Benedikt z Nursie, patron Evropy a architekt jejího ekonomického růstu

Benedikt z Nursie byl člověkem, který měl zázračnou povahu. Díky jeho vizi a principům, které uvedl v život, došlo v Evropě k velkému ekonomickému rozvoji. Napsal totiž první příručku ekonomického managementu, řeholi pro benediktinské mnichy. Ti poté šířili jeho myšlenky do celého světa a zakládali další kláštery. Tyto kláštery se staly motorem středověké ekonomiky a také duchovní osvětou pro všechny, kteří hledali útočiště nikoliv v materiálních věcech, ale v Bohu.

Bývá zobrazován v černé benediktýnské kapuci s opatskou berlou a knihou.

Benedikt se narodil kolem let 480-490 do římské šlechtické rodiny z Nursie v Umbrii. Jeho otec, Eutropius, syn Justiniána Proba z rodu Anicia, byl konzulem a generálním kapitánem Římanů v oblasti Nursie. Jeho matka, Abbondanza Claudia de' Reguardati di Norcia, patřila do rodiny Reguardati, hrabat z Nursie. Měl sestru Scholastiku, se kterou později konzultoval duchovní záležitosti. A měl klášter hned vedle jejího. Bylo mu dáno křesťanské jméno Benedikt, které znamená požehnání.

Dětství strávil v Nursii, kde žil se svými rodiči a získal dobré vzdělání. V té době byly děti aristokracie svěřeny do péče obzvláště vzdělaného otroka, což byl nepochybně i jeho případ.

V dospělosti odešel do Říma, studovat právo a klasickou literaturu, což byla studia, která předurčovala mladé muže určené k administrativním pozicím. Řím měl tehdy, představte si to, více než milion obyvatel! Působí zde císař Theodorik Veliký, který podporuje činnost římských umělců a správců. Udělal z Říma pulsující metropoli. Ruku v ruce s ekonomickým růstem jde i mravní úpadek. Benedikt je znechucen zpustlým životem svých společníků a odchází do oblasti 50 kilometrů od Říma. Zde má konečně čas věnovat se biblickým studiím.

Učiní tady svůj první zázrak. Jeho sluha rozbije síto vypůjčené od souseda. Benedikt se modlí, a nádobí se opraví bez jediné praskliny. Bohužel to vede k nevídané popularitě Benedikta mezi lidem, a tak musí utéct do své poustevny.

Zde se setkává s mnichem Romanusem, který mu ukazuje skryté místo k životu. Jmenuje se Sacro Speco. Svatá jeskyně. Mnich mu pravidelně nosil jídlo, které si Benedikt vyzvedával pomocí lana a košíku. To byla pro Benedikta první řeholní zkušenost. Stal se členem řádu poustevníků. Po třech letech jeho životní styl končí, jednoduše tím, že mnich Romanus už nepřijde. Nejspíš mezitím zemřel.

Benedikt je požádán okolními mnichy, aby se stal jejich opatem.

Pobyt v klášteře ve Vicovaru se vyvíjí zřejmě jinak než dle jeho představ. Mniši žijí uvolněným životem, a tak jim dá přísná pravidla. Oni se jej za odměnu rozhodnou otrávit. Jedem v poháru. Ten však Benedikt požehná a nádoba se rozpadne na tisíc kousků. Bez toho, že by komunitu nějak trestal, jednoduše z ní odejde. Stáhne se jako obvykle do ústraní. Přebývat jen s Bohem.

I tam se však nezbaví pozornosti davu. Přicházejí k němu lidé, kteří jej chtějí poslouchat a následovat jej. Na břehu jezera v Subiacu stráví dvacet let spolu se svými učedníky. Postavil pro tyto lidi dvanáct domů, každý s dvanácti mnichy a opatem. Sám žil v domě, kde cvičil nové nadějné rekruty.

Každý z těchto domů zasvětil některému svatému. Místo důrazu na sebeumrtvování, kterým byly proslulé komunity na Východě, se spíše zaměřoval na pokoru.

