Článek
Mají Češi něco vlastního kromě Tatrovky a pistole ČZ? Mají, dokonce vlastní náboženství, které v podstatě nikdy kontinuálně nevyznávali. Zacházeli s ním stejně macešsky jako s ostatními českými koncepty: rozprášili je do světa.
Jan Hus měl unikátní nápad*, který nemohl realizovat sám, spolu s ním byl i Mistr Křišťan z Prachatic a pár statečných, kteří tlačili na pilu, aby se „husitská“ víra prosadila alespoň na vlastní půdě. Za tímto účelem Češi vyhnali svou polskou a německou konkurenci z Karlovy univerzity, ale stejně trvalo jen velmi krátkou chvíli, po kterou svůj program realizovali.
Z husitských snah vznikla pozdější Jednota bratrská, na kterou měl vliv jak Petr Chelčický, tak i Jan Ámos Komenský. Byla založena mimo husitská centra, kdesi v horách východních Čech. Z ní později vznikli Moravští bratři, kteří nakonec exportovali své učení až do USA a dalekého Grónska. Zde v Čechách zbyl už jen takový relikt této víry, ne-li čnící pahýl.
Historické zhodnocení
Žižkův památník u Sudoměře, proč se dívá na opačnou stranu, než byla bitva, Bůh suď
Čeští historici a i ti, kteří by o češství a jeho vývoji něco vědět měli, mají někde uvnitř zpravidla tendenci ho vnitřně vyzvrátit. Pan Petr Čornej vydal o našem slavném vojevůdci Janu Žižkovi snad nejtlustější bichli, která byla kdy vydána. Přesto, když se ho novináři v Právu 30. listopadu 2019 ptali na jeho názor na Žižku, neodpustil si ho trochu očernit:
Byl odvážný, statečný, čestný člověk. Vynikající vojevůdce. Jak byl horlivý, tak byl i nesmiřitelný, nekompromisní. Dokázal být ale na dnešní poměry nebývale krutý.
Co tam pane Čorneji pletete dnešní poměry? A navíc se mýlíte, protože do dnešních poměrů se třeba řadí Holokaust, americká vyhlazovací válka ve Vietnamu a ruské útoky na ukrajinské civilisty, kdy nedávno někteří doslova uhořeli ve svém příbytku zaživa. Takže proč takové řeči? Je nutné vždy na někoho skvělého alespoň tak trochu plivnout? Máte to tady zapotřebí? Není divu, že husitský program Čechům nevydržel.
Kupodivu ani husitská církev nebyla veškerá žádná. Ta dnešní je vynálezem 20. století a revolty skupiny katolických kněží, kteří se chtěli oddělit od církve katolické. Dost pozdě na to, že Hus s tím začal v 15. století, nemyslíte?
Táborská vize
Město Tábor vzniklo z husitského vojenského tábora, zde na vyobrazení ze 17. století
Když dnes přijdete do města Tábor a budete se ptát místních lidí, já jsem tak učinil, dozvíte se ale věci. Tak třeba, když jsem se Táboráků ptal na Žižku. Jo Žižka, ten lapka, který se k nám připojil. Už nikdo z dotázaných nereflektoval fakt, že na Žižkovi celý Tábor stál a s jeho odchodem se začal hroutit. Pominu-li, že Žižka dal husitství formu a řád a Hus spolu s několika málo dalšími jedinci obsah, co si o Táboru myslet?
Nechme promluvit Petra Čorneje, který se staví do role odborníka na husitství:
Odhlédneme-li od biblické inspirace nechuti k městskému způsobu života… nemůžeme pominout nadčasovost táborských snah. Táborští kněží patřili k typu radikálních aktivistů vnucujících společnosti svou představu univerzálně závazného modelu a dovádějících ad absurdum původně rozumné návrhy směřující k odstranění společenských neduhů.
Pan Čornej by si měl vybrat. Buď byli táborští kněží nadčasoví anebo byli skupinou pomatených aktivistů. Čornej se přiklání k tomu druhému, i když nepopírá, že jejich snahy byly nadčasové. Podívejte se, skoro v přímém přenosu, jak se v Čechách zabíjí originální nápad. Zpravidla se najde nějaký chytrák, který se honosí odbornou prestiží a udělá z vás nejprve blázna, ale vaší vizí se chlubit chce, a ideálně si za ní někde nechá sám zaplatit nebo ji prodá v cizině.
Nakonec se Husův nápad vyplatil Němci Martinu Lutherovi, který se alespoň k inspiraci Husem sám příznal. Ale byli to Němci, kteří si udělali svá protestantská knížectví a ne Češi, kteří nakonec dopadli jako sedláci u Chlumce. Kdy se nejdříve vnitřně husité rozdělili na několik směrů a u Lipan si sami podrazili nohy.
