Článek
Dnes se lidé svého konce bojí jako čert kříže. Dříve tomu tak nebylo. Téma umírání, smrti a nebožtíků nebylo žádné tabu. Především ve středověku a pochopitelně i v novověku. Lidé smrt neustále řešili. Možná až moc, ale za to se jí nevyhýbali.
Byť při plném zdraví, měj neustále na paměti smrt a nenamlouvej si, že zde na zemi jsi na věky věků, a žij, jak se říká, jako bys byl jednou nohou v hrobě.
16. století, růženec a hřbitovy, protestanté chtějí být v katolickém hrobě
Růženec se lidé nemodlili odedávna. Tento zvyk se se rozšířil po tridentském koncilu (1545-1563). Tehdy se také začaly omotávat ruce zesnulých růžencem po vzoru středověkých soch.
Protestanté měli problém, kam po smrti ulehnout. Katolíci jim totiž bránili užití jejich hřbitovů. Jenomže to byl dvojitý problém. Protestanté tak nemohli ulehnout ke svým katolickým předkům, a tak se domáhali svého hrobového místa, seč mohli. Možnost nechat se pohřbít u kostela se stalo duchovním soubojem dvou idejí - protestantské a katolické. Právě se zesvětšťováním smrti a pohřbívání se nakonec toto dilema vyřešilo organicky v rámci několika staletí.
Segregace hřbitova od kostela, sekularizace
Postupem času se hřbitovy u kostelů zcela naplnily, a tak někteří museli být pohřbeni mnohem dál v nových hřbitovních parcelách. Tím došlo i k jistému nejprve symbolickému a poté doslovnému oddělení pohřebního rituálu od kostela a hrobu.
Nejprve ze hřbitovů u kostelů zmizeli ti chudí. Bohatí lidé si stále mohli dovolit právo na rozloučení v kostele a být pohřbeni na nedalekém hřbitově. Ti méně šťastní se museli spokojit s tím, že jejich tělo požehnal kněz přímo nad hrobem kdesi daleko od kostela.
17. století, zemřít a být pohřben jednoduše
Jednoduchý způsob rozloučení i pohřbívání se však postupně času stal módou i pro ty bohaté. Měli roupy a nevěděli, čím se zabavit, a tak pozorovali ty chudé a opičili se po nich. A tak nacházíme v řadě závětí ze 17. století přímo výslovnou touhu po co nejmenší míře pohřebních ritů.
Například Alžběta Orleánská, dcera vévody Gastona Orleánského, sdělila v závěti, že si nepřeje, aby u ní po smrti někdo bděl kromě dvou kněží pověřených čtením ze žaltáře, a to jen proto, že toto čtení patřilo k pohřební liturgii.
Přeji si, abych byla položena na slamník svého smrtelného lože a přikryta prostěradlem [nikoli vystavena], aby záclony lůžka byly spuštěny, aby na stole vedle lože ležel kříž a dva svícny a v každém z nich dvě svíce ze žlutého vosku a aby nikde nevisely černé závěsy, aby u mého lože [pouze] dva knězi z naší farnosti odříkávali žalmy ze žaltáře a aby u mého lože nebděla žádna z dam, neboť jiného zacházení nezasluhuji. Snažně prosím své sestry, aby se mému přání nevzpíraly a žádám je o tento projev přátelství, protože při křtu jsem se zřekla světa a jeho nádhery, a chci být pohřbena tak, jak jsem měla žít. Proto nařizuji, abych byla pochována v hrobce pod moji kaplí ve farnosti Sainr-Sulpice, bez jakéhokoli obřadu.
Vnímání smrti - složitý nepochopitelný jev 17. století
Lékaři novověku se dívali na mrtvého jako na ulehnuvšího nemocného. Smrt studovali, dnes doktoři naopak studují nemoc a to, co ke smrti vede. Lékaři dávali dohromady smrt se spánkem, stejně jako ve smrti, tak při nočním spánku je totiž možné rozmlouvat s Bohem.
