Dnešní evangelia se od těch původních zásadně liší

Asi jako u hodinářské práce hraje roli milimetrová odchylka, stejně tak textové změny v Bibli oproti jejímu původnímu vydání jsou sice malé, ale svým dopadem zásadní.

Je rozdíl, jestli napíšete, že Ježíš Kristus byl Bůh nebo že byl pouhý člověk. Že byl Boží syn nebo syn člověka. Za tyto rozdíly se byli schopni křesťané i vzájemně pronásledovat a zabíjet.

A přesně ohledně Ježíšovy identity se událo nejvíce textových změn a podvodů v evangeliích se snahou zakrýt původní alternativní pohledy na Krista.

Pro adopcionisty (například ebonity viz níže) byl Ježíš lidskou bytostí z masa a krve, narozenou z přirozeného spojení Josefa a Marie.

Ježíš byl jako mimořádný muž adoptován, aby se stal Božím Synem a spasitelem světa. Někteří z adopcionistů kladli rovnítko mezi Ježíšovým vyvolením se vzkříšením, jiní zase tvrdili, že se tak stalo u jeho křtu. Zastánci obou pozic tvrdili , že Ježíš nebyl povahy božské, ale lidské. To se dá považovat za výklad z pohledu „nízké christologie*“. Zatímco protoortodoxní křesťané trvali na tom, že Kristus byl mnohem víc než člověk, že sám o sobě byl božský.

Jenomže, jak dokázat, kdo má pravdu? Hlavní roli hrály pramenné texty - evangelia, která byla ale často měněna tak, aby dokázaly tu či onu pravdu. Podle toho, jaká křesťanská komunita zrovna převládala.

Velká část kontroverzí i v textu evangelií se soustředila na podstatu Kristovy jedinečnosti, protože protoortodoxní tvrdili, že existoval preexistenčně, že byl panensky počat a že byl Bohem na zemi.

Různé pasáže z nově vznikajícího Nového zákona mohly být použity oběma stranami této debaty; a pro toto zkoumání je důležité vědět, že „správné“ znění těchto pasáží nemáme v žádném případě možnost nijak zpětně ověřit. Naopak, písaři, kteří text předávali, ho občas změnili, aby „říkal“ to, co již věděli, že je jím „myšleno“. Záleželo pak na tom, jakéžeto straně křesťanů fandili.

U tohoto bodu je třeba zdůraznit, že ten, kdo dnes argumentuje současnými evangelijními texty, aby dokázal „svou pravdu“ si často není vědom toho, že to je již - změněná faktická realita, evangelia jsou pouze interpretacemi skutečností nikoliv historickými skutečnostmi samotnými. A tak dnešní křesťané mohou jen interpretovat samotnou jednu z možných interpretací. Což samozřejmě nedává nikomu do ruky žádné „kladivo na čarodějnice“ s kterým by mohl proti skutečným či domnělým kacířům mávat kolem sebe.

Protože to byla vítězná strana pozdních století, která do značné míry vytvořila rukopisy, které přežily starověk, neměli bychom očekávat, že v nich najdeme velké množství textových úprav, které podporují alternativní adopcionistickou christologii.

Pro ebonity byl Ježíš pouze syn Marie a Josefa. Bůh v jeho početí nehrál žádnou roli. A tak existuje několik verzí samotného Marka 1:1.

Je třeba říci, že Marek je původním zdrojem textu pro ostatní evangelia - Matouše a Lukáše. Je to základní, vzorový text.

Zde se v dnešním textu dozvídáme:

Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.

Nejstarší rukopisy ovšem dodatek - Syna Božího neuvádí. To by však nahrávalo ebonitům v tom, že zde není explicitně uveden Ježíšův božský původ. A proto museli pozdější písaři text doplnit. Jak se vnímal samotný Ježíš, zřejmě evangelisty a jejich opisovače toliko nezajímalo.

Ohledně Kristova božství se odehrálo mnoho dějinných sporů mezi již ustanovenou křesťanskou komunitou. Nemluvě o ohnivých výpadech proti těm, kteří stáli v opozici vůči jeho božství.

Text v Janovi 1:18 podle současného znění zní například takto:

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

Ne všechny překlady či texty „originálu“ připouští takové čtení. Český studijní překlad naopak do textu vkládá toto:

Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Bůh, který je v lůně Otcově, ten nám o něm pověděl.

Následuje tímto variantu z alexandrijské tradice, která nahrazuje „Syna“ slovem „Bůh“ a tímto představuje ortodoxní zásah do originálu textu.

Tato varianta byla vytvořena na podporu „vysoké“ christologie tváří v tvář rozšířeným tvrzením, která se vyskytují mezi adopcionisty, jež oponovali,  že Kristus nebyl Bůh, ale pouze člověk, adoptovaný Bohem. Pro písaře, který tuto variantu vytvořil, není Kristus pouze zobrazen jako „jedinečný Syn“.

On sám je Bůh, „jedinečný Bůh“, který se má odlišit od Boha Otce, v jehož lůně přebývá, ale přesto je mu rovný. Toto alexandrijské čtení vychází z antiadopcionistického kontextu, a proto představuje ortodoxní zkomoleninu originálu.

Všichni čtyři evangelisté začínají své vyprávění o Ježíšově službě kázáním Jana Křtitele, předchůdce Páně, který naplnil proroctví z  proroka Izaiáše a stal se „Hlasem volajícím na poušti“. Pro náš účel je zajímavé, že v každém případě několik rukopisů obsahuje změněný text tak, aby bylo jasné, že Pán (Ježíš), kterého Jan předchází, není nikdo jiný než sám Bůh.

