Článek
Právě Ježíšův odkaz, který spočíval ve výzvě, ať jeho následovníci jdou a činí učedníky ze všech národů, předurčil křesťanství jakožto kolonizační prostředek.
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.
Jiná náboženství - jiné „mise“
Nacistická mise do Tibetu měla rovněž duchovní základ. Nacisté věřili, že Tibet je místem zrodu Árjů
Buddhismus měl rovněž své misionáře, kteří se ale spíše pasivně a s obchodníky dostávali do jiných zemí. Jejich záměrem nebylo převrátit na víru ani vytvářet sofistikované pobočky Indie nebo Číny. Ostatně z původní vlasti buddhismu Indie byl tak trochu vypuzen a jeho cestování dalšími zeměmi bylo spíše nedobrovolné.
Podobně na tom byli tibetští mniši. Kdyby Tibet v roce 1950 nezabrala Čína, nejspíše byste o žádném tibetském náboženství nikdy neslyšeli. Naopak misijní úsilí přišlo z neobvyklé strany - ve 30. letech 20. století to byli nacisté, kteří se o duchovní dědictví Tibetu zajímali nejvíce a vyslali tam dokonce několik expedicí. Včetně té, o které byl později natočen romantizující film Sedm let v Tibetu. Ještě předtím - několik století nazpět, to byli Jezuité, kteří tibetské náboženské zdokumentovali a pak bylo dlouho ticho po pěšině.
Nejhorlivějšími misionáři v buddhistickém světě byli naopak Evropané, kteří se na Srí Lance v 19. století dokonce pokusili vytvořit „pravý“ buddhistický kánon.
Islám rovněž není primárně misijním náboženstvím. Mohamed jej původně zamýšlel jen pro Araby. Důvody islámské expanze byly spíše politicko-sociální než předně náboženské. Dokladem pro to je, že islámští panovníci nikdy aktivně neusilovali, aby se jejich poddaní stali muslimy. Stačilo, že platili daň ze svého náboženství - křesťanského či židovského, a byl většinou klid po pěšině.
Jediné náboženství s pravými misijními ambicemi bylo a je křesťanství.
Křesťanské misie v Novém světě: domorodé náboženské vize podpořily křesťanské náboženství
Jeden z aztéckých vládců - Moctezuma II., který spolupracoval se Španěly
V době, kdy Španělé dorazili do Nového světa, byl již incký stát zcela politicky vyčerpaný a rozvrácený. Paradoxně tak do jižní Ameriky přivezli novou krev. Předtím ji však mnoho prolili.
Před příchodem Španělů však Inkové viděli spoustu divných znamení. Panovník Huayna Capac zažil zatmění slunce a neobvyklé kruhy kolem měsíce. Vládce předpověděl, že po jeho smrti přijdou do země cizinci z moře a zničí jeho říši. Stalo se tak.
Náboženské nedorozumění se dá říci přispělo ke kolonizaci Nového světa. Inkové si spletli své nové pány s příchodem bohů, a to se jim stalo osudným. Inkové věřili v boha stvořitele jménem Virakoča, který podle mytologie odešel na západ přes Tichý oceán a slíbil, že se jednou vrátí.
Když se na koních a v lesklé zbroji objevili Španělé, Inkové jim zpočátku začali říkat „Viracochas“. Atributy jako světlá kůže, vousy a neznámé technologie, kterými třímali jako byly střelné zbraně a využití koňů, zapadaly do incké představy o nadpřirozených bytostech.
Křesťanská ideologie jako legitimizace kolonizace
Papež Pavel III. dal Indiánům „lidská práva“.
Papežské buly daly zámořské území všanc křesťanským mocnostem. V roce 1493 papež Alexander VI. vydal papežský dekret Inter Caetera, který dával katolických mocnostem jako bylo Španělsko a Portugalsko legální nárok na nekřesťanské země.
