Jak divocí berbeři pokořili Španělsko

Z malé sekty v dnešním Senegalu vznikla velká muslimská říše, která zahrnovala i část Evropy.

Jak mohli lidé z pouštního prostředí pokořit zdánlivě vyspělou Evropu?

Španělsko mělo tu smůlu, že mělo Afriku za rohem. Úzký Gibraltarský průliv byl snadno překonatelný, což umožnilo řadě muslimských dobyvatelů plynule přecházet ze severní Afriky a jednoduše Pyrenejský polostrov kolonizovat.

Prvními kolonisty byli arabští Umajjovci. Pokud tedy budeme hovořit o tom, kdo měl na světě kdy první kolonie. Byli to Arabové a jejich spojenci. Umajjovci vládli své koloniální říši až z Damašku. Tito vládci skončili kvůli vnitřním rozporům země a nahradili je Abbásovci.

Nicméně ve Španělsku je nahradili Almoravidové a posléze Almohádovci, kteří pocházeli ze severní Afriky a tvořily je kmeny berberů.

Křesťané se pochopitelně snažili o to, muslimskou koloniální celistvost narušit. Především ti, kteří žili v severním Španělsku. Jejich vojenská tažení, zpočátku ne příliš úspěšná, se nazývala Reconquista .

Muslimové si zabrali velkou část Španělska již na počátku 8. století, tedy poměrně krátce potom, co vůbec islám vzniknul. Dříve ve Španělsku řádili Vandalové a Vizigóti, ale ti nebyli schopni muslimům vzdorovat. Porazil je Tariq ibn Ziyad, který v roce 711 překročil úžinu z Maroka a propůjčil své jméno hoře Džabal Tariq (hora Tariq) neboli Gibraltaru.

Poté, co svrhl sporného vizigótského krále, jeho armáda, složená z velké části z berberů, zůstala ve Španělsku. Muslimové nazvali svou novou španělskou doménu al-Andalus. Pouze úplný sever Španělska dokázal vzdorovat. Především Asturie a Baskicko. A pochopitelně vysoké pohoří Pyrenejí.

Al-Andalus byl součástí islámské říše, které vládli chalífové z dynastie Umajjádů až do poloviny osmého století, kdy se moc přesunula k dynastii Abbásovců v Bagdádu. Umajjádský uprchlík, emír Abd al-Rahman I., se poté ujal vedení al-Andalus, který se tímto stal nezávislým emirátem mimo kontrolu abbásovských chalífů v Bagdádu. Změny postihly také židovskou populaci Španělska, která byla před tím pronásledována křesťanskými Vizigóty. Pod muslimskou nadvládou si značně polepšili a měli hlavně svobodu pro intelektuální práci.

Mnoho z křesťanů také přejalo arabštinu a stali se známými jako Mozarabové (lidé „jako Arabové“).

Křesťané na severu stavěli hrady podél hranice s  s al-Andalusem – pohraničím, které se stalo známým jako Kastilie, a vyvinulo se v bojovné království, které nakonec sjednotilo Španělsko pod křesťanskou vládou. Seveřané však nebyli dostatečně silnou anti-muslimskou aliancí. Například Baskové žijící u Pyrenejí ani nepřijali křesťanství a trvali na své nezávislosti.

V roce 778, když se Karel Veliký a jeho Frankové po neúspěšném tažení proti španělským muslimům stahovali přes Pyreneje, Baskové přepadli a zničili jeho zadní voj. Což byl pro Franky takový debakl, který byl později vylíčen i v hrdinském eposu „Píseň o Rolandovi“ z 12. století.

Po dvou stoletích neúspěšných válek se severní vůdci v roce 958 pokusili o smír tím, že vzdali hold Abd al-Rahmánovi III. v Córdobě, nádherném hlavním městě al-Andalus. Vládce přijal titul chalífa a vyslal vojska do zahraničí, aby soupeřila o kontrolu nad severozápadní Afrikou se silami dynastie Fátimovců, která získala moc ruku v ruce s úpadkem dynastie Abbásovců.

Jeho vlastní dynastie sice dlouho nevydržela, ale Córdoba ještě nějakou dobu zastiňovala svou majestátností ostatní města v Evropě a přitahovala návštěvníky tisíci obchodů, dobře osvětlenými ulicemi a dvorem plným brilantních učenců a básníků, jejichž balady inspirovaly trubadúry ve Francii a dalších křesťanských zemích.

Během 11. století se chalífát v Córdobě zhroutil uprostřed občanských nepokojů a muslimské Španělsko se rozpadlo na soupeřící taify neboli malá království. Křesťané na severu se už už těšili na rekonquistu, ale jejich nacionalistické vášně byly uhašeny příchodem nové vlny muslimských dobyvatelů – Almorávidů.

Berbeři z dynastie Almorávidů se dostali k moci v severozápadní Africe v době, kdy region již nebyl pod vlivem ani córdobských chalífů, ani fátimovských vládců, kteří přesunuli svou pozornost na východ do Egypta, Arábie a Sýrie.

