Článek
O Husovi toho Češi ví poměrně málo na to, že je to jedna z jejich nejvýznamnějších ryze českých osobností a dokonce se k němu váže i jeden státní svátek. Možná víc ví o slabošském králi Václavovi IV. a omlouvají jeho (zlo)činy, než o hrdinovi Husovi, od kterého jeho oběť, zdá se, očekávají a považují za automatickou.
No tak tam do té Kostnice neměl jezdit…, argumentují někteří. Ano, po bitvě je tu každý generál. Ovšem pozornost tomu, co opravdu Hus učil, věnuje málokdo.
Při příležitosti studentských bouří 17. listopadu roku 1989 by Hus zaplesal, že nikdo nepřišel k úhoně, narozdíl od něj samotného. Pak by jistě nad daným vývojem zaplakal jako nad výdělkem. Češi zhruba ve čtyřicetiletých intervalech mění svůj směr, ale jejich podstata zůstává stejná. Taková, jaká byla i v době Husa. Pojďme se od Mistra Jana poučit.
ZÁVISŤ Druhý hřích smrtelný jest závisť, když jest člověk pyšný a nechce sobě míti rovně; … Z té závisti vychodí nenávisť, utrhání, posuzování, radosť nad cizím zlým, truchlosť nad cizím dobrým. To může člověk dobře poznati, hřeší-li skrze závisť, tímto činem: má-li radosť, když se komu co děje zlého, aneb truchlosť, když se komu co děje dobrého; a zdali kdy utrhl svému bližnímu zjevně neby tajně, a nebo zdali kdy pořekl na koho zlý skutek falešně. Tento hřích jest jako mol, neb on všecky dobré skutky pokazí.
Husova (m)učednická léta
V Prachaticích, pár kilometrů od jeho rodiště v Husinci, malý Hus zpíval na kůru. K tomu poznamenal:
Když sem byl žákem a zpieval sem s jinými vigilie, tak jsme zpievali jedné abchme odbyli. Neb jiní sú penieze brali, a s námi zavláčili i zaorali.
Už zde, v útlém mládí, se v něm formuje vzdor vůči sociální nespravedlnosti a útisku. A také vůči tomu, když si někdo dělá legraci z problémů ostatních. Na to byl obzvláště alergický.
Výklad modlitby Páně
Z domova se Hus moc podpory nedočkal. Často trpěl škručením v břiše, nýbrž neměl co do něj dáti. Později, když se mohl účastnit hostin a pitek, tak si to vynahradil, a bývá to použito proti němu. Jako by se mu ta husa musela zpříčit v hrdle jen proto, že mu čeští historici závidí trochu toho žvance.
Sám píše:
Mezi těmi pohříchu hus jest v cnostech do Béle (Satana) oškubaná, neb jest často se na těch hodech přílišně krmila a chudých robotu žrala.
Když přišel Hus do Prahy, musel se hodně otáčet. Na zakázku rukopisy opisovat a snažit se o to, aby byl zbaven poplatků za studium vzhledem ke své chudobě. A jaká byla univerzitní léta?
Husova bakalářská studia, pražská trýznění
Na tehdejšího bakaláře bylo nutno absolvovat na 355 týdnů studia! Jako chudý student byl Hus odkázán na svou paměť. Nemohl si dovolit velké, drahé a těžké knihy. Musel si dobře opsat přednášky učitelů a zapamatovat si vše podstatné na zkoušky. K závěrečným zkouškám se přikládal i seznam přečtených knih. Vidíte, že se moc od jeho doby na univerzitách nezměnilo!
V době, kdy Hus ležel v knihách, se odehrála zvláštní tragická příhoda. Král Václav IV. se momentálně zbláznil, zaútočil na arcibiskupa Jenštejna, který však stačil utéci. Jenomže díky losu, kdo předstoupí před krále, byl generální vikář, na kterého los padl, podroben mučení a pak vhozen z Karlova mostu do Vltavy. Vlastně náhodou. Jmenoval se Jan z Pomuku. Dnes je známý jako světec Jan Nepomucký.
Pochybuji, že se to Husa nějak významně dotklo, protože nevěnoval pozornost ani spisům, které univerzitě zanechal zuřivý Karlův kazatel Konrád Waldhauser. Stejně tak jako již nežijící Milíč z Kroměříže, který býval vysokým státním úředníkem, jenž zažil jisté vidění, které ho vedlo na kazatelskou dráhu. Hus měl z čeho čerpat, ale svou cestu a optiku si vybral sám.
Myšlenkový obrat, Husovo učení nabývá tvaru a formy
První myslitel, který Husovi trochu zamotal hlavu, byl Jan Viklef. Jeho spisy se dostaly do Prahy a dva univerzitní mistři, Štěpán z Pálče a Stanislav ze Znojma, se je jali vykládat. Štěpán byl původně Husův přítel, ale v Kostnici obrátil a stal se jeho zuřivým inkvizitorem.