Evropské mocnosti považovaly tato území za terra nullius - tedy území nikoho. Z toho vyplývá, že vůbec nepovažovaly domorodé lidi za legitimní správce vlastního území. Španělé stejně jako pozdější dobyvatelé Ameriky používali deklaraci Requerimiento, kterou četli domorodcům před zabrání jejich země. Zde stálo, že o zemi přicházejí z Božské vůle a nemůžou s tím nic udělat.
Stejně tak dostali ultimátum, které pro ně znamenalo požadavek přejít na katolickou víru. Když to odmítli, Španělé a ostatní dobyvatelé cítili morální právo je zdecimovat a vzít si jejich půdu a majetek.
Misijní stanice a vzdělávací instituce v kolonizovaném světě: cesta zpět na vrchol
Sv. Turibius, zastánce spravedlnosti pro Indiány
Jak jsme již viděli, křesťané dorazili do Nového světa v době, kdy již měl svou největší slávu za sebou. A dá se dokonce s nadsázkou říci, že si je domorodci tak trochu vymodlili. Jejich náboženské vize to ostatně nasvědčovaly. V míře násilných konfliktů nad místními křesťanské mocnosti rozhodně nevybočovaly, možná spíše tak trochu pokulhávaly. Když vezmeme v úvahu lidské oběti, které byly součástí starého mezoamerického náboženství. Křesťané měli ovšem domorodcům nejen co vzít, ale tak mnoho co předat.
Incký bůh Virakoča měl podle domorodců dorazit někam do Evropy a pak měl přijít zpět. Měl mít bílou kůži, v ruce hůl a knihu. Očividně se vrátil
Řada evropských zemí jako bylo Španělsko či Francie a Portugalsko vytvořilo misijní stanice v Kalifornii, Novém Mexiku a Kanadě, o které se staraly katolické řády jako Jezuité a Františkáni. Bylo by omylem se domnívat, že tato místa byla primárním zdrojem náboženského útlaku.
Domorodci se museli samozřejmě zapojit do práce na misijní půdě. Za to se jim dostalo evropského vzdělání. Seznámili se s novými jazyky a evropským kulturním dědictvím. Jezuité se především snažili o ochranu místního obyvatelstva. Jako byli Guarani. Vytvořili za tímto účelem autonomní misijní města, která měla sofistikovaný systém obrany proti otrokářským gangům. Za tímto účelem si vydržovaly i ozbrojené jednotky.
Učili místní lidi soběstačnosti a novým zemědělským technologiím jako byla irigace. Rovněž vytvořili slovníky původních jihoamerických jazyků, které se díky tomu dostaly do Evropy.
Františkáni zase hájili práva Indiánů. Pravidelně podávali zprávy o inteligenci a humánním chování domorodců do Evropy. To vedlo papeže Pavla III. k tomu, aby v roce 1537 vydal papežský dekret Sublimis Deus, který potvdil, že domorodí Američané jsou inteligentní duše a zakázal jejich zotročování.
Řada mnichů cestovala přes celou Ameriku, učila se domorodé jazyky a hájila práva Indiánů. Mezi prominentní příklady patří třeba Turibius z Mongroveja, který byl peruánským arcibiskupem a ve své pozici se snažil odčinit bezpráví způsobené Španěly na domorodcích. Rovněž František Solanus strávil mnoho času cestami přes Paraquay, Bolívii a Argentu, kde se učil domorodým jazykům, oslavoval místní kultury a bojoval proti koloniálnímu útlaku.
Očividně nelze všechny kolonizační snahy vyvolané původně křesťanským misijním posláním strkat do jednoho pytle. Kolonizace přinesla mnoho dobrého i špatného, jako ostatně všechny lidské snahy. Původní impuls ji však dal prostý učitel Ježíš z Nazareta již na počátku 1. století, když povzbudil své učedníky, ať se rozprchnou do celého světa a učiní z lidí všech národů jeho následovníky.
Zdroje:
https://canopyforum.org/2021/03/19/the-reckoning-of-religious-studies-and-colonialism/
Alfred Joseph Deberle. The History Of South America: From Its Discovery To The Present Time. 1899. 2010. Kessinger Publishing.