Berbeři se arabským silám podřídili až po únavném boji a i tehdy vzdálené berberské kmeny, jako například Sanhajah, kteří se živili chovem velbloudů a překračovali Saharu jako obchodníci, přijímaly islám pomalu a neochotně. V roce 1035 však náčelník Sanhajah jménem Yahya ibn Ibrahim přešel na islám a vykonal pouť do Mekky. Vrátil se naplněn stejnou oddaností a odhodláním, které kdysi vedlo proroka Mohameda k boji za jeho víru. A tady to začalo.

Ve Španělsku se muslimové obrátili pro pomoc na almorávidského vládce Jusufa ibn Tašufina, který si zřídil Marrákeš jako své hlavní město a bojoval proti španělskému králi. V roce 1086 Almorávidové porazili kastilského krále Alfonsa VI., který se prohlásil za „císaře“ Španělska a měl tu drzost, že pod svou jurisdikci dostal i některé muslimy.

Afons neuvažoval zrovna strategicky, protože se nepohodl s dnes španělským národním hrdinou zvaným El Cid. Je to absurdní, protože El Cid díky tomu začal bojovat právě v řadách muslimů proti křesťanům. A poté se osamostatnil a bojoval za své vlastní území proti berberům. Dobyl Valencii, prosperující království, kterému vládli muslimové. Nedlouho po jeho smrti však almorávidské síly Valencii opět dobyli.

Za almorávidských vládců vzkvétala andaluská kultura jak ve Španělsku, tak i v severozápadní Africe, kde se města jako Marrákeš a Alžír začala podobat španělským městům jako Córdoba a Sevilla se svými zdobenými paláci a mešitami.

Andaluským umělcům jakožto muslimům bylo zakázáno zobrazovat lidské nebo zvířecí postavy, které by mohly být vnímány jako modly. Místo toho zdobili budovy aktraktivními květinovými a geometrické vzory a verši z Koránu. Dnešní památky, které tak přitahují pozornost turistů celého světa do Španělska, jsou z větší části muslimské nebo křesťanské postavené na islámském půdorysu.

Amorávidové začínali jako chudí berbeři, kteří měli hluboko do kapsy. Žili skromně a upřednostňovali jednoduchost a asketický životní styl. Jenomže s jejich mocí přišlo ve Španělsku bohatství a opulentní nádhera jejich paláců.

Vystřídali je Almohádovci, berbeři z Maghrebu (region zahrnue Alžírsko, Tunisko, Maroko, Libyi, Mauretánii).

Byli přísnější než Almorávidové při prosazování tradičních muslimských zvyků. Trvali na zahalování žen a na zákazu alkoholu. Zároveň nebyli zas až tak tolerantní k nemuslimům. Nicméně, když se usadili ve Španělsku, převzali ducha předchozích muslimských panovníků a podporovali umělce, básníky, vědce a filozofy stejně jako oni.

Téměř okamžitě se znovu probudily křesťanské síly a snažily se na změnu reagovat. Na počátku 13. století král Alfons VIII. Kastilský a arcibiskup z Toleda přesvědčili papeže Inocence III., aby vyhlásil křížovou výpravu proti Maurům neboli španělským muslimům. Francouzští křižáci na tuto výzvu odpověděli, spíše však vlažně, protože většinu bojů vedli Alfonsovi Kastilci a vojska ze sousedního Aragonu a dalších iberských zemí, včetně Portugalska, které bylo odlišné od mocného španělského království, které vzniklo po spojení Kastilie s Aragonem.

V roce 1212 křesťanské síly nakonec vyhrály rozhodující bitvu u Las Navas de Tolosa a pokořily Almohady, kteří brzy ztratili svou říši. Niméně, Granada na jižním cípu Pyrenejského poloostrova zůstala muslimskou baštou až do roku 1492 (ve stejném roce objevil Ameriku Ital Kryštof Kolumbus), kdy i ona nakonec padla za oběť křesťanům. A právě tehdy začali Španělé tvořit své vlastní kolonie v Americe, není to zvláštní náhoda? Jednoduše převzali know-how a ducha původních muslimských dobyvatelů Španělska, kteří mu vládli skoro celému nebo jeho části nepřetržitých 800 let!

Řada křesťanů by asi byla překvapena, ale několik církevních otců, kteří formovali církev byla berberského původu. Nejslavnější z nich je asi sv.Augustin, který měl berberskou matku a stanovil církevní nauku na několik staletí dopředu.

Dnes berbery nenajdete na válečném tažení, ale kupodivu se s nimi můžete potkat jak ve sportu tak v politice. Zinedine Zidan, jeden z nejslavnějších sportovců světa, je berberského původu.

A paradoxně Éric Zemmour berbersko-židovského původu je zakladatelem francouzské strany Reconquête, česky Znovudobytí. Politické frakce, která se hlásí ke krajní pravici a tvrdí, že uchrání Francii před uprchlíky. Není to vše takové podivné?

Berberský duch tedy očividně nejen v Evropě zůstal živý.

Zdroje:

Kosmas. Pád Granady a zánik al-Andalusu. 2011. Argo.

Michael Cook. A History of the Muslim World. 2024. Princeton University Press.