Češi nejsou bezvěrci, věří možná až moc

Psal se červenec roku 1915, místo konání švýcarská Ženeva. Oslavy pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa. Bezkonfesijní* Tomáš Masaryk, tehdy ještě renegát, budoucí prezident v nedbalkách, se jich aktivně účastní.

Samotný prapůvod české státnosti koření v mučednické smrti Sv. Václava, který byl západním křesťanem. A tak Češi, ačkoliv formálně bezvěrci, opírají svůj stát o duchovní entitu. Ale není to tak jednoduché, jak se zdá.

Víme, že Bořivoje I. podle legend pokřtil přímo biskup Metoděj v režii moravského knížete Svatopluka v 9. století. Pak prý první doložený „křesťanský“ Přemyslovec začal tlačit na pilu a prosazoval na Pražském hradě křesťanskou víru. Svědčí o tom stavba kostela Panny Marie na hradě v letech 882-884.

Oficiálně však můžeme o křesťanském boomu hovořit v roce 845, kdy se údajně čtrnáct českých knížat odebralo do Bavor, města Řezna, kde byli společně se svou družinou dobrovolně pokřtěni.

Tímto byly Čechy považovány za křesťanské. Křest nebyl jen tak ledajaký akt, byl to symbol, který se nedal přehlédnout. Nicméně i přes to zájem Čechů o křesťanství asi prakticky nebyl tak horký, protože s Bořivojem se do Čech dostal pouze jediný kněz. Víme jeho jméno, jmenoval se Kaich.

V 10. století to bylo jiné. Ludmila, později svatá, stejně jako Václav, později svatý, kladli důraz na to, aby se Češi učili křesťanství přímo od zdroje. V té době zde působil kněz Pavel jako arcipresbyter. Tedy zástupce řezenského biskupství. Nové kostely na úpatích přemyslovských hradišť si žádaly své správce - kněze. Nakonec bylo v Praze založeno i biskupství u rotundy sv. Víta. A s ním ženský benediktinský klášter.

Zdá se, že se to tehdy v Čechách křesťany a jejich vedoucími představiteli jen hemžilo, ale. Sice byli pohřbení u kostela, ale chybí zde i byť jen prostá výbava jako křížky či další rituální předměty.

Máme k dispozici pohřebiště z areálu Pražského hradu z 9. a 10. století, a tam lze sledovat, respektive spíše není vůbec vidět nějaké pokřesťanštění.

Z výbavy jednotlivých hrobů se dá naopak jasně určit striga. Což je výraz pro čarodějnici. Pak starý muž, který se zdá mít status čaroděje. V areálu Strahovského kláštera - zřejmě z konce 10. století, před jeho založením, nacházíme hrob mladého jedince, který byl opětovně otevřen, ostatky spáleny a znovu zasypány. To jsou zřejmě příklady magických praktik, kterými se místní bránili proti někomu, kdo, jak se zdá, třímal magickou sílu.

Je tedy evidentní, že oba fenomény - pohanství a křesťanství - působily v té době paralelně a ke křesťanství se Češi v záhrobním životě moc nevztahovali. Zato se hodně báli čarodějů a čarodějnic.

Byla to spiritualita Čechům bližší?

Nejspíše to souvisí s kulturní vkladem z keltské strany. Keltské náboženství je v podstatě protimluv. Pokud měli Keltové nějaké náboženství, tak o něm nemluvili do té míry, že by po něm zůstaly nějaké písemné či hmotné památky. Zachovala se řada kultických předmětů, ale archeologové nebyli dosud schopni dešifrovat jejich konkrétní význam.

Sice Keltové z našeho území teoreticky zmizeli dávno před nástupem Přemyslovců, ale i to je velká otázka. Češi mají nadále asi 25% keltských genů. Keltská duchovnost se projevovala poněkud zvláštně. Její hlavní rysy ale dobře známe.

Keltové nikdy nepřiznali ani nevykreslili jasné obrysy duchovního světa, kterému věřili. Nejspíše se v něm ani dobře nevyznali. Možná právě proto, že všechno bylo pro ně zároveň duchovní i materiální. Klasickým příkladem je keltský svátek mrtvých - Samhain. Kde dozajista víme jedno - v tom období je prý hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí a jedni mohou volně přecházet k těm druhým na opačnou stranu.

Češi mají tedy kus této keltské duchovnosti - takového duchovna na zapřenou. Tvrdí, jak ničemu nevěří, ale nakonec neustále hledají něco, čemu by se dalo věřit a na co by se mohli vnitřně upnout.

