Fakta o íránském jaderném programu

Donald Trump se opakovaně vyjádřil, že Írán nesmí za žádnou cenu mít jaderné zbraně. Jinak by snad nastal nukleární holokaust? Nebo co je tady ve hře? Podívejme se na historii „konfliktu“ týkajícího se jaderných zbraní jedné blízkovýchodní země, Íránu.

V roce 2007 prohlásil tehdejší prezident George W. Bush:

Co je na kontextu jeho vyjádření pikantní až úsměvné je to, že jaderný program se do Íránu dostal už dávno před tím. Od Američanů.

V  90. letech se teheránský jaderný program stal hlavním bodem sváru s Washingtonem. Paradoxně tento program vznikl na konci 50. let. Tehdy Spojené státy podepsaly dohodu o pomoci Íránu s mírovým rozvojem jaderné energie, s poskytováním technické pomoci a dodávkou obohaceného uranu pro malý lehkovodní reaktor, který v roce 1967 v Íránu zřídila americká společnost.

O rok později Írán podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a v roce 1974 šáh prohlásil, že plánuje postavit dvacet jaderných elektráren na výrobu elektřiny. Ročně vyčlenil 1 miliardu dolarů na nákup jaderného paliva a technologií od německých a francouzských společností.

To vše se odehrávalo za mini-dynastie Pahlaví: šáha Muhammada Rezu Pahlavího podporoval v rozvoji jaderné energie tehdejší prezident Nixon, zatímco americkému Kongresu se to nelíbilo. Kongres tlačil Nixonova nástupce Gerarda Forda, aby vyhlásil moratorium na vývoz amerických jaderných technologií do Íránu.

V roce 1977 tehdejší americký prezident Jimmy Carter sdělil šáhovi, že Spojené státy nebudou souhlasit s íránskou kontrolou nad cyklem zpracování jaderného paliva. Navíc do roku 1978 byl jaderný program země pozastaven, protože jej vnitřní politické síly země považovaly za neekonomický.

V roce 1979 se dostal k moci islámský klerik Rúholláh Chomejní. Představovat jeho vládu jako nějaký islámský exces, jak se obvykle dělá, není úplně přesné. Chomejní nechtěl ani monarchii, jako v případě íránského šáha, ani totalitní kontrolu islámské republiky. Původně přišel s inovativní mezivariantou - demokracií s přihlédnutím k islámským hodnotám. Nuže, úplně se to nepodařilo. Stojí za zmínku, že Spojené státy Americké udělaly, co mohly, aby mu tento plán, který dokončoval při svém pobytu ve Francii, znemožnily podobně, jako v předchozí éře asistovaly při sesazení demokratického íránského předsedy vlády Mosaddeka, a na úkor demokracie nezávislé na USA pomohly posílit autoritu tyranického šáha Pahlavího.

V roce 1980 zaútočil na Írán Irák vedený Saddámem Husajnem, mužem, kterého podporovalo USA. Ale nejen Spojené Státy, také Sovětský Svaz a Francie. Důvody pro konflikt? Obavy Západu z toho, že by se islámská revoluce v Íránu mohla vymknout kontrole. Paradoxně stejně jako Trump dnes, naopak tyto diverzní aktivity režim ještě posílily.

Během války požádala Islámská republika Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (MAAE) o pomoc s obnovením svého jaderného energetického programu. MAAE je agentura OSN, která monitoruje své členské země, aby se ujistila, že jejich jaderný energetický program nesměřuje k výrobě jaderných bomb.

Teheránské plány však od doby, kdy Reaganova administrativa prosazovala globální zákaz transferu jaderného materiálu a technologií do Íránu, nepokročily. Během poválečné ekonomické obnovy v 90. letech Írán vyhlásil, že plánuje vybudovat deset jaderných elektráren, které budou vyrábět 20 procent íránské elektřiny. Dosud má jen jednu - v Búšehru na jihu země a i toto místo se nevyhnulo izraelsko-americkým útokům.

