Článek
Oproti běžné představě se Nietzsche náboženstvím velmi seriózně zabýval
Hledám Boha! Hledám Boha! Stálo kolem mnoho těch, kteří nemají víru, takže se ozval velký smích. ‚Ztratil se tedy?‘ zeptal se jeden; ‚Ztratil se jako dítě?‘ řekl druhý, ‚Nebo se skryl? Bojí se nás? Odjel na cestu? Usadil se jinde?‘ Tak křičeli a smáli se. Šílenec vběhl mezi ně a prořízl je pohledem, který jim věnoval. ‚Kam se Bůh poděl?‘ zvolal, ‚povím vám to; zabili jsme ho - vy a já.‘ Také se říká, že šílenec téhož dne vešel do několika kostelů a zpíval tam své requiem ‚aeternam deo‘. Jeho odpověď, když byl přiveden k zodpovědnosti, prý zněla: 'Co jsou to za kostely, když to nejsou hroby a hroby Boží?
Takto popisuje slavný německý filozof situaci Boha v 19. století. A opravdu, zdálo se, že se vší tou ateistickou vervou a vyšší kritikou Bible a vůbec bořením všeho do té doby svatého se Bůh prostě vytratí do propasti minulosti.
Téma smrti Boha ovšem není nové a objevovalo se v historii stále znovu a znovu. Proto by jeho dnešní proklamovaná „smrt“ neměla být pro nás žádným překvapením. Podívejme se na toto téma z pohledu starobylých kultur.
Smrt bohů a jejich zmrtvýchstání
Skupina babylónských bohů
Myšlenka starozákonního Boha vychází z Mezopotámie, tohoto kotlíku rozličných představ o světě a jeho bytí. Z něj se řada myšlenek dostala i do Indie, která dnes věří třeba babylonskému stěhování duší. A právě Babyloňané byli na smrt Boha experti.
Tato smrt však byla zdánlivá, podobně jako samotná představa o neexistenci Boha. V babylonské mytologii byla „smrt“ bohů zřídkakdy trvalým koncem, ale spíše transformací spojenou s nuceným sestupem do podsvětí nebo změnou stavu – často symbolizující přírodní cykly nebo zavedení kosmického řádu.
Apsu - bůh sladké vody byl zabit mladšími bohy, ale nadále existoval ve své fyzické podobě a představoval vody hlubin.Tiamat, bohyně chaosu byla zabita bohem Mardukem, který zase použil své tělo k vytvoření nebes a země. Nakonec Kingu, bůh spojený s Tiamat byl zabit a jeho krev byla smíchána s hlínou, aby stvořila lidstvo.
Kananejský Bůh se stává židovským
Baal
Nikdy se však v babylónské mytologii nejedná o trvalý konec daného boha, spíše o změnu jeho statusu. Objeví se v jiné podobě, stejně jako Bůh, kterého později z panteonu kananejských bohů převzali Izraelité. Z Baala se stává JHVH, Jahve či Jehova, přesnou výslovnost neznáme.
V podstatě se do JHVH vtělili dva bohové. Původně byl El nejvyšším kananejským Bohem stvořitelem, zatímco Baal byl aktivním, mladším válečníkem/bohem bouře. Jahve se spojil s Elem (převzal roli nejvyššího vládce), ale také absorboval dynamické a násilné vlastnosti boha bouře, které měl Baal.
A z tehdejšího Baala mají dnešní lidé povědomí jen o bálu. Tančení na bále je aktivita zprostředkovaně odvozená z jeho jména, uctíván byl totiž v rámci ceremoniálního tance. El se stal ve španělštině určitým členem a je také používán pro zdůraznění něčí funkce, například El commandante byl titul, který používal diktátor Fidel Castro. Do španělštiny se El dostal přes cizorodé vlivy, muslimy, kteří jej přinesli z Iráku, ergo kolébky staré Babylónie. A jsme zase hupky šupky v Mezopotámii.
Z JHVH se stává Ježíš
To je vyobrazení Ježíše ze 4. století, i tehdy neměla řada křesťanů jasno, jestli je opravdu Bohem
Jméno Ježíš znamená „Jah je záchrana“. Je to de facto akronym Božího jména. Takových mužů s tímto jménem se již před Ježíšem Kristem vyskytovalo víc. Podstatné je, že pouze jeden z nich se stal Bohem. A tak se babylonská myšlenka transformace vinula skrze dějiny jako červená niť. Žádný z těch dávných bohů, kteří se zrodili kdesi v Babylónii, není mrtvý. Jen změnil svou podobu.
Pro křesťany byl nejdříve Bohem Bůh židovský. Až díky doktrinálnímu i fyzickému zápasu, který trval několik století a vyvrcholil ve 4. století našeho letopočtu, se prostý a geniální náboženský učitel Ježíš stal jejich výlučným Bohem.
Jeden z mála kostelů, který nějak přímo souvisí se samotným Bohem. Zasvěcený Božímu tělu v Bludově
Sice pod pláštíkem sv. Trojice, která je tak jako tak pohanský babylónský výtvor, ale přeci jenom zaujal své prominentní místo v božském panteonu. Je jen velmi málo křesťanských kostelů, které jsou zasvěceny přímo Bohu Otci, stejně jako existuje jen několik svatyň dedikovaných Bohu stvořiteli Brahmovi v Indii. Většinou jsou to jen aspekty Boha nebo bohů, které jsou lidé sto pobrat. A tak máme modlitebny zasvěcené Nejsvětějšímu Srdci Ježíšově, ale nikoliv tomu Božímu. Bůh se totiž do Jezukrista transformoval.
Dnešní přeměna údajně mrtvého Boha
V současnosti se Bůh schoval na místech, kde by ho ani Nietzsche nehledal. Přímo v lidské duši. Není s podivem, že je dnes tolik depresí a úzkostí. Lidé totiž mají přímo Boha ve svém středu. A ta jeho velikost, tu nedokážou obsáhnout. Koukají tak, jak jednou pravil samotný Nietzsche, do propasti a propast kouká zpět na ně. Pro nepříliš pozorného diváka tak není velký rozdíl mezi nicotou a nezměrností, mezi prázdnotou a velkolepostí. V jistém zkresleném měřítku se rozdíly mezi nimi stírají.
A dnes je lidem Bůh bližší než kdykoliv dříve. Všechny jeho staré podoby a triky dobře znají. Mohou si je přečíst, pokud chtějí, mohou je vnímat ve společenském mechanismu, mohou naprosto všechno. Jen dnes mají lidé pocit, že jsou „jako Bůh“. Hříšný výdobytek, o kterém snili Adam s Evou, je tady! Jablko poznání se dokoulelo k člověčím nohám.
Pokud budete mít ještě potřebu hledat Boha, zaťukejte na své nitro.
Zdroje:
Friedrich Nietzsche. Tak pravil Zarathustra. 2019. Vyšehrad.
B.Z. Goldberg. A Day With Baal and the Sexual Worship of the Gods. 2010. Kessinger Pub Co.
