Johanka z Arku nebyla blouznivka, ale schopná vojenská velitelka

Narodila se v pohnuté době, kolem ní zuřila stoletá válka s Anglií (1337 až 1453) a co čert nechtěl na záda Francouzům dýchali i Burgunďané, kteří se s Gaskoňci přetahovali o moc ve vyrabovaném státě francouzském.

Na téma, co Johanka udělala, se napsalo snad víc knih než o jakékoliv jiné hrdince na světě. V poslední době docházelo i k pokusům ji psychicky analyzovat. Lékaři pod dojmem dnešních diagnóz a současného převažujícího medikalizujícího prostředí se pokusili o její psychologický portrét.

A tak se dozvídáme, že proto, že slyšela hlasy povolání od Boha, byla nejspíš schizofrenička. To, že se někdo cítí k něčemu povolán, však nemusí nijak souviset s tím, že je blázen. Dříve se tomu říkalo boží vnuknutí, dnes intuice.

Řekněme, že Johanka měla silnou intuici. A ta jí říkala, že má na to, aby zachránila Francii. Schizofrenik má oproti takovému člověku naprosto scestné představy, které se nemohou naplnit.

Ukázalo se však, že Johanka si stanovila realistický cíl. Jediný slabý bod v celé její úvaze byl král Karel VII. na kterého Johanka vsadil. Byl to slaboch, a ono se prostě dlouhodobě nikomu nevyplatí vsázet na slabší typy.

Celkově vzato, Johanka byla charismatická osobnost, žena, kterých se ve světě rozhodně nerodí mnoho.

Johanka se narodila v silně věřící rodině a také měla trochu jiné možnosti než kdyby pocházela z nevolnického rodu. Její rodiče nebyli extra bohatí. Ale měli jisté finační možnosti, dnes bychom řekli: lépe situovaní sedláci.

Jako takoví mohli dát Johance určité vychování, ale není jasné, odkud získala vojenský výcvik. Jediné seriózní výpovědi o jejím životě máme ze soudního tribunálu, kde vypovídala ona a její druzi. Ti o ní řekli, že žasli, jak umí jezdit na koni. Rychle se učila a do karet ji hrálo to, že se mohla na vše vyptat kohokoliv. Od šlechtice se totiž čekal jistý odstup od jeho spolubojovníků, který ona nemusela dodržovat. Byvše ze selského rodu.

Někdy ve 12. letech začala slyšet své povolání. Tím se však veřejně nechlubila, naopak si toho povšimlo její okolí. Po určité době, asi v 16. letech začala trvat na tom, že jí její rodinný příbuzný odvede přímo k daufinovi. Což měl být francouzský král, ale jeho otec byl slabý a tak trochu na hlavu a předal následnictví anglickému králi. Karl VII. se tedy krčil někde v pár hradech, které mu ve Francii ještě zbyly.

Nakonec si svou návštěvu u budoucího krále vynutila. Král byl jejím nadšením šokován, když viděl útlou dívenku, která si je jistá tím, že může vést celou armádu na osvobození Francie. Ale lichotilo mu, že mu předpověděla, že je jisté, že se stane králem Francie a Angličany vyžene.

Nakonec jí svěřil menší armádu, s níž táhla Johanka na Orleans. Kupodivu se jí podařilo jej dobýt. Vítr jí jako by přál od Boha a její lodě se z vodního příkopu hnaly na Orleans. Prostě vše vypadalo takové růžové a zalité sluncem.

Johanka v bitvě mávala mečem, který také získala díky Božímu vnuknutí. Řekla svým spolubojovníkům, kde ho mají vykopat. Jen šíp, který se jí zařízl mezi brnění, ji trochu zpomalil, ale to ji nezastavilo. Díky jejímu úsilí byl nakonec Karel VII. korunován v Remeši na francouzského krále.

Dřívější boje se odehrávaly spíše taktičtějším způsobem. Nicméně Johanka do války mezi Francií a Anglií zavedla strategii přímého nebojácného útoku. Angličany to přímo odzbrojilo. A když už Johanka žádné armády nevedla, byla totiž zrazena Burgunďany i králem, a upálena Angličany, Francouzi její styl přezvali a válcovali s ním své protivníky.

A jak vlastně vypadala? Nejspíše jako ve filmu od Luca Bessona. Její vlasy byly spíše hnědé, uchovalo se jich pár pod její pečetí. A byla rozhodně sličná. Nicméně brnění nosila právě proto, aby nesváděla spolubojovníky k necudným představám. Z výpovědí těch, kteří ji viděli při převlékání kupodivu vyplývá, že dokázala přebít jejich chtíč duchovní energií. Vyzařovala totiž světici.

Nakonec se jí vlastně i stala. To až v roce 1920. Ale již rok po její smrti požádal král Karel VII. o revizi jejího procesu. Asi ho trápilo svědomí. Taky špatně skončil. Dostal vzácnou chorobu, která mu bránila v příjmu potravy a nakonec zemřel hladem. Asi kletba. Ono totiž podrážet lidi, kteří vám pomáhají, se nikomu vyplatit ani nemůže.

Johanka z Arku tak byla velká duchovní osobnost a velmi zdatná bojovnice. Přitom neměla žádné předchozí vojenské zkušenosti a byla de facto negramotná. Dopisy, které nechávala psát, oslovují i české husity, kterým hrozila, že si je přijde srovnat. Nejspíš by se tak i stalo, kdyby její zářná kariéra pokračovala.

Johančin příběh je o tom, že talent prostě vzděláním či prestiží nikdy nemůžete nahradit. A charisma se nedá koupit ani za milion dolarů. Jsou prostě věci, které někdo od Boha má a někdo se může přetrhnout, ale nikdy je nezíská. A Johanka byla ten první případ.

Zdroje:

Helen Cator. Joan of Arc. 2015.Faber & Faber.

Andrew Lang. Story of Joan of Arc. 2017. Independent.