Článek
Přesně pro vás je tu náš seriál. Seriál o tom, že je tu přece jen jeden způsob, jak s informačním balastem bojovat. Ano, máme na mysli tradiční žurnalistiku. Nechceme ale sepisovat další teoretickou mediální příručku – namísto toho jsme vyzpovídali naše skutečné kolegy z redakce Seznam Zpráv, kteří se s vámi podělí o to, jak vypadá zákulisí zpravodajství a s jakými problémy se musí potýkat. Postupně se tak budete moci dočíst:
- jak se píšou dobré (a špatné) titulky
- k čemu je v redakci tolik lidí
- jestli se naši političtí reportéři musí kamarádit s politiky
- nebo jak vlastně ověřujeme, jestli píšeme pravdu.
Ve zkratce, máme tolik témat, že jsme se rozhodli jim věnovat celý letošní rok. Dnes začneme jednou základní otázkou: kde se vlastně berou zprávy? A tady už předáme slovo naší kolegyni Daniele Krásenské, která tuto otázku řeší ve své práci každý den.
Hlavním úkolem novináře je sledovat i to, co se děje pod povrchem, říká redaktorka Daniela Krásenská
Daniela Krásenská
Danielo, mohla bys nejdřív shrnout, co v redakci děláš?
Jsem redaktorka domácí redakce Seznam Zpráv, věnuji se tedy tomu, co se děje v Česku. V rámci domácí redakce se ještě každý z nás soustředí na nějakou oblast, jako je politika nebo obrana, kde má svoje kontakty a může se dál rozvíjet – já se zaměřuji hlavně na zdravotnictví a sociální témata.
A teď k tématu – kde se podle tebe berou zprávy? Je to tak, že informace prostě existují, události se dějí a novinář je jen pokrývá? Nebo naopak přichází s tématy, která sám nastavuje? Jak se tyto dva přístupy liší?
Nejdřív k té první kategorii: to jsou události, které je potřeba pokrýt. Když se v redakci dozvíme například o střelbě v Chřibské, hned si rozdělíme úkoly: kdo pojede na místo, kdo bude obvolávat policii a hasiče, kdo bude zjišťovat další informace o vyjádření politiků. U těchto „krizovek“ je potřeba reagovat hodně rychle a zjišťovat informace od zdrojů, které jsou co nejblíž události. V takových situacích je informací mnoho, ale nemusí být vždy přesné – je tedy důležité být opatrný a pečlivě kontrolovat, co do veřejného prostoru pustíme.
Druhým typem zpráv jsou témata, se kterými přicházíme my sami. Jedním z hlavních úkolů novináře je totiž nejen pokrývat aktuální události, ale i vyhledávat, zjišťovat informace, snažit se dívat i na to, co se děje pod povrchem nebo v širším kontextu. Které otázky ještě nejsou zodpovězené? Je tu trend, který ještě není popsaný? Ta práce pak může vypadat různě. Občas začínáme jen s dílčím nápadem, který ověřujeme s pomocí různých statistik nebo odborníků. To stojí hodně času a úsilí – a samozřejmě z toho často nemusí nic být.
Co jsou nejčastější zdroje zpráv?
- Naprostým základem je dostat se co nejblíž. Nejcennější je být na místě osobně nebo dostávat informace přímo od lidí, kteří mají k tématu největší vztah. Abych byla konkrétní, nedávno byla demonstrace na Staroměstském náměstí a v takovém případě je ideální vyrazit přímo na místo a získat co nejvíc výpovědí účastníků, a to ideálně i s doprovodem fotek nebo nahrávek.
- Další kategorií je dostat se co nejblíž k odborníkům, kteří tématu rozumí – když píšu o chřipkové epidemii, zavolám epidemiologům či lékařům, kteří mají nejaktuálnější informace.
- Velmi cenným zdrojem jsou oficiální data nebo statistiky. Běžně využíváme taky tiskové zprávy státních i soukromých úřadů či organizací. Tam je ovšem třeba myslet na to, že jejich zástupci samozřejmě hájí zájmy svých institucí – informaci tedy můžeme používat, je ale vždy třeba ji ověřit a dát do kontextu dalších zdrojů.
