Proč o tom nepíšete? Jak redakce vybírají témata

Tento měsíc pokračujeme v krasojízdě našeho seriálu o pozadí klasické žurnalistiky, tentokrát v díle věnovanému gatekeepingu. Jak se vybírají témata? Na to jsme se zeptali Pavla Švece, šéfa domácí redakce Seznam Zpráv.

Populární témata mohou sloužit jako brána pro čtenáře, který pak sáhne i po náročnějším zpravodajství

Nejdřív se zeptám: co je zpráva, a co už ne? Jaká jsou hlavní kritéria toho, jestli se téma dostane do zpráv?

V seriózní žurnalistice se ustálilo několik základních zpravodajských hodnot: aktuálnost, relevance, důvěryhodnost zdrojů, jedinečnost zprávy či blízkost. V praxi si u každého tématu klademe otázku: kolika lidí se to týká, jak bezprostředně, jak je to závažné, jaké může mít daná událost dopady nebo zda to máme dostatečně ověřeno.

Ilustrativní příklad z nedávné doby: teroristický útok na halu v Pardubicích zpočátku vypadal jako běžný požár, který nevyžadoval autorské zpracování –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vystačili jsme si krátkou zprávou převzatou z agentury ČTK. Během několika hodin se ale relevance události zcela proměnila a bylo jasné, že jí musíme věnovat plnou redakční pozornost.

Zároveň je třeba důsledně rozlišovat mezi tím, co je ve veřejném zájmu, a tím, o co má veřejnost zájem. To jsou dvě různé kategorie a přemýšlení o nich je každodenní součástí redakční práce. Téma může být zásadní pro fungování demokratického státu a přitom generovat minimální čtenost. I přesto o něm psát musíme –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je závazek, který kvalitní žurnalistika nemůže odložit stranou.

Změnil se podle tebe v posledních letech pohled na to, co je důležité, třeba v souvislosti s válkami, pandemií či dalšími událostmi poslední doby?

Samotná kritéria se příliš nemění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou to hodnoty, které obstály v čase. Co se ale v posledních letech asi obecně prohlubuje, je vědomí zodpovědnosti za důsledky zpravodajských rozhodnutí. Co nepokryjete nebo čemu se naopak věnujete příliš intenzivně, se projevuje v důvěře veřejnosti, v míře polarizace společnosti. To je odpovědnost, kterou nelze přenést na nikoho jiného, a která nás nutí být zároveň pečlivější i odvážnější tam, kde je to potřeba.

Klíčové přitom je dělat objektivní a vyvážené zpravodajství. A to bez ohledu na to, zda nás politici účelově napadají, či ne. Tlak zvenčí nesmí ovlivňovat redakční rozhodování.

A sociální sítě nějak proměnily témata, o kterých píšete?

Sociální sítě zásadně změnily dvě věci: rychlost zpravodajského cyklu a způsob, jakým se témata dostávají na pořad dne. Dnes může téma explodovat během minut –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a pokud je relevantní, musí na něj redakce reagovat, aniž by přitom opomenula elementární principy seriózní žurnalistiky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čili důkladné ověřování informací, objektivní přístup a vyváženost. Řídíme se zásadou, že rychlost bez přesnosti je horší než žádná zpráva.

Sociální sítě mají navíc ještě jeden efekt: témata, která na nich dominují, jsou často ta nejpolarizovanější a nejvyhrocenější. Redakce musí vědomě pracovat na tom, aby tuto optiku nepřejímala za svou.

Proč některá důležitá témata, jako je klima nebo válka na Ukrajině, čtenáře tolik nebaví?

Tuto otázku si klademe velmi často. Témata jako covidové dopady, válka na Ukrajině z „domácího“ pohledu nebo klimatická změna mají jedno společné: jsou chronická. Nejsou to události s jasným začátkem a koncem, jsou to dlouhodobé procesy. A lidský mozek na procesy reaguje únavou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to není lenost čtenářů.

Vedle toho se samozřejmě věnujeme i závažným tématům, která se týkají menší části společnosti a přirozeně tak oslovují méně lidí. Příkladem z poslední doby, který si vybavím, je problematický postup českých úřadů při informování veřejnosti o toxickém kojeneckém mléce na trhu. Dalším příkladem může být i chybovost systému, který zpracovává přidělování sociálních dávek žadatelům. Považujeme za důležité na taková systémová selhání upozorňovat.

Jak s takovými tématy pracujete, aby byla pro čtenáře atraktivní?

