Článek
Během husitských válek, které z pohledu některých znamenaly katastrofu pro české země, pro jiné byly naopak ukázkou jediného období, kdy se Češi konečně vzchopili a řekli ne svému útlaku a porobě, se cizinci vyhýbali Česku obloukem jako zemi hic sunt leones. I v období relativní stabilizace hospodářských a sociálních podmínek se čeští vládci Habsburkové drželi od Pražského hradu na hony daleko a několik staletí zde sídlila pouze úřednická kancelář.
Ovšem lidé psali cestopisy stejně jako dnes, a tak se od cizinců dozvídáme poměrně zevrubné zprávy o tom, jak to tady vypadalo, když sem zavítali. Na začátku 18. století označila manželka anglického velvyslance v Turecku ve své knize Cesta do Orientu Čechy za nejbídnější „německou“ zemi. Všude viděla lidi otrhané, špinavé, nemocné, vyzáblé, kteří umírali velmi brzo. Stejně tak Josef II., když spatřil na své inspekční cestě české země, pojala ho hrůza. Ale pozor, ještě na konci 19. století a na začátku 20. století bylo podle kosterních nálezů 80% lidí ve městech jako je Brno postiženo tuberkulózou.
Podívejme se na některé české mýty, kterým Češi věří, ale ve srovnání s okolním světem jsou na tom stejně bídně, jako v době, kdy je popsali předešlí cestovatelé.
Mýtus o nejlepším zdravotnictví na světě
Fakultní nemocnice v Motole se stala terčem vyděračských praktik v kauze Ludvík, jako by lékaři neměli dost starostí s léčením
Je pravda, že oproti USA je zdravotnictví v Česku zdarma. Jenomže. Druhá otázka je kvalita a ta je prý velmi vysoká. Až tak vysoká, že na ni většina lidí ve svém bydlišti či v okruhu 200 km od něj v plném rozsahu nedosáhnou. Pokud se spokojíte třeba se zubařem se zastaralým vybavením a metodami, tak nejspíše svého doktora nakonec najdete, ale řada Čechů musí dojíždět až několik set kilometrů, aby toho svého našli. Pokud jde o vážné a urgentní problémy s celkovým zdravím, je to rovněž na levačku. Najít imunologa či hematologa nebo internistu, který své profesi rozumí a má čas se vám věnovat, je skoro nemožné. Takže zase jen mýtus o péči.
Mýtus o nejlepší ekonomice na světě
Škoda je úspěšnou částí německého koncernu, jenomže tím to končí, aut je prostě dost bez ohledu na značku
V současnosti se znovu zvedá nadšení pro českou ekonomiku. Vrací se do Čech symbolicky hospodářské celky jako je PPF a srší optimismem. Jenomže slovy zesnulého někdejšího prezidenta Václava Havla, tato země nevzkvétá. Prostě ne, i kdybyste se postavili na hlavu.
Strategické české podniky si odbyly svou slávu za dob dávno minulých a byly doslova „prožrány“ za doby kupónové privatizace. Obrazně jako v pohádce hloupý Honza dostal za pětikorunu království.
Česko navíc vsadilo na výrobu aut, které jsou dnes stagnatním a nevypočitatelným průmyslem. Mít postavenou ekonomiku na výrobě produktu, kterého je ve světě všude dost, možná až příliš, není zrovna dobrý nápad.
Mýtus o nejbezpečnější zemi na světě
Být policistou v Česku nemá dobrý zvuk. V jiných zemích respektovaná profese, ne tak zde. Proč? Policisté jsou terčem verbálních útoků
Další iluze o Češích jakožto lidech, kteří se mohou cítit bezpečně, se dá vyvrátit poměrně snadno. Ano, Češi se cítí oprávněni neustále si stěžovat, často vás osobně slovně napadat a pak dělat, jako by se nechumelilo. Země, kde jsou přední političtí představitelé, učitelé, doktoři a inteligence neustále napadáni ostatními a napadají rovněž sebe navzájem, se rozhodně nedá nazývat bezpečnou.
Spíše je velkým rizikem pro duševní pohodu a tělesné zdraví všech zúčastněných. Jistě, zatím tu nejsou časté případy masových vražd, ale umřít pomalu a nehezky díky tomu, že vaši spoluobčané vám nepřejí nic dobrého a máte zde celkem mizerné společenské vyhlídky pokud nehrbíte svoje záda jako lokajové, je snad horší, než když by vám někdo jednorázově jednu ubalil a byl by konec. Pomalá smrt je ze všeho nejhorší.
