Článek
Maminka toho staršího chválila, jak byl statečný, že očkování zvládnul a ptala se ho, jestli to ještě bolí a jestli půjde i příště. Chlapec byl úplně v pohodě a říkal, že určitě to zvládne i příště. Když jsme došli na řadu my, celá akce proběhla rychle, Ludvíček trochu plakal, ale nechal se velmi rychle utišit a už zase rejdil očkama po ordinaci, co tam je kde zajímavého. Pochválila jsem ho hned u paní doktorky a pak ještě opakovaně v čekárně. Kdyby mohl, tak by mi asi taky řekl, že příště to zvládne zase.
Když jsem přišla domů, čekalo na koberci v kuchyni nemilé psí překvapení. Ne, tady pochvala opravdu nepřišla. Vlastně jsem se docela nakrkla, protože to musela udělat, když jsme byli doma. Přiznám se, že raději přebaluju pokakané miminko, než uklízím bobek po psovi. Asi mateřské hormony. No, počkala jsem na páníčka, kterému jsem oznámila, že tam má překvápko a poprosila, ať očistí i moji botu, kterou jsem z onoho válečku udělala placku (to měla být daň za to, že to je jeho pes). Během celé akce nepadlo jediné sprosté slovo ani křik. A pak přišel, aby mi poděkoval za trpělivost, kterou s tím pejskem mám a že se nerozčiluji. Raději jsme se jí neptali, jestli to příště udělá znovu.
Tyto dva zážitky mají společnou jednu věc – lidé byli pochváleni za svou reakci. Pozitivní motivace. A překvapivé pro mě nebylo to, že maminky chválí svoje děti za to, že zvládnou bodlo do zadku, ale že jsem byla nahlas pochválena partnerem za to, že jsem tomu minipsovi nevymáchala čumák v bobku a za strašného řevu ji nevyhnala na mráz. Protože víte co? Tahle varianta na psa stejně nefunguje. A ono je lepší mít posraný koberec, než náladu. Mějte fajn den.