Islámská republika podepsala partnerské smlouvy s Čínou a Ruskem na pomoc s výstavbou jaderné infrastruktury a nakupovala od nich a na černém trhu uran a citlivé technologie. Teherán informoval MAAE o svých jaderných aktivitách, i když ne úplně transparentně. Což je pochopitelné, Izrael a USA měly íránské jaderné kapacity neustále v hledáčku. Do konce 90. let Írán zvládl cyklus zpracování jaderného paliva a přiblížil se tak k možnosti vyrábět jaderné zbraně.

Na druhou stranu z pohledu samotných obyvatel Íránu nebyly velké náklady na jaderné technologie nijak odůvodnitelné. Země má kromě obrovských zásob ropy a zemního plynu i dostatek solární energie.

Islámská republika nicméně z jaderné energie udělala politické téma, ústřední bod svého narativu o vzdorování globálním protivníkům, a tudíž otázku vyloučenou mimo jakoukoliv veřejnou diskusi. Bez jaderných zbraní se Írán cítil tak trochu bezruký, věděl, že Izrael jaderné zbraně nejspíše má, a přitom jejich vzájemné vztahy byly přinejmenším na bodu mrazu s velkým potenciálem válečného konfliktu. Což se nyní ukázalo jako pravdivé.

Americká reakce na íránský jaderný program byla kontroverzní. V roce 2005 se vyjádřil Henry Kissinger, že Írán přeci atomovou energii vůbec nepotřebuje. Jakoby nevěděl o důvodech, proč se práva na „atom“ Íránci nechtějí vzdát. Přitom to byl on, kdo před 30 lety přesvědčoval íránského šáha o tom, že jaderná energie vyřeší všechny problémy íránské ekonomiky. Že uvolní zbývající zásobu ropy na export a jiné účely.

Přes tyto námitky a mezinárodní sankce USA se Rusko i Čína angažovaly v íránském jaderném programu. Evropské země se rovněž podílely na rozvoji Íránu. Francouzská společnost TOTAL podepsala smlouvu v hodnotě 2 miliard dolarů na rozvoj íránských ložisek zemního plynu, zatímco inspekce IAEA v Íránu nezaznamenaly žádné aktivity související s jadernými zbraněmi.

Hlavní překážkou sblížení Íránu a USA byla intenzivní washingtonská izraelská lobby, jejíž vliv exponenciálně vzrostl za prezidenta George W. Bushe a jeho neokonzervativního týmu pro zahraniční politiku. Neokonzervativci, vedeni viceprezidentem Richardem Cheneym a ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, byli spojeni s The Project for the New American Century - Projektem pro nové americké století, politickou lobbistickou skupinou, která se zasazovala o globální hegemonii USA vnucenou vojenskou intervencí.

Navzdory vyhrocenému postoji USA vůči íránskému jadernému programu se těsně před útoky z 11. září 2001 vztahy mezi Íránem a USA zlepšovaly. Existovala dokonce utajená jednání v Evropě o plánech na koordinaci společné vojenské akce obou zemí proti vládě Tálibánu v Afghánistánu.

V roce 1998 se Írán téměř dostal do války s Afghánistánem poté, co Tálibán zmasakroval stovky svých šíitských poddaných a zavraždil íránské diplomaty. I po útocích z 11. září byly Írán a Spojené státy zpočátku na stejné straně, oba státy čelily vládě Tálibánu a síti Al-Káida Usámy bin Ládina jako svému společnému nepříteli.

Během roku 2001 se íránští a američtí diplomaté setkávali v Německu, kde sousedé Afghánistánu vyjednávali o způsobech, jak ukončit občanskou válku v této zemi. Po útocích z 11. září nabídla Islámská republika úzkou spolupráci s americkou vojenskou invazí do Afghánistánu. Teherán se tak stal tichým taktickým spojencem v globální válce Ameriky proti Al-Káidě a jejím podporovatelům Tálibánu.

Slibně se rozvíjející spolupráci Íránu s USA zhatily diplomatické pletichy izraelského státu. Tel Aviv nemohl unést představu dobrých americko-íránských vztahů, a tak obvinil Islámskou republiku ze sponzoringu mezinárodního terorismu. Což bylo opravdu absurdní nařčení, když vezmeme do úvahy zmíněné íránské aktivity proti Tálibánu. A také skutečnost, že naopak Saudská Arábie byla a je tichým podporovatelem různých teroristických skupin po celém světě, avšak bez jakéhokoliv problému ve vztazích s jejím spojencem: USA.