- Zdrojem mohou být i různé databáze: ty jsou často sice veřejné, může být ale velmi obtížné se v nich vyznat: to jsou třeba obchodní a živnostenské rejstříky, katastry nemovitostí nebo portály veřejné správy. Tam je možné najít opravdu mnoho zajímavých údajů – naším úkolem je ale vytáhnout z nich to podstatné a přeložit to do srozumitelného jazyka pro čtenáře.
- Často využíváme i zprávy z tiskových agentur: české ČTK nebo zahraničních agentur. Ty jsou spolehlivé, u nás ovšem platí pravidlo, že by neměly být jediným zdrojem – vždy je snaha přinést i něco vlastního, abychom jen nekopírovali cizí zprávy.
- A na závěr, dnes využíváme samozřejmě i sociální sítě – to ale s velkou opatrností. Sledujeme tedy, zda se opravdu jedná o oficiální účet, jestli je v příspěvku odkaz na původní zdroj, voláme politikům, jestli opravdu napsali to, co právě čteme, nebo se zeptáme na další podrobnosti.
Co nejvíc baví tebe?
Nejraději mám kombinaci: kdybychom jen pokrývali krizové situace, to bychom se zbláznili (smích). Ráda se do něčeho ponořím na delší dobu, pokrývám a vysvětluji fenomény, které nejsou tak očividné. Tím, že nastolíme nějaké systémové téma, popíšeme ho a naznačíme řešení, v ideálním případě o něm zvedneme debatu, a můžeme tak i někomu pomoci.
V prosinci a v lednu jsem se věnovala třeba tématu nedobrovolných detencí, především psychiatrických pacientů. Samotnou mě překvapilo, jak je to rozšířená věc. Podařilo se nám dokonce popsat příběh paní, která se soudila kvůli nedobrovolné hospitalizaci v situaci, kdy na její údajnou psychickou nemoc upozornil bývalý přítel a zároveň doma měla čtyřměsíční miminko. Chci se tomu dál věnovat – už jen tím, že téma nastavujeme a kultivujeme debatu, přispíváme k většímu pochopení a můžeme péči dál zlepšovat, ačkoli to zní možná trochu naivně a utopisticky.
Když už informaci máte k dispozici, co s ní potom děláte dál?
Nejdřív musí projít informace ověřením: v novinařině platí základní poučka, že musíme mít zprávu ověřenou ze dvou nebo ideálně ze tří na sobě nezávislých zdrojů. Následně musím zvážit, jestli je úplná. Obrázek musí být kompletní a nesmí chybět pohled všech stran či názory více různých odborníků. Poskládám tedy příběh tak, aby v něm byla všechna vyjádření – a pak už přichází na řadu samotné psaní, kdy se snažím co nejsrozumitelněji vysvětlit dané téma.
A když je článek napsaný, můžete ho vydat?
To nejde tak rychle (smích). Text jde za editorem, který zkontroluje, jestli něco nechybí, jestli není zabarvený osobním názorem autora, jestli není třeba něco upravit. Od editora text putuje za korektorem, který jej zkontroluje po jazykové stránce, a potom často i za šéfeditorem. A potom teprve můžeme vydávat.
To je zároveň hodně velký rozdíl oproti influencerům nebo youtuberům, kteří nabízí shrnutí aktualit na sítích, a to třeba i zábavnou formou. Tam však není možnost zajistit tak velkou kontrolu informací, jako máme my ve velké redakci. Samozřejmě i nám někdy něco uteče, ale to nebezpečí se díky kontrolnímu kolečku minimalizuje.
Na závěr nám prozradíš, na čem teď pracuješ?
Nevím, jestli to už můžu zveřejnit (smích). Jde o tip, který jsme dostali od čtenáře. To se nestává moc často, ozval se nám ale na základě článků, v nichž jsme se podobným případům věnovali dříve: sleduji kauzu, kdy pojišťovna odmítla pacientce proplatit léčbu rakoviny ve vážném stádiu, přestože se celý tým lékařů shodl, že jde o jedinou možnou léčbu. Ptáme se tedy, co přesně se stalo a jak systém v takových případech funguje.
Za rozhovor děkuje Bára Sedláčková