Pokud jde o rozdělení duše a těla, nebylo to tak horké, byl znám jev cruentatio mrtvoly. Jednalo se o zázračné krvácení těla zavražděného člověka, k němuž došlo, když se ocitl v přítomnosti svého vraha.
Lidé se snažili mnohokráte přesvědčit, zda-li je daný jedinec již mrtvý nebo ne. Povinností bylo na něj pro jistotu několikrát zavolat jeho jménem.
Jedni se domnívali, že v mrtvole přežívá jistá forma života až do chvíle, než se tělo rozpadne. Zatímco scholastici a kněží tvrdili, že v těle již duše není. Ale ve starém katechismu stále nacházíme výrazy jako „Věřím ve vzkříšení těla i duše“ a jedná se o starou katolickou nauku zpětného spojení duše s jejím tělem. Proto také katolíci dlouho odmítali novodobou kremaci.
Moc kostí a mrtvého těla
Tvrdilo se, že kosti umrlce svému nositeli propůjčují léčivou moc. Z mementa mori - symbolu, který lidi upozorňoval na smrt, se stal amulet, který je chránil.
Léčebnou moc měla také zemina z hrobů, především od oběšenců. Léčila se jí zvířata i lidi. Rozemletá mrtvola, prášek z kostí, se přidával do afrodisiak. Hodil se také oděv zesnulého, především na bolesti hlavy. Není divu, že novověcí osvícenci s oblibou pili prášek z egyptských mumií. Byl vysoce ceněný a také se pochopitelně stal předmětem podvodů.
Bylo však také možné, že takový člověk, který se napojí na energii mrtvých, bude škodit. Kdo vypil pivo s přídavkem směsice rozdrcených kostí, stal se nezvladatelným. Hřebík z rakve zaražený do stromu ho učinil neplodným.
Lidé si rovněž povšimli, že výpary ze hřbitovů ničily rostlinstvo. Což byl později jeden z důvodů pro stěhování hřbitovů dále od lidských obydlí.
Stále se však věřilo, že ty užitečné následky použití mrtvol k ceremoniálním a rituálním účelům převáží jejich negativní efekt. Třeba svíce z lidského tuku. Ta měla lidem pomoci najít skryté poklady.
Lidé novověku se očividně mrtvol neštítili. Až výzkumy Louise Pasteura v 19. století dokázaly, že to nebyl úplně dobrý nápad.
19. století a smrt
Až v 19. století se v lékařství ustanovila doktrína smrti jako bezživotí. Ovšem ještě pořád se vyskytovaly studie, které souvisely s přesvědčením, že lidé i ve smrti dále mohou reagovat a v nějaké podobě existovat. V lékařském časopise z 19. století najdeme poměrně seriózně míněnou studii mrtvol, která řeší výrazy tváře vojáků zabitých na bitevním poli.
Ve 20. století a především dnes došlo k naprosté tabuizaci smrti a vůbec procesu umírání. Lidé se postupně znovu seznamují se smrtí pomocí hospiců, kde se mohou nacházet někteří jejich příbuzní. Zpravidla je však málokdo navštěvuje. Strach z blížící se smrti totiž v současnosti vědecké poznatky nijak neumírnily, naopak ještě zvýraznily.
Jsou zkrátka věci, na které věda rozhodně nestačí, a do hry vstupuje právě duchovní rozměr, který je od člověka neoddělitelný. Kdokoliv učiní pokus o jakoukoliv mechanizaci lidského konání a života včetně procesu umírání, se vždy ocitne na hraně jakési patologie. Nic se nemá přehánět, ani na jednu, ani na druhou stranu.
Zdroje:
Nancy Lee Beaty. The Craft of Dying: A Study in the Literary Tradition of the Ars Moriendi in England. 1970. Yale University Press.
Michael Cholbi. Exploring the Philosophy of Death and Dying. 2020. Taylor&Francis