Dne 3. ledna 2002 Izrael prohlásil, že zabavil loď naloženou zbraněmi íránské výroby plující po Rudém moři, která měla být předána Palestinské samosprávě. Tento izraelský „nezvratný důkaz“ měl zastavit sblížování mezi Íránem a USA, které bylo na pokraji přeměny v efektivní politicko-vojenskou alianci.

V době, kdy Teherán citlivě našlapoval a snažil se napravit vztahy s Washingtonem, nedávalo vyslání lodi s íránskými zbraněmi na otevřené moře směrem k neproniknutelnému pobřeží Izraele žádný smysl. Protesty Islámské republiky, že celá věc je výmysl, však v Bushově Bílém domě neměly žádný ohlas.

Konzervativec Bush, který se řídil výhradně biblickými obrazy Izraele jakožto země zaslíbené, 29. ledna 2002 přednesl v projevu o stavu Unie, že Írán spolu s Irákem a Severní Koreou vytvořily „osu zla, která se vyzbrojuje, aby ohrozila světový mír“. Izraelská diverzní operace tak zhatila možnost velké dohody mezi Teheránem a Washingtonem a podařilo se jí dostat Írán na vrchol seznamu nepřátel v americké válce proti terorismu. Američané zároveň zaplatili za svou obrovskou ideovou naivitu, kterou si po desetiletí pěstovali vůči Izraeli.

Prezident Trump bohužel v něčem podobném pokračuje dodnes a narativy této neuměle primitivní ideové masáže kolují i v kolektivním povědomí Evropanů. Brzdí tak výrazně vyjasnění celosvětové politické situace vnášením chaosu tam, kde není, a vymazáváním snah o narovnání a optimalizaci vztahů některých států. Účelem a výsledkem je zdání relativně vyšší moci jedněch aktérů oproti jiným, které ovšem nekoreluje s realitou, a tak do celosvětové situace vnáší další složku mámení a zdání. Skutečné trumfy v ruce drží ten, kdo se v této změti reálných a virtuálních obrazů orientuje a podle toho jedná.

Íránská islámská republika i přes deklarované nikoli-přátelství ze strany USA nadále pomáhala americké okupaci Afghánistánu a dokonce nabídla spolupráci, když se Irák v roce 2002 stal dalším cílem americké invaze. Čím více ale byl Írán vstřícný, tím víc to bylo Američanům, kteří svou vlastní vstřícnost považují jen za zástěrku, podezřelé. Američané jednoduše nepočítali s variantou, že Íránci jejich řeči proti nim berou prostě jen jako blafy, protože jsou na to zvyklí, že Američané pořád vedou nějaké divné řeči. Američané se tak dost možná chytili do vlastní kognitivní pasti a nakonec usoudili, že je třeba přijít s obviněním ještě těžšího kalibru.

Izraelsko-neokonzervativní lobby nyní přišla s nařčením, že kromě podpory terorismu Teherán tajně vyrábí jaderné zbraně. A znovu v tomto narativu hrál roli Izrael. Podle Tel Avivu Islámská republika na projektu pracovala ve dvou jaderných zařízeních, jejichž aktivity nebyly monitorovací agentuře OSN hlášeny.

Jaký důkaz Izraelci poskytli? Důkazem byl zpravodajský „dokument“ údajně poskytnutý skupinou Mojahedin-e-Khalq, íránskou exilovou skupinou se sídlem v Iráku a vyzbrojenou Saddámem Husajnem k provádění vojenských operací proti Íránu. Paradoxně Mojahedin, ve Spojených státech známý jako MEK, byl Clintonovou administrativou zařazen na seznam teroristických organizací, ale poté, co si vytvořil vazby na Izrael, našel podporu v americkém Kongresu.

„Dokument MEK“ obsahoval zpravodajské údaje jako například satelitní snímky tajných íránských jaderných zařízení, které exilová skupina se sídlem v Iráku rozhodně nemohla získat ani předložit. Americký investigativní novinář Seymour Hersh a další brzy vystopovali „dokument MEK“ zpět do Izraele. Role MEK jako nástroje Washingtonu a Tel Avivu se zvýraznila po americké okupaci Iráku v roce 2003, kdy se irácké základny dostaly pod americkou kontrolu. V té době washingtonští neokonzervativci a izraelská lobby chtěli, aby si MEK, nejspíše stále teroristická organizace, ponechal své zbraně pro boj proti Islámské republice.