Zpět k tomu, co je česká státnost, Češi ji odvozují od křesťanského mučedníka. Když je porovnáme s jinými státy jako je Francie, tak ta bude v tom případě hovořit o dobytí Bastily. O aktu svobody, nikoliv duchovní tradici.

Není tedy divu, že novodobý český stát musel tak nějak automaticky zaujmout duchovní místo, které zde na zapřenou do té doby zastávala především katolická církev.

Nový ministr financí Alois Rašín ve 20. letech trval na vyvlastnění některých klášterů v centru Prahy, kde chtěl mít kanceláře svého ministerstva. Rašín prohlašoval, že musí areál sester anglických panen a Karmelitánek na Malé straně získat stůj co stůj.

Proč? Zjevně trpěl tímto český syndromem - cokoliv je duchovní je třeba pohltit a zužitkovat pro sebe. Proč Rašín nechtěl jiné budovy? Vždyť dům jako dům. Jenomže tento byl promodlený a Rašín potřeboval novou krev a duchovní energii pro novodobý český stát. České Ministerstvo financí v klášteře na Malé Straně sídlí dodnes. A takových příkladů z nového období českého státu lze jmenovat desítky.

Už s tím, že Tomáš Masaryk se snažil za každou cenu využít duchovní kapacitu tehdejší církve a zároveň její působení v novém státě maximálně potlačit. Když byl takový bezvěrec, proč se ve svých filozofických pracích tak intezivně zabýval vírou? Jeho manželka Charlotte pocházela z protestanstkého hugenotského rodu a jeho dcera spolu spolu s její matkou byly unitářky. Což je takové společenství na okraji křesťanství, snažící se těžit jak z východních tak západních duchovních směrů.

Masaryk se snažil náboženství vysmívat, ale zároveň je pečlivě načítal a snažil se jej užívat čistě pro své záměry. Tvrdil totiž, že náboženské hodnoty jsou pro život moderního člověka nezbytné. Snažil se z nich ale dostat pryč jako alchymista z nějakého prvku náboženskou instituci. Podle všeho měl podpořit církev Československou, ale nakonec její vedoucí představitele zklamal, protože ji odmítl legitimizovat jako nositele české státnosti.

Případ Masaryk je vlastně nádhernou ukázkou toho, jak funguje nebo spíš nefunguje česká spiritualita. Češi nejsou „něcisté“, jak tvrdil kněz Tomáš Halík. Naopak, Češi jsou všecisté. Ze všeho si chtějí něco utrhnout. Jenomže vyspělá duchovnost a víra nejsou hadry, které lze jen tak roztrhat a použít je na utírání nádobí, či ještě na něco horšího.

Prémiovým příkladem toho, co se stalo v 90. letech s českou duchovností, je příchod nových duchovních směrů. Jmenovitě tibetského buddhismu. V Česku byl Dalajláma pečený vařený a zdálo se, že je zde snad nejčastěji ze všech evropských zemí.

Skutečná pobočka jeho Svátosti zde však nebyla otevřena a tibetští buddhisté byli tak odkázáni na pár zahraničních učitelů, kteří zde zajížděli či jezdí jen tak na otočku. Z veškeré náklonnosti k buddhismu tibetského typu zbylo vyvěšování tibetské vlajky na úřadech či jiných místech státní správy, ale spíše jako móda než s vědomím jejího pravého smyslu.

Češi se na novou duchovnost vrhli jako hladový pes na kost. A stejně tak si s ní hráli, tentokrát lze použít příměr „držíš to jako prase kost.“

Česká duchovnost je očividně bez ohledu na to, co Češi říkají ve výzkumech veřejného mínění či ve svých komentářích, v realitě úplně někde jinde. Češi naopak hltají duchovno plnými doušky a snaží se jej obdobně, jako někdejší pražští alchymisté zkoušeli proměnit olovo ve zlato, ale opačně: přeměnit jako ze zlata na olovo. A docela úspěšně se jim to daří.

*Masaryk byl, v dnešních pojmech řečeno, takový duchovní turista. Původně byl katolík, pak přestoupil do evangelické reformované církve pod vlivem své manželky. Aktivně se však církevního života neúčastnil nikdy.

Zdroje:

Karel Černý. Jiří Mikulec. Křesťanství v českých zemích - Od knížete Bořivoje k dnešku. 2025. Paseka.

Petr Charvát. Zrod českého státu. 2026. Vyšehrad.

David Václavík. Náboženství a moderní česká společnost. 2010. Grada.