Ekonomický zázrak Josipa Broze Tita

Říká se, že Balkán je sud s prachem. A opravdu je. Ukázalo se to zhruba jedenáct let po Titově smrti, kdy mezi Chorvaty, Bosňáky, Slovinci a Srby vypukla v roce 1991 nelítostná občanská válka. Skončila až po řadě zásahů mezinárodního společenství a také internacionální ostudě USA, které bombardovalo srbské hlavní město Bělehrad se spoustou civilních obětí.

Ale odhlédněme od této ošklivé skvrny na svědomí světa. Kdybyste do Jugoslávie přijeli na dovolenou za vlády maršála Tita (1892-1980), a někteří z vás tuto zkušenost ještě máte, byl by to jiný šálek kávy. Taková „první dovolená“ v Jugoslávii se opravdu vyplatila.

Hlavní postava jugoslávského ekonomického zázraku je nepochybně Josip Broz Tito. Vyučil se v Rusku za bolševické revoluce a tak není divu, že když na něj o mnoho let později Stalin pro neposlušnost poslal nájemné zabijáky, nesložil se z toho. Celou věc naopak medializoval. Na tu dobu zcela nevídaně. Uveřejnil novinový článek, kde uvedl, že mu sovětský vůdce usiluje o život, a varoval jej, že jestli to udělá znovu, on na něho pošle takové vrahy, kteří tentokrát neselžou. Nutno říct, že Tito přežil také ekonomickou blokádu, kterou mu Stalin i se svým východním blokem (včetně Československa) vyhlásil.

Předtím ale nechal Stalina, aby jej vytáhl na piedestal jugoslávské komunistické strany. A také s jeho podporou bojoval za osvobození země. Třeba říci, že v rámci svého urputného boje o moc po sobě zanechal desítky tisíc mrtvých. Především nekomunistů.

Právě skutečnost, že se jugoslávský vůdce Tito vymezil proti Stalinovi a nic se mu za to nestalo, vedla k trvalému osamostatnění Jugoslávie z područí Sovětského svazu. Od té doby byla Jugoslávie zemí, kterou respektovaly obě strany. Východ i Západ.

Navíc i Amerika musela ocenit, že se Tito Stalinovi postavil. Co kdyby se taky mohl stát oporou Západu na Balkáně, že. A tak měl Tito i finanční podporu USA jistou. Navíc si založil takové malé NATO, jen jako pojistku, kdyby Rusko zlobilo. V paktu o vzájemné obraně bylo Turecko i Řecko. Oba státy byly členy i skutečného NATO.

Jugoslávie se za Titovy vlády stala takovým ostrůvkem „svobody“ pro všechny migranty. Když jste dostali doložku do Jugoslávie jakožto socialisticky spřátelené země, už jen stačilo přejít námořní hranici do Itálie a měli jste vystaráno.

Tož, takový byl Tito.

Ačkoliv byl Tito vyučeným zámečníkem a později jak v Rusku tak v Jugoslávii pomocníkem ve mlýně, své odborné vakuum si snadno doplnil přes svou třetí ženu.

Herta Haasová byla studentkou Záhřebské ekonomické školy. A taky dcerou bohatého rakouského právníka. Proto ji slovinští „soudruzi“ považovali za buržoazní náplavu. Byla to však distingovaná mladá dáma, která se vyznačovala neochvějnou oddaností straně.

Protože jejím rodným jazykem byla němčina a plynně hovořila i dalšími jazyky, byla před válkou využívána jako mezinárodní kurýrka pro důležité stranické mise.

„Byla jsem mistryní v tajné práci a maskování“, vzpomínala. Po válce, během níž její vztah s Titem skončil, žila v Bělehradě, kde se znovu vdala a měla dvě děti. K Titovi si zachovala rezervovaný, ale uctivý postoj. Setkala se s ním po válce „oficiálně“ jen jednou.

Nejspíš byla tak dobrá agentka, že zatajila i svůj vliv na samotného Tita.

Zemřela v 95 letech v roce 2010.

O tom si mohlo Československo jen nechat zdát. Stejně tak i Polsko a Maďarsko, i když v těchto zemích na tom byli občané za socialismu lépe. Ale kam se hrabaly na tehdejší Jugoslávii.

Patrick Hyder Patterson ve své knize Bought and Sold: Living and Losing the Good Life in Socialist Yugoslavia (Koupeno a prodáno: Život a ztráta dobrého života v socialistické Jugoslávii) takový koncept svému čtenáři předkládá.

„Komunistická společnost orientovaná na spotřebitele“ zní jako absurdita. Patterson se domnívá, že tohle motto perfektně vystihuje jugoslávský ekonomický systém v 70. a 80. letech 20. století.