Benedikt využil své speciální dovednosti i k tomu, aby pro své komunity nalezl vodu. A nepotřeboval k tomu ani proutek. Pak se hovoří o zázracích typu záchrany topících, a to i na dálku, bez toho, že se z kláštera sám vzdálí. O takzvané bilokaci ještě později.

Znovu se setkává s lidmi, kteří mu závidí a chtějí mu ublížit. Mezi ně patří jeden z místních kněží, který mu pošle otrávený bochník chleba. Benedikt jej podezřívá, a tak dá bochník havranovi, který odnese smrtící dar daleko od kláštera. Tak se stává havran jedním z jeho symbolů. Florentius se nevzdává, pošle sedm nahých pohanských žen tančit poblíž klášterů v naději, že v mladých mniších vzbudí sexuální touhy.

Nakonec Benedikt raději v obavě o psychiku svých mnichů místo opustí. A co se stane s Florentinem? Spadne na něj dům. Benedikt nad ním truchlí, ale jeho rozhodnutí opustit oblast to nezmění.

V Subiacu se Benedikt a jeho společníci vydali (v roce 529?) do vesnice na úbočí hory v sušší a méně pokřesťanštěné oblasti, aby se usadili na místě zvaném Cassino, Monte Cassino. Toto místo bylo táborem římské legie.

V nedalekém lese žil poustevník jménem Martin. Aby odolal svůdnosti světa, byl připoután ke stromu. Po příjezdu ho Benedikt přesvědčí, aby se odpoutal a začal žít pro Boha z lásky a ne ze strachu ze světa. Poustevník souhlasí a stává se jedním z jeho mnichů. Mniši dále aktivně šířili křesťanství mezi okolní obyvatele.

Na místě, kde Benedikt stavěl klášter, býval chrám boha Apollóna a nejvyššího římského Boha Jupitera. Některá místa a kameny se začaly hroutit a padat. V průběhu stavby Benedikt nalezl řadu pohanských sošek, které zničil. Kapli zasvětil svatému Martinovi z Tours (pocházel z Maďarska) a oratoř umístil pod ochranu svatého Jana Křtitele. S ďáblem si lehce poradil. Dodnes věřící používají jeho kříž a modlitbu jako ochranu proti ďáblu.

Zbožný muž požádal Benedikta, aby poslal mnichy, aby postavili klášter na jeho panství poblíž města Terracina v Laziu. Benedikt jeho žádosti vyhověl a sestavil delegaci bratrů vedenou otcem a jeho zástupcem, kteří měli za úkol projekt realizovat. Před jejich odjezdem Benedikt slíbil, že s nimi bude v určitý den, aby označil umístění každé místnosti v klášteře. Noc před slíbeným dnem otec a jeho zástupce obdrželi ve snu – s velkými detaily a ohromující přesností – všechny informace, na které čekali. Ačkoli nebyli zcela přesvědčeni o spolehlivosti své vize, přesto očekávali Benediktovu fyzickou přítomnost.

„Nezjevil jsem se vám oběma během spánku a neukázal vám každé místo?“

Toto byl poslední klášter, na jehož stavbě se Benedikt podílel.

I v Česku došlo k zázračnému jevu bilokace (přítomnosti na dvou místech zároveň). A to na místě, kde by jej lidé asi nečekali. Ve věznici na Ruzyni. Zde byl toho času v padesátých letech ve výslechovně bit farář řeckokatolické církve Pavol Godjič. Jiní bachaři ho však viděli toho času v jeho cele. Na základě toho někteří dozorci uvěřili a byli propuštěni z práce.

Gregorovy Dialogy vyprávějí, že během stavby kláštera Monte Cassino ďábel ztěžkl kámen tak, že s ním bratři nemohli pohnout, dokud nezasáhla Benediktova modlitba. Byl to také ďábel, kdo v kuchyni, kde byla umístěna modla nalezená v zemi, vytvořil iluzi ohně; jedině opatova modlitba vyléčila bratry trpící touto halucinací. Ďábel způsobil, že se zeď zřítila na mladého mnicha, oběť byla těžce zraněna, ale Benedikt přispěchal, pomodlil se a mnich se mohl okamžitě vrátit ke své práci.

Benedikt měl rovněž nadpřirozený dar vizí a proroctví.