Když Marek vložil slova Izaiáše 40:3 do úst Křtitele, pisatel Marka nebo jeho zdroj upravil text Septuaginty (LXX) se zajímavým christologickým výsledkem. Zatímco LXX říká: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte stezku našeho Boha“, Markova úprava umožňuje výrazně křesťanské chápání pasáže: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte jeho [tj. Ježíšovy] stezky“ (1:3).

Marek, který stojí v dobré společnosti s většinou ostatních autorů Nového zákona, nenazývá Ježíše Bohem, ani zde, ani jinde ve svém vyprávění. Pozdější písaři se však chopili příležitosti Ježíšovo „božství“ do textu načíst.

Mnoho textových změn, bylo provedeno za účelem potvrzení ortodoxní představy, že Kristus byl božský.

Jeden z nejjasnějších příkladů ortodoxní změny provedené za účelem zabránit jejímu kacířskému „zneužití“ se vyskytuje v Ježíšově prohlášení v Matoušovi 24:36: „O tom dni a hodině nikdo neví, ani anděl nebeský, ani Syn, ale jen Otec.“ Ačkoli se fráze „ani Syn“ nachází v nejstarších a nejlepších reprezentacích alexandrijské, císařské a západní tradice, chybí ve velké většině rukopisů, včetně většiny byzantských.

Český studijní překlad uvádí výraz ani Syn v hranatých závorkách, jako by tam výraz nepatřil:

O tom dni a hodině nikdo neví, ani andělé nebes, [ani Syn] jenom sám Otec.

Samozřejmě tento text je již v dnešních Biblích na svém „místě“. Ale řada doktrinálních změn načtených do jednotlivých rukopisů jednoznačně vede k pochybnostem o autenticitě současné podobě evangelijních textů.

Doketismus nebyl názorem jedné konkrétní sociální skupiny, ale christologickou tendencí, která charakterizuje několik skupin, z nichž některé spolu vůbec nesouvisely.Například Ignác vede polemiku proti kacířům z Malé Asie, kteří tvrdili, že Kristus se pouze „zjevil“ jako člověk a jeho utrpení bylo pouhým zdáním. Tedy doketikové.

Problém spočívá v tom, že Janovo evangelium je takové nějaké jiné než ty tři předchozí a celkově působí rovnou doketickým dojmem. To samozřejmě nemohli ortodoxní křesťané připustit.

I přes možné změny v textu není i dnes pochyb o tom, že evangelium Janovo vykazuje chápání Ježíše, které se odlišuje od kanonických evangelií.

Čtvrté evangelium ohledně Ježíšovy smrti uvádí: „Ježíš, věda, že je vše dokonáno, aby se naplnilo Písmo, řekl: ‚Žízním.‘“ (19:28). Papyrus ze třetího století však klauzuli vynechává. V tomto svědectví, když Ježíš říká, že žízní, už to není „aby se naplnilo Písmo“. Přejdeme-li k vyprávění o umučení v Matoušově evangeliu, nacházíme zde, že Ježíš „vypustil duši“ (27:50), tradice známá z Janova evangelia však ještě říká: „a jiný vzal kopí, probodl mu bok a vytekla voda a krev.“

V některých raných opisech evangelia Matouše je ovšem tento text z Janova evangelia vložen. Proč zde byla taková očividná potřeba jej opakovat i v Matoušovi? Jednoznačně je text vsuvkou. Jednalo se o ideologický boj proti doketistům a v zápalu tohoto boje se měnil i pramenný evangelijní text.

Irenej se ve své apologetice dvakrát zmiňuje o vodě a krvi, které vyvěraly z Ježíšova probodnutého boku, aby ukázal, že Ježíš byl skutečnou lidskou bytostí z masa a krve, která ve svém umučení zažila skutečnou bolest a utrpení. Je to očividná argumentace proti doketistům.

Oproti tomu apokryfní evangelium Skutky Janovy říká:

„Slyšeli jste, že jsem byl probodnut, ale nebyl jsem zraněn, že ze mě tekla krev, ale netekla; a jedním slovem, že to, co o mně říkají, jsem nesnesl, ale to, co…“ „Neříkají, že jsem vytrpěl“ (Skutky Janovy, 101).

Mělo by být jasné, že ortodoxní křesťané shledali „Janovu“ tradici o Ježíšově probodnutí boku a následném vytékání vody a krve užitečnou ve svých debatách s doketisty. Navíc, když se tradice objevuje před Ježíšovou smrtí (jako u Matouše v jeho vsuvce) a ne po ní (jako u Jana), naznačuje to, že Ježíš skutečně trpěl a proléval krev za svého života, že jeho tělo bylo skutečné, které krvácelo, že jeho smrt byla skutečná a hmatatelná. Stručně řečeno, změna nebyla pouhou harmonizací dvou evangelií, ale snahou o znásilnění původního textu.

Současná evangelia obsahují stovky a tisíce takových „kosmetických“ zásahů, které mají běžného čtenáře vést nenápadně, ale jednoznačně jako loutku pomocí neviditelných nitek, které byly vytvořeny v průběhu tvorby ortodoxní křesťanské tradice.

Zdroje:

Vysvětlivky:

*Christologie se jako odvětví křesťanské teologie zabývá podstatou Ježíše Krista.

Kurt Aland. The Bedeutung des P75 fur den Text des Neuen Testaments. 1967. Walter de Gruyter.

Westcott and Hort . The New Testament in the Original Greek. 1881. Macmillan & Co..