Za Habsburků dřeli Češi bídu s nouzí

Rudolf II. jeden z mála českých miláčků habsburského rodu nechal českou státní pokladnu zplundrovat na své umělecké zájmy. Jeho bratr Matyáš situaci rozhodně nezlepšil, když nechal z Prahy odvést většinu zlata a uměleckých předmětů, kam jinam než do jeho sídla do Vídně. A pak se to už jen vezlo. Za jistého Habsburka Ferdinanda, který dal příležitost spekulantům, zkolabovala měna. A jak tomu bylo dál?

Habsburkové rozhodně nebyli úspěšnými válečníky až na pár schopných vojevůdců, které si najali, rozuměli bitvám jako koza petrželi. Ostatně jedné bitvě jel velet osobně císař František Josef I. a byla to taková polízanice, že se nikdy do vojenských záležitostí už nepletl až na to, že vyvolal první světovou válku. Habsburky byl Čechům čert dlužný.

Po třicetileté válce se habsburská monarchie zamotala do dalších vojenských konfliktů, naštěstí mimo české území. Zato peníze si Habsburkové vybírali na svá dobrodružství v Čechách.

Ještě jiné netušené dopady plundrovaly české země. V zemědělství byl nedostatek pracovních sil, protože občané říše museli neustále někam za válkou. A tak šlechta připoutala rolníky ke svým panstvím. Zakládali se šlechtické velkostatky, které by mohly působit jako inovace, ale úspěšné a výdělečné rozhodně nebyly.

Robotovalo se až 3 dny v týdnu. Někdy až 6 dnů v týdnu. Rolníci se nemohli bez svolení šlechty ženit a nesměli poslat své děti na studia. Veškeré tyto restrikce ekonomickému růstu nepomohly. Habsburkové očividně ekonomice nerozuměli, veškeré ty inovace jako manufaktury, kterými se někdy rod chlubí, převzali od Britů a Francouzů.

Nutno říci, že samotnou třicetiletou válku vyprovokovali Habsburkové svým náboženským fanatismem a územní schránčlivostí.

Byli to Habsburkové, kteří prosadili primární roli církve v zemském sněmu. Katolické náboženství bylo jediné povolené. Německý jazyk byl zrovnoprávněn s českým. Zemské úředníky mohl jmenovat pouze panovník dle své libosti. Vypukla nevolnická povstání na Čáslavsku, Kouřimsku a v Posázaví.

Byl vydán mandát Ferdinanda II. nekatolickým stavům v Čechách, jenž jim nařizoval do šesti měsíců buď přestoupit ke katolické víře, nebo odejít do konce května 1628 ze země. Tisíce lidí z řad inteligence nehodlalo tolerovat habsburskou šikanu a jejich majetek si převzali oblíbenci režimu. Opustili zemi, ve které měli rodinu, přátele a kariéru. Jedním z nich byl i Jan Ámos Komenský, který to Habsburkům nemohl zapomenout a tak se nedivme, že se v Polsku spojil se Švédy.

Z jiných zemí se šířily do říše moderní ekonomické teorie, podpora výroby zboží a ochrana domácích výrobců. Stát začal zakládat manufaktury. Ale byly v režimu státu a velkých šlechtických rodů. Normální člověk z ekonomického růstu žádný užitek neměl.

Po třicetileté válce nastal v Čechách mor a poté hladomor. A s tím související nepokoje. Nicméně Habsburky nenapadlo nic lepšího, než se opevnit v jejich Hofburgu ve Vídni a o ničem nevědět a neslyšet. Habsburk u moci dokonce zakázal jakékoliv stížnosti.

Leopold I. vydal patent proti svým poddaným a zakázal jim v něm podávat stížnosti proti vrchnosti přímo panovníkovi a odkazoval je na krajské hejtmany, kteří je sunuli pod stůl. Patent zároveň rušil všechna poddanská privilegia z období před rokem 1618. Rovněž bylo zakázáno jakékoliv srocování lidu.

Nutno říct, že tlak na lid vedl k dalším nepokojům. Habsburkům opravdu vládnutí nešlo.

Na reformách je někdy něco divného, často jsou jen návratem ke starému či něčemu ještě horšímu. Tak tomu bylo s nástupem Josefa I. na trůn. Ten ustanovil komisi pro revizi Obnoveného zřízení zemského. Některé užitečné reformy převzal z ciziny, ale zasadil je do zkostnatělého habsburského rámce, tak stejně neměly účinnost.

Navíc byl pověrčivý, a tak ustanovil trest smrti za čarodejnictví.

Označil jej jako „ohavnost spáchanou s výslovnou aneb tajně podmíněnou pomocí ďáblovou“, přičemž pro něj jako pro zločin proti státu stanovil jediný trest: smrt na hranici.