Benediktova pověst proroka podnítila ostrogótského krále Totilu, aby se s ním chtěl setkat. Ale když nastal ten osudný den, poslal místo sebe svého panoše Riga, oblečeného v královském rouchu a obklopeného královským doprovodem.

Jakmile Benedikt spatřil Riga, z dálky na něj zavolal: ‚Synu můj, nech, co neseš: není to tvoje.“ Rigo to šokován oznámil svému pánovi, který se poté setkal s Benediktem. Benedikt ho ostře pokáral za jeho krutost v bitvě a prorokoval jeho devítiletou vládu a jeho smrt v desátém roce. Stalo se, jak řekl.

Řehoř uvádí, že Benedikt ujistil biskupa z Canosy, že Řím nebude zničen barbary, ale otřesen bouřemi, katastrofami, cyklóny a zemětřeseními. Další proroctví, které Benedikt kdysi pronesl, bylo: „Celý tento klášter, který jsem postavil, byl soudem Všemohoucího Boha vydán pohanům. Sotva jsem dokázal získat životy, které mi byly dány.“ Ve zničeném Monte Cassinu Langobardy v roce 589 nebyl zabit ani jeden mnich. Jeho klášter stojí na stejném místě a funguje dodnes!

Konečně, v roce své smrti (547), předpověděl některým bratrům den svého úmrtí. Šest dní předtím nechal otevřít svůj hrob. Když ho postihla horečka, nechal se odnést do oratoře, přijal přijímání, a pak se opřel zesláblými končetinami o paže svých učedníků, stál s rukama vztyčenýma k nebi a s posledním dechem šeptal modlitby.

Toho dne měli dva bratři stejnou vizi: cestu posetou koberci a zářící nespočtem světel, vedoucí přímo na východ od Benediktovy cely rovnou do nebe. Benedikt byl na základě toho pohřben v oratoři svatého Jana Křtitele, který nechal postavit na Monte Cassinu, na místě Apollónova chrámu.

Benediktova řehole byla duchovní pravidla managementu, kterými se řada klášterů řídí dodnes.

V klášteře Monte Cassino Benedikt postupně organizuje životy mnichů a trvá na tom, aby se soustředili na Boha: „Nic, absolutně nic, ať není před Kristem, který se uráčí nás vést k věčnému životu.“

Jedná se o čtyři principy:

1. Umírněnost (latinsky discretio), která se projevuje v každodenních praktikách jídla, pití a spaní.

2. Vážnost, která má za důsledek mlčení.

3. Askeze, která znamená stažení se ze světa a zřeknutí se majetku.

4. Mírnost, spočívající v laskavosti, evangelijní lásce a pohostinnosti.

Klášterní život je přísně strukturován, ale umožňuje určitou shovívavost k individuálním omezením. Zahrnuje časy na modlitbu, čtení a manuální práci. Organizace cenobitického života je přerušována střídáním pravidelných, každodenních úkolů a slavením Božího oficia. Tři pilíře klášterního života – modlitba, práce a čtení – se tak stávají prostředkem k zasvěcení se službě Bohu. Odtud pochází slavné benediktinské motto: Ora et labora (Modlete se a pracujte).

Na základě jeho efektivizace mnišského života dojde později k velkému ekonomickému boomu, v jehož čele jdou kláštery. Paradoxně lidé, kteří se mají soustředit na duchovní práci a žít bez závislosti na majetcích, se stávají ekonomickými lídry středověku. Některé mnišské řády tak byly bohatší než mnozí panovníci.

Není tedy divu, že papež Jan Pavel II. jmenoval sv. Benedikta z Nursie patronem Evropy. Protože právě na práci takových lidí Evropa vyrostla. Nikoliv na potměšilých, v životě ztracených investorech, ale na duchovních asketech, kteří měli pro ostatní vizi. Představu o životním směřování, které v současnosti Evropa ztratila. Je čas se vrátit na začátek.

Zdroje:

Anselm Grün. Svatý Benedikt z Nursie. 2004. Vyšehrad.

James Clark. Benedictines in the Middle Ages. 2011. Boydell & Brewer.