Jak to vyjádřil jeden z členů Kongresu:

Dobře, takže [MEK] je teroristická organizace se sídlem v Iráku, což je teroristický stát. Bojují proti Íránu, což je další teroristický stát. Říkám, pojďme jim pomoci bojovat proti sobě, jakkoli chtějí. Jakmile budou všichni zničeni, můžu slavit dvakrát.

Íránský jaderný program se z velké části, i když ne zcela, rozvíjel za inspekcí OSN. V roce 2003 Hassan Rouhani, tehdejší tajemník íránské Rady národní bezpečnosti, připustil, že Islámská republika „ukryla část svých legálních jaderných aktivit“ kvůli „nezákonným sankcím proti ní“. Íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf také připustil částečné „utajování“ programu z bezpečnostních důvodů, přičemž trval na tom, že jeho cíle vždy zůstávají mírové.

V roce 2003 Teherán pod hrozbou sankcí Rady bezpečnosti OSN souhlasil s pozastavením obohacování uranu a povolením úplné a pravidelné inspekce svých jaderných zařízení ze strany MAAE.

V roce 2005, s rostoucími hrozbami izraelské vojenské akce, Bushova administrativa vypracovala Akční plán pro Írán, jehož cílem byla „změna režimu“ v Teheránu prostřednictvím sponzorování opozičních skupin a masivní „prodemokratické“ propagandy prostřednictvím vysílání Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa.

Kdo byla ta demokratická alternativa podporovaná USA? Byla to bývalá a zřejmě i stávající teroristická organizace MEK a íránští monarchisté v čele s Rezou Pahlavím, synem šáha. Obě tyto frakce neměly v Íránu výraznou podporu. Ostatně v současnosti se situace opakuje, Reza Pahlaví nemá vzhledem k tomu, co dělal jeho otec civilním obyvatelům Íránu, šanci dostat se k moci ani dnes.

V roce 2005 zvítězil v prezidenských íránských volbách Ahmadínežád (nyní zabit v izraelsko-amerických útocích) a začal s populistickou politikou. Důsledky jeho působení si mohlo USA přičíst spolu s Izraelem. Jejich vzájemná nepřátelská politika dala vyrůst tomuto íránskému „strašákovi do zelí“.

Navrhl převod miliard dolarů z veřejného a státního majetku, který nazval „akcie spravedlnosti“ na nízkopříjmovou polovinu země. To byly samozřejmě jen plané sliby. Opravdová hodnota akcií byla totiž zoufale nízká.

Za jeho působení se v kooperaci s nejvyšším vůdcem Chamejním zvýšil politický a ekonomický vliv Islámských gard. V Ahmadínežádově kabinetu sloužilo devatenáct bývalých členů Revoluční gardy, zatímco IRGC a s nimi spojená milice Basídž si otevřely vlastní banky a rozšířily své ekonomické aktivity. Stavební a inženýrská pobočka IRGC, stanice Khatam al-Anbiaya, získala miliardy dolarů v podobě zakázek bez výběrového řízení na přehrady, bydlení, dálnice, lodní dopravu, ropné a plynárenské projekty. Rostoucí politická přítomnost IRGC byla spojena s jejich rolí v tom, co nejvyšší vůdce nazval „ekonomikou odporu“.

Zároveň s tím byl vytvořen masivní sektor „šedé ekonomiky“. Obrovské částky se přesouvaly za hranice a rostly příjmy z ropy. Ahmadínežád prokázal Íránu v oblasti diplomacie medvědí službu. Neustále hrozil Izraeli: „vymazáním z mapy“.

Po jednom z jeho vyjádření Sněmovna reprezentantů USA schválila rezoluci odsuzující údajnou (Íránci poté tvrdili, že šlo o špatný překlad z perštiny) výzvu Ahmadínežáda ke zničení židovského státu, zatímco Izrael a jeho americká lobby ho přirovnávaly k Hitlerovi a požadovaly vyloučení Islámské republiky z Organizace spojených národů.