Hus napsal svůj vlastní traktát o Viklefovi i o univerzáliiích, o kterých učil. Jmenuje se:
O (pravých) univerzáliích, a originál vlastnoručního opisu Husova leží v Královské knihovně ve Stockholmu.
Co v jeho traktátu je a co to svědčí o jeho osobnosti? Odstupme od teologických disputací na téma univerzálie, ty by vydaly na stohy knih a věnujme se Husově přístupu k informacím.
Hus Viklefa především osobitě glosuje. Někde se jedná o pouhý povzdech či přání: „dobře bude, dá-li bóh.“ „Bóh všudy“ nebo „Amen, tak bóh daj!“ A další poznámky svědčí o jeho obavách ze špatného výkladu Viklefova hlupáky, doslova: „nechvátaj non intelligentibus dávati“!
V řadě míst oslavuje Viklefa jako hrdinu, jako antynom Aristotela. Je třeba říci, že Hus se s Aristotelem dost naotravoval za studií. Tradiční způsob univerzitního studia se zaměřoval z velké části na jeho spisy. A tak píše: „Tuto dadie Aristotylešovi v roh.“ Nedochoval se ani jeden komentář Husa k Aristotelově spisům, a to je na tu dobu neobvyklý jev, především na univerzitu. Univerzitní mistři vždy překládali studentům své poznámky k Aristotelovi. Nikoliv tak Hus. Nehodlal zabřednout do prázdné světské filozofie, ale zaměřoval se na evangelia a skutečný život a živý jazyk.
Také jeho vymezování se proti německému živlu bývá různě vykládáno. Faktem je, že celkem desetkrát se v glosách objevuje posměšné haha jen ve spojení s Němci. Jednou říká:
Haha, Němci, haha ven, ven!
Dá se říct, že je Hus rovněž takovým předobrazem pozdějších českých humoristů či satiristů. Dochoval se jeho slavný výrok, který často opakoval:
Ó Wycklef, Wyclef, nejednomu ty hlavu zvikleš!
Betlémská kaple a ústní Husovo učení v praxi
Abychom nedošli k nesprávnému závěru, že Hus, který sic byl Čechy „unesen“ a držen v ideovém zajetí jejich státu a posléze republiky, nějak nadržoval Čechům.
O Češích se v jedné souvislosti, kdy se nebránili proti útlaku a naopak bojovali proti sobě, vyjádřil:
Češi jsou ubožejší než psi a zmije, neboť na rozdíl od nich nehájí proti citzím vetřelcům křálovství, ačkoliv k tomu mají spravedlivý důvod.
A ještě dodal, že nechápe, proč Češi preferují ve vyšších úřadech cizince, takový Francouz je přeci předním v království Francie, ale Češi jsou tak hloupí, že preferují cizáky.
Obecně se z Husova kázání v Betlémské kapli dá vyvodit, že se rád vyjadřoval jadrným a peprným stylem. Jeho projev byl prost složitých a krkolomných filozofických floskulí. Šel přímo k věci. Jeho učení byl on sám, přímočarý, křišťálově průzračný a otevřený Hus.
Univerzitní spisy Jana Husa
Kupodivu se v nich nikdy neodkazuje na Viklefa, i když právě za spřízněnost s ním byl v Kostnici souzen. Hus vytvořil učební kurz výkladu biblických Žalmů. Pak se musel v rámci univerzitního studia věnovat komentáři na knihy Sentencí od Petra Lombarda. Učinil tak jen s nejvyšší mírou odporu. Nakonec studia teologie nedokončil.
Možný důvod byla všudypřítomná univerzitní rutina a bezduché opakování autorit. Hus nebyl typ člověka, který by rád papouškoval něčí názory, a to se do teologa té doby čekalo, byť mohl v rámci disputací vznášet námitky, ale i ty se mohly provozovat jen omezeně.
Nenechte se mýlit, ta dnešní česká akademická svoboda je podobná jako za Husových časů. Zpravidla talentovaný student nedokončí PhD., ne proto, že by na to neměl, ale protože nesnese patolízalský tlak svého okolí. Na univerzitách je veřejným tajemstvím, že lidé s mnoha tituly si je často vyseděli, ale nic originálního oboru nepřinesli. Nemusím zdůrazňovat, že takový systém negeneruje sám o sobě žádný smysl, ale naopak se na smyslu a smysluplných projektech vytvořených lidmi se schopností vidět a vytvářet smysl živí.