Mýtus o nejpohodovější zemi na světě
Samozřejmě záleží vždy na perspektivě mluvčího. Když použijeme tvrdá fakta, tak s jistotou můžeme říci, že 40% deváťáků trpí depresemi! Objevují se takové titulky jako tento: Hůř je jen ve válce. Mladé Čechy trápí duševní problémy skoro nejvíc z Evropy.
Rovněž velká část seniorů trpí depresemi. Víte, totiž deprese nejsou onemocnění typu, že máte zlomenou nohu. To na nikoho nepřenesete. Ale deprese je jako chřipka, není jedno, že ji má jen váš soused odvedle. Brzy se rozšíří i do vaší rodiny. To je její podstatou. Emoce jsou totiž nejnakažlivější věc na světě! Proto se rozhodně Česko nedá považovat za pohodovou zemi. Leda v očích těch, kteří rádi zametají problémy pod koberec.
Ono totiž v Česku je vždy varovným signálem, když se lidé chválí a cítí se spokojeni. Čím víc Češi přehánějí, že se mají dobře, tím hůře se zpravidla mají. To je takový český úzus, převracet realitu naruby.
Odkud vyvěrají české mýty: z nízké frustrační tolerance
Buddhisté představují svět také jako (o)kruh ne vždy dobrých událostí, samsáru
Češi se jednoduše neumí vyrovnat s jednou věcí. Že totiž život je sám o sobě dost problematický. Pokud nemáte nějaký zdravotní nebo jiný problém vy nebo někdo z vašich blízkých či celá vaše společnost, pořád je tu samotná podstata existence, která má v sobě cosi frustrujícího z principu, jak nás o tom ubezpečují i skoro všechna náboženství. Zkrátka vždy se najde něco, co může zavánět průšvihem. A Češi se ve své rozmazlenosti s touto potenciální vrtkavostí a nevyzpytatelností života neumí vypořádat a neustále hledají, kdo za to může, že se necítí nonstop jako na obláčku.
Nemůže za to nikdo, takový je život sám, a třeba Britové se s tím dokázali vyrovnat (v angličtině přímý ekvivalent pro české slovo pohoda neexistuje) a pochopili, že než se snažit o dokonalost vlastní existence a pohodlí, raději se věnují něčemu zábavnějšímu. A jsou vidět výsledky. Ne tak Češi, ti stále ještě hledají, v čem že spočívá ta potíž, proč je jim každou chvíli ouvej, a nejraději za to viní všechny své spoluobčany a spílají jim za vše včetně úspěchu, a jdou dokonce tak daleko, že i těm dětem vyčítají radost ze života, protože jí mají tendenci mít víc než dospělí. Češi také nejčastěji podléhají pocitu, že jejich problémy souvisí s nedostatkem peněz, a proto chtějí po druhých majlant za každou drobnost a ceny se zde šplhají neúměrně vysoko právě z tohoto důvodu. Netřeba to dále rozvádět.
Tak takhle si tady Češi žijí, v beznadějném boji s větrnými mlýny o svou vlastní dokonalou pohodu a klídeček, ze kterých je nakonec vždycky jen ještě větší neuróza a smrádeček. Protože Češi zkrátka nepochopili podstatu nestability života a odmítají se s ní vyrovnat.
Navíc má nyní Česko premiéra (proto si ho ostatně zvolilo), který se cítí jako Aladin, jenž vlastní kouzelnou lampu s džinem. Prý konečně učiní Česko nejlepším místem na světě. Splní vaše pohádkové sny. Jen stačí pohladit láhev, ale ouha. Místo mocného džina, který splní každé vaše přání, z ní vypadne jen rezavý šrot. Takový zázračný fetiš, který by Česko zachránil zdarma z průšvihu, neexistuje.
Co s těmi všemi problémy budete, milí Češi, dělat? Je čas vánoční, tak máte příležitost zvážit, jak dál. Je na to nejvyšší čas, respektive nejspíš pět minut po dvanácté.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/deti-teenageri-nactileti-nactilety-deprese-trpi-uzkostmi-uzkosti-40-procent_2310100918_jar
https://www.muni.cz/kalendar/archive-40342887
https://www.zdravotnickydenik.cz/2025/11/hematologie-onkologie-fn-brno-doubek-rozhovor/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-kellnerova-s-dcerami-vraci-ppf-domu-rodinna-firma-presouva-sidlo-do-ceska-293837