Tak, jako se vyjadřoval Ahmadínežád, oplatilo stejnou mincí USA. V dubnu 2008 Hillary Clintonová, která soupeřila s Barackem Obamou o prezidentskou nominaci Demokratické strany, prohlásila, že kdyby byla prezidentkou, Spojené státy by mohly Írán „zcela zničit“ jako odvetu za jaderný úder proti Izraeli. Ten však nikdo v Íránu neplánoval. Írán se tak stal želízkem v amerických volbách. Clintonová posléze za své populistické výroky zaplatila prohrou v amerických volbách.

Obama odmítl tuto rétoriku Clintonové jako „chrastění zbraněmi“. Nicméně  v  roce 2019 se k ní prezident Donald Trump vrátil a  zopakoval stejnou hrozbu, když prohlásil, že válka se Spojenými státy by byla „oficiálním koncem Íránu“. Jak jsme již viděli, nestalo se nic z toho.

Mezitím, když Islámská republika v roce 2006 ukončila dvouleté pozastavení obohacování uranu, tehdejší Bushova administrativa naléhala na MAAE, aby vyhlásila Írán jako toho, kdo porušuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Podařilo se jí postoupit jeho případ Radě bezpečnosti OSN. Ředitel MAAE Mohamed ElBaradei se postavil proti tlaku USA a prohlásil, že svět by neměl nikam spěchat s chybnými řešeními.

Spojené státy však v letech 2006–2007 přesvědčily Rusko a Čínu, aby nevetovaly rezoluce OSN uvalující další sankce na Írán, což donutilo Islámskou republiku ukončit dobrovolnou spolupráci s MAAE.

V roce 2007 Spojené státy zakázaly svým bankám obchodovat s Íránem a tlačily na evropské vlády, aby učinily totéž, což vážně narušilo přístup Íránu ke globálním finančním transakcím.Poté, v prosinci 2007, zatímco Izrael naléhal na americkou vojenskou akci k zastavení údajné výroby jaderné bomby Íránem, americký Národní zpravodajský odhad prohlásil, že Írán od roku 2003 zastavil veškeré aktivity související s jadernými zbraněmi.

Během americké prezidentské kampaně v roce 2008 se na obou stranách íránsko-amerického rozkolu objevovaly známky možné změny kurzu.

Obama během své kampaně vyzval k navázání kontaktů s Íránem. Po zvolení prezidentem zaslal nejvyššímu vůdci Alímu Chameneímu důvěrný dopis, v němž navrhl rozhovory a ujistil ho, že Spojené státy neusilují o změnu režimu v Íránu.

I Obama však byl jako prezident ovlivněn izraelskou lobby. V červnu 2010 se trestné americké sankce rozšířily i na íránskou centrální banku, čímž zemi fakticky vytlačily z globálních finančních sítí. Ochromující globální sankce si brzy vybraly svou daň na íránské ekonomice. Přístup k mezinárodnímu bankovnictví byl narušen, vývoz ropy se snížil na polovinu, měna se zhroutila a nezaměstnanost a inflace prudce vzrostly. Ekonomika se propadla do hluboké recese a růst HDP se zastavil. Vzhledem k tak ohromujícím nákladům mohli íránští vůdci jen těžko ospravedlnit budoucí skromné ​​přínosy jaderného energetického programu.

Mezitím jednání Íránu s evropskými mocnostmi po zvolení Hassana Rúháního prezidentem v červnu 2013 pokročila. Rúhání, umírněný konzervativec a zkušený jaderný vyjednavač, slíbil, že vyřeší patovou situaci se Spojenými státy, a zvítězil v prezidentských volbách s 256 hlasy, což bylo něco málo přes 50 procent hlasů.

V roce 2015 Obama podepsal smlouvu s Íránem. Měla název Joint Comprehensive Plan of Action (JCPOA) - Společný akční plán. Podle této dohody by Írán měl udržovat obohacování uranu striktně v mezích povolených pro mírové využití, snížit počet svých centrifug, opustit veškerý pokročilý jaderný výzkum a umožnit pravidelné a úplné inspekce svých jaderných zařízení ze strany MAAE. Na oplátku by skupina P5+1* postupně rušila své sankce, které by byly vratné, kdykoli by bylo zjištěno, že Islámská republika porušila své závazky. Důležité je, že dohoda by ukončila pouze sankce související s íránským jaderným programem.