Jedním z osvědčených přístupů je hledat konkrétní lidský příběh uvnitř abstraktního problému. Pokud téma „otočíme“ přes zkušenost konkrétního člověka, nabídneme čtenáři hmatatelnější a kontaktnější formu, ke které je snazší najít vztah. A také můžeme zvolit jiný novinářský žánr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ analýzu, infografiku, rozhovor, formát otázek a odpovědí… Technik, jak zaujmout, je více.

A co naopak s tématy, která se čtou dobře, ale tak zásadní nejsou?

Čtenost je legitimní zpětnou vazbou od publika a přirozenou součástí mediální ekonomiky. Vidíme, jak téma rezonuje, a tato data bereme v úvahu. Platí ale pevné pravidlo – čtenost je informace, nikoli instrukce. Problém nastává v momentě, kdy se volba témat začne řídit výhradně čteností.

Dobré médium musí udržovat vědomou rovnováhu. Populární témata nemají jen dosah, ale mohou být i jakousi branou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přivedou čtenáře, který pak zůstane a sáhne i po náročnějším zpravodajství. Zároveň nám třeba články o počasí či o změnách teploty díky reklamě „vydělávají“ na náročnou a drahou investigativní práci. To jsou legitimní funkce. Nikdy to ale nesmí sloužit jako alibi pro vyhýbání se složitým tématům s odůvodněním, že „to lidi nečtou“.

Co bys odpověděl čtenářům na klasickou výtku „Proč o tomhle nepíšete?“

Čtenáři, kteří si všímají mezer v pokrytí, jsou pro nás cenní. Mohou nás navést na témata, která jsme přehlédli nebo podcenili. To beru jako konstruktivní zpětnou vazbu. Zároveň platí, že někdy existují legitimní důvody, proč o něčem nepíšeme. Třeba proto, že nemáme dostatečně ověřené informace, nemáme „nabito“ natolik, abychom k případu přistoupili vyváženě, nebo jsou dostupné zdroje nedůvěryhodné.

V naprosté většině případů je ale odpověď prostší: tématu jsme se věnovali, ale čtenář ho jednoduše nezaznamenal.

Co říkáš na výhradu, že je příliš mnoho špatných zpráv?

Rozumím této výhradě a nepodceňuji ji. Nicméně svět bohužel v posledních letech opravdu není v dobré kondici a redakce špatné zprávy nevymýšlí. Války, krize, bezpečnostní hrozby, korupce, klimatické extrémy, selhání institucí, to vše existuje nezávisle na tom, jestli o tom píšeme nebo ne. Kdybychom to ignorovali, nesloužili bychom čtenářům, ale uklidňovali bychom je falešným pocitem bezpečí. A je přirozené, že upozorňujeme především na věci, které nefungují –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je ostatně jeden ze smyslů zpravodajství.

Zároveň dobrá žurnalistika není jen katalogem katastrof. Hledáme také příběhy o lidech, kteří problémy překonávají, o systémech, které fungují, o změnách k lepšímu. Ne jako povinnou kompenzaci negativního obsahu, ale protože úplný obraz světa zahrnuje obojí. (Pozn.: V našem newsletteru jsme této otázce loni věnovali celý podzimní seriál pod názvem Dobré zprávy.)

Vzpomínáš si na momenty, kdy redakce nějaké téma neodhadla, nebo ho naopak podchytila včas?

V týmu se nám jistě párkrát stalo, že jsme v prvních minutách podcenili téma, které jsme zpočátku považovali za okrajové a které pak na mediální scéně explodovalo. Vzpomenu například na výpadek elektřiny v Čechách na začátku loňských prázdnin, kdy chvíli trvalo, než jsme zjistili rozsah blackoutu. Než jsme nahodili online, spadl nám server. V Seznam Zprávách ale máme obecně poměrně robustní redakční strukturu, která takové „výpadky“ dokáže do určité míry zastoupit a umožní nám do tématu včas naskočit autorsky. Nicméně většinou aktuality podchytíme včas. Stejně tak jistě existují případy, do nichž jsme investovali značné zdroje, aby se nakonec ukázalo, že nebyly dostatečně relevantní.

Důležité je, aby naše práce byla poctivá. Aby nevycházela z lenosti, zaujatosti nebo strachu, ale z nejlepšího úsudku dostupného v daný moment. A aby v redakci fungovalo prostředí, ve které se o chybách mluví otevřeně a poučení z nich se skutečně promítá do každodenní praxe.

Za rozhovor děkuje Bára Sedláčková