Stejně Hus chtěl vnést do teologie čerstvý vítr, a to by nemohl udělat, kdyby následoval zatuchlá univerzitní pravidla, která zůstala platná doteď. Nemůžete přinést na univerzitní půdu zcela novou myšlenku bez odkazů na ty předchozí a navíc ji musíte s nimi provázat. To zcela vylučuje z univerzitní opory ty nejoriginálnější a geniální osoby. Celkově univerzitní studium již od středověku připomíná pověstného křečka v kolečku. Nic pro extra inteligentní a hlavně originální lidi, kteří navíc netrpí schopností se lísat do přízně svých učitelů, kteří jsou často jen o stránku knihy napřed či spíše pozadu.
Univerzitní promluvy Jana Husa
Univerzitní přednášky Jana Husa jsou samozřejmě spojeny s jeho funkcí rektora. Zde zmiňuje laskavého zakladatele univerzity Karla IV., vychází z evangelií a cituje řadu křesťanských a latinských básníků. V tomto ohledu jeho styl nijak nevybočuje z tehdejších univerzitních promluv. Až na dikci, kterou měl Hus opravdu originální:
Co mistr Mikuláš Bicepts, nejbystřejší dokazovatel? Co Vojtěch (Raňkův) nejprůzračnější řečník? Co Jenek (z Prahy), nejpohotovější matematik? Co Mikuláš z Rakovníka, nejvýznačnější básník? Co Mikuláš z Litomyšle, nejprozíravější rádce? Co Štěpán z Kolína, nejohnivější horlitel pro vlast? Co Jan Štěkna, kazatel znamenitý jako dunící polinice? Co Petr ze Stupna, přesladký hudebník a posléze zvlášť horlivý kazatel? Co by odpověděli tito a co všichni ostatní, po jejichž náhrobcích šlapeme? Zajisté by řekli: Marnost nad marnost a všecko je marnost.
Přehlídku Husova učení, které jste jistě z velké části neslyšeli, protože kolem dokola se jen omílají chronická témata, za která byl souzen, můžeme uzavřít tématem jeho kázání v Betlémské kapli:
„Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ (Lukáš 14:23).
Zde prohlásil:
Král, jemuž jsou všichni, tudíž i duchovní, poddáni, má povinnost všechny nutit k dobru.
Zde spatřujeme hlavní Husův motiv a z toho vyplývající jeho učení. Potřebu „nutit“ druhé k dobru. V Česku se mu tato forma učení rozhodně nevyplatila.
Výklady viery
Hus se snažil českému čtenáři Bible pomoci zjednodušit přístup k Písmu. Vytvořil ve svých výkladech odkazy a zestručnil názvy biblických knih. Zavedl do české literatury rejstřík (zpravidla neb ukazadlo) sloužící k obsahové orientaci. Abecedně uspořádal hesla, vypadalo to takto:
Pod A:
Adam na dřevě ztratil a Kristus získal… 53 E
Allexander král marnost ukazuje… 78 G
Hus skládal i náboženské písně, které však také byly zakázány. Protože i v nich viděli jeho cenzoři odchylky od katolického učení.
Další Husův významný spis je O Církvi. Bohužel, jak to v Čechách bývá, vzbudil tím závist svých dosavadních druhů. Jeho pozdější udavač, Štěpán z Palče se jal ihned okopírovat Husovy myšlenky a přidat je ke svému přívěsku mozkovému. Nebyli to však jen Češi.
Francouzský teolog Jean Gerson napsal do Prahy (od českých udavačů se o spisu dozvěděl), aby byl Husův spis O církvi odsouzen. Dopis se k Husovi nedostal a jeho krajané jej, jak je jejich zvykem dodnes, zatajili. V souladu s ním však začali jednat. Kdoví, možná by Hus nejel tak nadšeně do Kostnice, kdyby věděl, že ho jeho žalobci jako Gerson odsoudili ještě před příjezdem.
Jan Hus nebyl naivní, jeho odvaha se nedá vykládat jako bláznovství. Měl spíše smůlu, že kolem něj bohužel téměř všichni blázni či liknaví posluhovači tehdejšího režimu byli. Jak by se Hus zachoval za komunismu, je myslím zřejmé, jak by se zachoval za nacismu taky, a za císaře Pána rovněž.
Ve všech těchto režimech by bojoval za svobodu slova a projevu, za zdravý rozum, za svůj jazyk.
Za co by však bojoval dnes? A jaký by k tomu měl důvod?
Zdroje:
F. Žilka, Vybrané spisy Mistra Jana Husi, V Jilemnici. 1906. Vilímek Praha.
Jan Hus. Knížky o svatokupectví /1413. Přetisk 1954 Nakladatelství Československé akademie věd.
Jan Hus. Postila, tj. výklad svatých čtení nedělních / post illa verba – po oněch slovech, 1413. Přetisk 1952. Komenského evangelická fakulta bohoslovecká.
Jan Gebauer. Historická mluvnice jazyka českého. Díl I, Hláskosloví. Přetisk 1963. ČSAV, Praha.
Jan Hus. Listy - dopisy adresované přátelům i českému národu z Kostnice. Přetisk 2015. Biblion.