Omezené zrušení sankcí Obamovou administrativou mělo okamžitý hmatatelný dopad na íránskou ekonomiku, která v roce 2016 vzrostla o 13 procent a v roce 2017 o dalších 7 procent, jelikož vývoz ropy vzrostl na úroveň dvou milionů barelů denně před zavedením sankcí. Přístup Íránu k mezinárodnímu bankovnictví však čelil velkým překážkám, poněvadž evropské společnosti váhaly s investováním v Íránu kvůli nejasným předpisům a nejisté budoucnosti Obamovy dohody.

První zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v roce 2016 zvrátilo dočasné uvolnění napětí mezi Íránem a USA a zasadilo smrtelnou ránu vyhlídkám obyčejných Íránců na úlevu od drtivé ekonomické zátěže.

V lednu 2017 vydal Trump exekutivní příkaz zakazující cestování do Spojených států občanům Íránu a několika dalších muslimských zemí, přičemž výjimka platila pouze pro osoby s americkým občanstvím nebo trvalým pobytem. V květnu 2018, pod silným tlakem Izraele, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů a navzdory námitkám svých ministrů zahraničí a obrany, Trump odstoupil ze Společného akčního plánu - JCOPA.

Ačkoli Írán tehdy plně dodržoval Obamovu dohodu, Trump tvrdil, že by mohl Teheránu vnutit „lepší dohodu“, což žádný z evropských spojenců Ameriky nepovažoval za možné a samozřejmě se to nikdy nestalo. Později téhož roku americký ministr zahraničí Mike Pompeo stanovil dvanáct podmínek pro jednání s Teheránem, včetně íránského souhlasu s úplnými inspekcemi OSN a ukončení programu obohacování uranu, balistických raket a podpory libanonského Hizballáhu, palestinského odboje a šíitských milicí v Sýrii a Iráku.

Jak zdůraznil šéf zahraniční politiky Evropské unie, spojenci Washingtonu nesouhlasili s Trumpovým zrušením íránské dohody. Jak to celé dopadlo víme dobře.

Celkové zhodnocení situace tedy vypadá jak? Írán atomovou energii ve skutečnosti vůbec nepotřebuje, rozhodně ne pro svou domácí ekonomiku. Ale je z jeho pohledu nutná, aby se mohl ubránit americko-izraelským intervencím na svém území.

Slepá politika současného vedení USA i Izraele jen situaci dále vyhrocuje a je hlubokou otázkou, proč tak ekonomicky a technologicky vyspělé země jako jsou USA a Izrael propadají tak nesmyslně primitivním emocím, které jim znemožňují situaci rozumně urovnat. Je možné, že pro to mají nějaké jiné než ekonomické důvody, které budou uloženy někde v podvědomí těchto dvou biblicky smýšlejících státotvorných entit, a zatím si s nimi sami nebyli schopni poradit.

Nezbývá než jim popřát chladnou hlavu a šťastnou ruku.

*Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy; plus Německo.

Zdroje

Steven Hurst. The United States and the Iranian Nuclear Programme: A Critical History. 2018. Edinburgh University Press.

Mohammad Javad Zarif. „Tackling the Iran-US Crisis: The Need for a Paradigm Shift,“ Journal of International Affairs 60, 2 (spring–summer 2007): 73–94.

Sasan Fayazmanesh. The United States and Iran: Sanctions, Wars and the Policy of Dual Containment. 2008. Routledge.

Text of JPAC in Byrne and Byrne, Worlds Apart, 272–6; Mahmood Monshipouri, In the Shadow of Mistrust: The Geopolitics and Diplomacy of US-Iran Relations. 2021.  Oxford University Press.

Thomas L. Friedman. „Obama Makes His Case on Iran Nuclear Deal“ .New York Times, July 14, 2015.

John Mearsheimer and Stephen Walt. The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. 2007. Farrar, Straus and Giroux.

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-blizky-a-stredni-vychod-iran-si-klade-dalsi-a-dalsi-podminky-pro-mir-40577851

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/mahmud-ahmadinezad-smrt.A260301_145947_zahranicni_ts