebe zapadat a tím se ve mně probudil starý známý pocit trpkosti a nedocenění mého potenciálu. Zase to mám být já, co mu pomůže k vrcholu! Jaká drzost! A nestydí se mi přiznat, že opět chtěl zneužít něco, co jsem vytvořila já, aby sám mohl stoupat k výšinám kariéry a přiblížit se tak svým snům. Přejel si dlaní přes mastné vlasy, hledící kamsi do blba. Přemýšlel. Snažil se přijít na jeden jediný důvod, proč bych mu měla pomoci. „Kde je?“
„Je…“ ohlédl se a já s ním. Stál pár metrů od nás. Ztuhla jsem vzrůstající panikou. Tenhle na koleni vyrobený robot mi přišel neuvěřitelně děsivý. Veliké kulaté LEDky představující oči byly zhasnuté, hlava nakloněná na rameno… kovová konstrukce jeho těla vypadala jako z nějakého post-apo punku. Zamračeně jsem se podívala na Rona. Nejspíš budu mít noční můry, děkuji pěkně.
„Mohl jsi se plácnout přes kapsu… tohle je…“
„Dal jsem do něj vše!“ křikl na mě až jsem se polekala. „Měl jsem ho před několika dny předvést…ehm…“ na vteřinku se odmlčel a snížil sílu svého hlasu. Nechce mi říct vše. Evidentně. „…velmi důležitým lidem, kteří mi měli poskytnout další finance!“ přešla jsem k jeho počítači, který byl nedaleko. „Vymaž všechny dokumenty, co jsem ti dala. Nechci, abys…“
„Ale-ale…“
„Zase jsi mě sprostě využil, uvědomuješ si to?“
„Zase?!“ vyštěkl. „Nabídla jsi mi pomoc!“
„Jooo, ale většinou, když někdo pro tebe toho tolik udělá, prach prostá vděčnost by měla být samozřejmostí!“
„Jde ti o prachy, že? O to tady jde!“
„O uznání.“ strčila jsem do něj. Peníze by samozřejmě taky bodly ale kdyby mi jen oplatil mou snahu a pomohl mi, stačilo by mi to. „Myslela jsem, že když jsem já tobě pomohla k úspěchu, pomůžeš i ty mně.“ poválel jazyk v puse a díval se do země ukřivděně. Ne, on to nikdy nepochopí. Vidí jenom sebe. Sedl si k počítači a začal hledat umístění souborů, kam si je stáhl, ale… nikde nebyly.
„Ne-nejsou tu!“ vykřikl v panice. „Jak-jak to, vždyť…“ uslyšeli jsme elektrický zvuk, jako když se spouští nějaký stroj. Pomalu jsme se otočili za zvukem a viděli, jak robot narovnal hlavu a celý se rozsvítil. Cítila jsem jak se chvěju po celém těle. Tohle je tak…děsivé. Připadala jsem si jako postava z hororu. Zapřela jsem se dlaněmi zezadu o jeho stůl. Cítila jsem slabost v kolenou. Bytost, z kovu, drátů a světel natočila hlavu mým směrem. Nasucho jsem polkla když se napřímil, čím ukázal svou skutečnou výšku.
„Jsi tu.“ udělal několik vratkých kroků směrem ke mně. Ron se poplašeně sebral a zacouval až k lince.
„On se zapnul! On…se zapnul sám!“ opakoval ještě nějakou chvíli. Nemohla jsem se pohnout. Stála jsem a dívala se, jak se ta oživlá kovová loutka přibližuje, a snažila se v něm vidět postavu ze svého příběhu. Ale…nešlo to. Cítila jsem jen…strach. Oči mi šly pořád výš, jak se nade mnou tyčil. Ať je co je…je…skutečný.
Děkuji, že jsi dočetl tuto kapitolu.
Pokud chceš tenhle příběh slyšet, prožít a ponořit se do něj ještě víc, můžeš si ho pustit i na mém kanále:
