Článek
V knize svých esejů nazvaných O lidskou identitu Václav Havel rozebírá v 60. - 70. letech témata, která jsou dnes navýsost aktuální.
Falešný disident
V 60. letech, v době myšlenkového uvolnění, se českému národu dostalo chvály od Milana Kundery, který jej mimochodem vždy jinak jen kritizoval. Kundera vyvyšoval náhle český národ (ještě před invazí), jak je schopen zrušit cenzuru a zavést demokracii jako vzor pro ostatní národy. Bedlivé oko Václava Havla si všimlo v těchto slovech jakési levárny. Češi mají totiž podvědomou uchýlenou snahu vyvyšovat něco, co by mělo být spíše poníženo a naopak. Havel vyčítá Kunderovi, že tudy cesta nevede, že chválit Čechy za demokracii je spíše ostuda, měla by totiž být normou a tímto způsobem Češi rozhodně díru do Evropy neudělají.
Zdejší lidé mají rádi chválu za to, co by mělo být dávno kulturním standardem a býti vlastně automatické. I to, čím se chlubí, je úplně jinak! Prý mají Češi skvělé zdravotnictví. Dobře, nutnost dojíždět za zubařem 200 km? Skvělé zdravotnictví je mýtus! Prý mají Češi skvělou ekonomiku. Dostat průměrný český plat 50 000 Kč? Skvělá ekonomika je mýtus! A takto lze pokračovat dál a dál. Česko samo o sobě je mýtus, existuje tedy vůbec? V čích hlavách? Můžeme takto pokračovat dál a dál a zjistit příčinu věcí, všech českých mýtů, demontovat bludy a lži, ale k metafyzice se většina Čechů nikdy reálně nedostane, tak se zdánlivě nemají čeho bát. Ve skutečnosti jim neúprosná realita neustále padá na hlavu.
V dnešní době jsou Havlova slova, ať v 90. letech v praxi učinil cokoliv jiného, rozhodně apelační. O současnou politiku se nezajímám a domnívám se, že by se jí nikdo vpravdě osvícený na just zabývat ani neměl. To je ten správný aktivní protest, který dnešní doba žádá! České politické hrátky totiž slouží jen jako žrout pozornosti, a pohlcovač pozitivní aktivity asi jako mulčovací kůra k tomu, aby vám na zahradě nic nevyrostlo. Společnosti rozhodně neprospívá to, že sleduje aktuální politické dění. Je v tom zoufalost a jakási vnitřní ubohost.
Národ, který si zvolí do svého čela zprofanované lidi a hulváty, si takový zájem nezaslouží. To se stalo poměrně nedávno a proto jsem politiku ze svého zorného pole úplně vypustil. Nevím, co by na to řekl Václav Havel, ale možná by poznamenal něco o pozitivní deviaci. V tomto bychom si museli společně nalít čistého vína. Tuto společnost považuji za negativní deviaci a jakékoliv jiné zdravé uvažování a rozumné politické jednání za pozitivní normu.
Jinými slovy, kdo dnes chce usilovat o pozitivní změny ve společnosti, působí jinde než v politice, která je promořená hloupostí, arogancí moci a hlavně je výsledkem dlouhodobě zoufale špatných voleb české společnosti. Její katarze musí proběhnout vně české politiky, její představitelé totiž nemají dostatek ducha ani morálu na to, s tím něco udělat.
Havel se taky za totality necpal do politiky, ale čelil české nezdravosti jinak, účelněji. Upřímně nerozumím tomu, proč se dnes tak Češi zajímají o to, co udělá Babiš, Turek, Okamura a jim podobní. Vždyť je to předem vše jasné, co udělají. Já to vím! Udělají přesně ty kroky, které odpovídají jejich charakteru, a o tom, jaký kdo je, jste přeci všichni předem věděli. A pokud se nechcete opájet blaženou nevědomostí a hrát si na nejprostší prosťáčky, musíte si přiznat, že nijak složité rozklíčovat podstatu těchto morálních kreatur není. Tak čemu se teď divíte? Nebo je to z vaší strany nějaká zvrácená hra na schovávanou, kterou hrajete sami před sebou? Myslím, že je na jednu stranu dobře, jak vše dopadlo, protože to ukázalo, jak je česká společnost morálně a duševně narušená. A teď co s tím dál? Ostrůvek pozitivní deviace?
Neházejte vidle do něčeho, čemu nerozumíte
Havel se velmi trefně vyjádřil k tendencím Čechů, kteří když vidí, že děláte něco pozitivního pro svět, pro jeho změnu, ihned vás začnou označovat za pesimistu či negativistu a tím se snaží odvést pozornost od toho, že sami nic nedělají ani dělat pro dobro společnosti nechtějí. Zato ze všech sil zoufale touží a potřebují být navzdory svému nic uznáváni, respektováni, ba i oceňováni až zbožňováni. Havel to popsal takto:
Na to říkám, že kdo nesouhlasí s činností aktivní a stále zaujaté části, má se tiše a nedemonstrativně odpojit a nekazit práci zbylým.
Malý český člověk v osidlech velkých národů
Obvyklou výtkou proti jakékoliv změně rigidních postojů, kterou Češi používají, je: „Jsme malý národ, my vůči těm velkým nic nezmůžeme.“ Havel tento argument slyšel tisíckrát, a tak se k němu rovněž vyjadřuje:
Svět se neskládá - i když by bylo velmi pohodlné si to tak přestavovat - z hloupých velmocí, které můžou všechno, a chytrých malých národů, které nemůžou nic. Vždyť přece to, co se stalo, se nestalo proto, že jsme Češi a že Češi vždycky musí trpět od svých sousedů… Převádět řeč na fátum „českého údělu“ znamená odvádět ji od skutečných příčin dnešní situace…
Jak jednoduché a prosté na pochopení, pro cosi uvnitř české společnosti ovšem podle všeho nerozklíčovatelný rébus.
Záměrná česká nejasnost a netransparentnost
Petr Pithart dnes rozdává rozumy o tom, jak to bylo za totality, na potkání. A má z toho i pěkný vývar. Zatímco Václav Havel s ním byl mnohokráte v konfliktu, už díky tomu, že to Pithart hrál vždy tak trochu na dvě strany, ale tím se nelišil od českého mainstreamu. Havel něco takového nesnášel a tak Pithartovi píše:
Vytýkat něco někomu, ale neříct otevřeně, komu to je vytýkáno a co je mu konkrétně vytýkáno, tahle podivná hra mnohoznačných narážek, to je - s prominutím - přesně ta aparátnická kafkárna, které jste se „vy“ - totiž ona blíže neurčená komunita, za níž promlouváte - chtěli, jak píšete, v Chartě uvarovat.
Havel zde uhozuje hřebíček na hlavičku. Veškeré české chození kolem horké kaše, bloudění kolem někoho aktivního a toho, kdo dělá něco smysluplného, záměrně po špičkách a předstírání, že nic nedělá, to jsou všechno velmi toxické přístupy, které zapříčinily, že se česká masa nikam nehne, jen převaluje na místě. A proto se zde hovoří něco o smradu a nehybnosti s krycím jménem klídeček.
Aktivita vs. pasivita
Zajímavé je, že pokud mají Češi něco aktivního udělat pro dobro ostatních, začnou být vždy velmi aktivní, ale v úplně jiném ohledu. Vytasí se s filozofickými a hlubokomyslnými řečmi (výmluvami) na téma, že existence nemá smysl, brzy skončí a člověk je jen šroubek ve velkém soukolí života. Že se historie neustále opakuje… Těmito řečmi chtějí jen zakrýt svou neochotu a neschopnost ovlivňovat věci. Přesně na tohle naráží Havel ve svém dopise z věznice Bory, datovaném z březnu 1982:
Uvažuji-li jako to, co ze mne tento svět dělá - totiž jako lidské identity zbavený šroubek gigantického soustrojí - , pak opravdu nemohu dělat nic…Uvažuji-li však jako to, čím každý z nás původně je, resp. čím každý z nás má - nezávisle na stavu světa - základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost, schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho… Jak by se měli chovat všichni…odpovědně!
Víme, že odpovědné chování zde bývá sankcionováno a naopak nezodpovědné chování vyzdvihováno. Proto v poslední zprávě o užití fondů EU došla komise k závěru, že evropské fondy použili Češi na marginality, jednoduše řečeno na nesmysly. Když nutně potřebujete podporovat nesmysly v kultuře, politice a v běžné správě věcí, musíte na to někde vzít energii od smysluplných lidí, kteří z toho ale nemají sami nic. A proto je zde za odborníka někdo, kdo je zpravidla amatér a amatér bývá zaměňován za profesionála. Knihy se zde často vydávají škrabalům místo skutečným spisovatelům a kulturu dělají ti, kteří by se měli spíše živit jinou prací, která by jim šla mnohem líp. Tahle obrácená skutečnost se Čechům nemůže dlouhodobě vyplatit. A tak nakonec česká společnost skončí na úbytě.
Ještěže to neuvidí Václav Havel, i když, možná…
Zdroje:
Václav Havel. O lidskou identitu. 1990. Rozmluvy.
Václav Havel. Dopisy Olze. 1999. Torst.