Tak tu máme čarodějnické procesy a kdo je vyvolal a posvětil. Dále Josef I. svěřil všechny obyvatele monarchie do lůna krajských úřadů, které musely poslouchat jako malé děti ve škole.

Zde vidíme kořeny nesmyslného českého byrokratického systému, systém pro systém, ne pro lidi.

Marie Terezie byla osvícená panovnice, ale možná jen lampou či svící, protože navenek se to nijak neprojevovalo.

Podepsala smlouvu o tzv. desetiletém recesu, která dala pravomoc panovníkovi vybírat berni po dobu 10 let bez každoročního schvalování stavovskými zemskými sněmy; tím se sněmy vzdaly jedné z mála svých pravomocí. Dále prosadila, že Čechy a Morava budou platit jako mourovaté na armádu.

Jako příklad jejích reforem je trestní zákoník Constitutio Criminalis Thereziana. Absolutní katastrofa a ukázka jejího zpátečnictví.

Došlo v něm k odstranění většiny krutých trestů, ale hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem se stala tortura (mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání).

Důkazem toho, že její reformy byly pro babku, byla inspekční cesta Josefa II. po českých zemích, která prokázala špatný hospodářský stav země, a zejména bídu poddaných.

Právě Josef II. stojí za bezohlednou likvidací nehmotného a kulturního dědictví, jen z nízkého motivu pomstít se své matce, fanatické katoličce. Josef II. chtěl zničit náboženské řády, které se aktivně nepodílely na vyučování či vědě. Nepochopil, že náboženství stojí na duchovních principech, které tímto pošlapal.

Došlo ke zrušení řádů například: kartuziánů, trinitářů, benediktýnek, celestýnek, cisterciaček, dominikánek, františkánek, karmelitek, klaristek, premonstrátek a podobně.

Rušení probíhalo až do října 1784; z nejznámějších šlo například o klášter sázavský, kladrubský, zbraslavský, plaský, zlatokorunský, sedlecký, velehradský hradiský, loucký, starobrněnský.

Český úzus, který posléze využili jako své heslo komunisté: pracuj rukama, jinak nepracuješ, započal tento neosvícený panovník.

Nakonec nechal Josef II. zbořit symbol české reformace, Betlémskou kapli. Tak a teď mu pěkně poděkujte. Zkoumal jsem písemnosti, ve kterých psali Češi vrchnosti a knížepánu, a předváděli takové patolízalství, že se mi z toho chtělo zvracet. Tak tohle tu bylo a nikdo s tím jako obvykle nic nedělal.

Císař František II. ze strachu před šířením myšlenek Francouzské revoluce zakázal činnost jakýchkoli spolků včetně těch dobročinných.

Zavedl znovu trest smrti a přísné tresty za rušení veřejného klidu a za rozšiřování zakázaných knih.

Proslulé, avšak neefektivní Tereziino školství bylo obnoveno po jeho tlaku na lid, chodilo do školy až 90% dětí, kterým byla od dětství vymývána hlava habsburskou propagandou. Bohužel se v něm neprosadily progresivní metody Komenského, školy hrou, protože šplhouni Habsburci jej nesnášeli a ostatně vypudili ze země. Tak se paradoxně české inovace dostaly s Komenským do Skandinávie, zatímco zkostnatělé a opotřebované školství zůstalo až dodnes v podstatě beze změny z času Habsburků. To mají Češi za jejich podporu.

19. století bylo poznamenáno zoufalým bojem českých obrozenců o pozici češtiny ve společnosti. Za hladových bouří dokonce tehdejší císař Ferdinand Dobrotivý utekl i s dvorem do Olomouce.

Po jeho abdikaci na trůn dosedl jeho osmnáctiletý synovec, arcivévoda František Josef I. (doba vlády 1848-1916), jehož otec se lekl odpovědnosti a zřekl se nástupnictví. František bohužel vládl rekordních 68 let a to o něčem svědčí. Nejdéle sloužící čeští panovníci byli Václav IV. a Vladislav Jagellonský a oba žili tak dlouho proto, že se o Čechy v podstatě nezajímali. Takže žádná dobrá zpráva.

Nakonec tento jeden z posledních šílených členů rodu Habsburků rozpoutal první světovou válku.

Habsburci se Čechům očividně vyplatili asi jako mrtvému zimník.

Zdroje:

Wilhelm J. Wagner. Habsburská monarchie : dějiny Rakouska-Uherska slovem i obrazem. 2011. Knižní klub.

Václav Bůžek. Rostislav Smíšek. Habsburkové 1526-1740. 2017. NLN.