Jakmile se maršál Tito v roce 1948 rozešel se Sovětským svazem a nastartoval Jugoslávii novou cestu zaměřenou na samosprávu pracujících, začal se v zemi postupně rozrůstat duch konzumu. Veřejnost, masírovaná reklamními agenturami a povzbuzovaná byrokraty komunistické strany, akceptovala konzum jako způsob života.

Nakonec „jela v konzumu“ – na úrovni jednoznačně podobné jejím kapitalistickým sousedům a zásadně odlišné od kterékoli jiné socialistické země.

Patterson ve své knize podrobně popisuje rozsah a podobu komercionalizace, sílu reklamy a „influencerský“ dopad jugoslávských hostujících dělníků vracejících se z kapitalistických konzumních společností na své okolí.

Zaznamenává také pochybnosti o konzumní kultuře, které pociťovaly některé části společnosti, ideologické snahy o jejich potlačení a následný boj s „hodnotami“, které s tímto zbožím přicházely.

Nicméně byl to konzum, který udržel zemi i přes její etnickou nejednotnost pohromadě. Když v 80. letech udeřila hospodářská krize, dobrý život se rozplynul a Patterson tvrdí, že ztráta tohoto zdroje legitimity rozdělila zemi stejně jako vzestup etnonacionalismu. Do té doby byli všichni Jugoslávci a nyní najednou měl žít každý za své - jako Srbové, Chorvati, Slovinci či Bosňáci.

Můžete říci, no ale věci určitě tehdy nebyly tak super, jak je líčíte. Jenomže potom zapomínáte na to, že Tito byl mezi dvěma mlýnskými kameny - Východem a Západem. Nikdo to nezvládal tehdy lépe než on. Zkuste si to představit být v jeho pozici. A tím se dostáváme k poměrně sofistikovanému systému, který uvedl v chod.

Dělnická samospráva v Jugoslávii byla unikátním socialistickým ekonomickým modelem (1950–1990), kde se dělníci prostřednictvím volených rad podíleli na řízení podniků a rozhodovali o výrobě, investicích a rozdělení příjmů.

Tito ji zavedl jako „třetí cestu“ mezi sovětským centrálním plánováním a západním kapitalismem a jejím cílem byla decentralizace a „společenský majetek“, kde měli dělníci pod kontrolou vyrobenou nadhodnotu. A tak se necítili frustrovaní a neměli potřebu tvrdit a realizovat rčení známé v Čechách: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Klíčové rysy samosprávy zahrnovaly:

Dělnické rady: dělníci rozhodovali o tom, kdo bude ředitelem podniku a také o rozdělení zisku.

Sociální vlastnictví: podniky nevlastnil stát ani soukromé subjekty. Byly považovány za společenský majetek spravovaný zaměstnanci. Ani Baťa se svými sociálními koncepty pro dělníky nedosáhl v inovativnosti svých řešení takové odvážnosti jako Tito.

Tržní socialismus: ve skutečnosti tímto docházelo k vytváření konkurenčního prostředí. Žádné předem centrálně plánované výroby klik od dveří či toaletního papíru. Žádné fronty na banány nebo na kroužky na záclony.

Pochopitelně tento systém nebyl samospasitelný a nic nebylo tak růžové, jak se možná zdálo. Tito musel v 60. letech devalvovat jugoslávskou měnu, jinými slovy srovnat ji s realitou, a taky povolit soukromé podnikání. Restartovat systém se mu tak podařilo několikrát a vždy jakoby za pět minut dvanáct. Tito byl prostě mimořádně přizpůsobivý a takový byl i jeho způsob vlády.

Spolu s tím, jak na konci 70. let chřadnul Tito až v polovině roku 1980 zemřel, skomírala i ekonomika s ním svázaná. Úplný konec systému poznamenala změna světového řádu na začátku 90. let. Strukturální změny trhů, rozpad a přerovnání ekonomicko-politických celků ve světě včetně růstu balkánského nacionalismu zasadily jugoslávskému modelu poslední hřebíček do rakve.

Tito, jeho architekt, už nebyl naživu, a tak nemohl od začátku 80. let mít kontrolu nad režimem ani ho reformovat.

Vypadl veledůležitý řídící článek z mechanismu, který se pomalu zhroutil, až se nakonec zastavil úplně. Přišli noví balkánští „diktátoři“ jako Radovan Karadžić a Slobodan Milošević, ale to už je jiný příběh…

Zdroje:

Jože Pirjevec. Tito and His Comrades. 2018. University of Wisconsin Press.

Patrick Hyder Patterson. Bought and Sold: Living and Losing the Good Life in Socialist Yugoslavia. 2012. Cornell University Press.

https://www.narodnikronika.cz/Listovat-kronikou/Utek-do-Italie