Knihy o historii vypovídají víc o samotných historicích než o minulosti
Josef Pekař, historik, který si podrazil vlastní židli
Petr Čornej za své negativistické pojetí české historie vlastně nemůže. Zdědil totiž velkou psychickou zátěž české historické tradice, která je plná škarohlídských historiků, kteří nedělají nic jiného než si střílí do vlastních řad. Palackého pokračovatel Václav Vladivoj Tomek sice vnímal Žižku pozitivně, ale nikoliv husitskou epochu. Vysoce uznávaný český historik přelomu 19. a 20. století Josef Pekař nazval lipanskou bitvu šťastným dnem našich dějin. Zde máte historika, který chápe prohru samostatné české myšlenky jako vítězství, no to je vrchol!
Zatímco historici jiných zemí se o zlom krk snaží vytvořit legendu ze svých historických postav, i kdyby měli tak trochu přimhouřit oko nebo dokonce obě, čeští historici se pitvají v jejich historii jako v mrtvole na patologii. Zde se se vší vervou snaží dokázat, že pacient zemřel za úplně jiných okolností, než se tvrdí. Místo ve válečně vřavě a čestně tak jako rabiát, jak chtějí přisoudit velké osobnosti našich dějin, Janu Žižkovi.
Co tím chci čtenáři sdělit? Neexistuje nic takového jako historická objektivita. Můžete se vzájemně mlátit po hlavě citáty z Tomka, Pekaře nebo Čorneje, ale o tom, co se stalo, nebudete vědět o nic víc. To, jak pojímá někdo něčí historii, vypovídá víc o současnosti než o minulosti.
Historik není mašina na citáty, je lidskou bytostí, která do své práce projektuje vlastní slabosti a omyly. Tak je třeba brát každou knížku o české historii, i kdyby byla obrovská jako Ďáblova bible nebo působila svatě jako samotné Písmo svaté.
Zlehčování pravdy
Někdy se zdá, že čeští čtenáři historie ji používají jen jako důvod pro to, aby se jejímu hlubšímu poselství nemuseli věnovat. A dál mohli zůstat přesně tak povrchní a plytcí, jako jsou. Přesně takový případ je postoj k otázce, zda byl Jan Žižka slepý. Jistěže byl, ale kdybyste mu to přiznali, tak byste museli říct i B, že byl geniální.
Znovu historik Petr Čornej o jeho úplné slepotě pochybuje a jak sám říká proto, že je divné, že existuje zpráva, že zabil nějakého člověka přímo v boji. A to zřejmě slepec nesmí! Dále tento historik používá český výraz slepej k zlehčení toho, že byl opravdu Žižka slepý. A pak tu máme studie z patologie, netřeba je rozpitvávat, protože Žižkovo tělo nebylo spolehlivě identifikováno a nalezeno.
Prostě se neumíte vyrovnat s tím, že je někdo geniální? Zpravidla se takovým lidem k jejich inteligenci nádavkem nasazuje prasečí čumák. Ano, on je chytrý, ale je tak trochu divný. Proč? Protože se tady pořád jenom kafrá. Kafrá, kafrá a kafrá. Když se uzná pravý stav věcí, nastoupí četa s batohy plnými informačního marastu, kterým je Česko prošpikované, a jeho nejhustší knihovnická síť na světě jakbysmet, a v tom obřím informačním chaosu se hledá, co by se na danou geniální osobu ještě dalo hodit, aby se té dávce nepodstatných dat nějak ulevilo.
V rámci nekorigovaného zmatku se pro jistotu úplně zapomene na jeho osobnost, na to, že byl taky člověk a ne jen plátno na projekce vlastních zmatených představ laiků i odborníků. Existenci génia je snaha potlačit, aby nebylo vidět, v jakém nepořádku se tady funguje. Místo abyste přiznali: no on se s námi nechce bavit, protože ho děsně nudíme a hlavně ho svými nekonečnými nepodstatnými řečmi otravujeme. Tedy tak nějak: Žižka byl opravdu slepý, protože kdyby ve skutečnosti viděl, musel by své druhy poslat k šípku. Tolik práce s nimi a zpátky jen nevděk a pak u Přibyslavi zemřít na nervovou horečku. Není divu.
Neschopnost táhnout za jeden provaz
A abychom byli k panu Čornejovi fér, dokázal opravdu shromáždit velké množství informací o Žižkově působení. Však na to měl v rámci své práce taky dost času. Od historiků se očekává, že se budou umět zabývat zdroji, ostatně jsou za to placeni. Tak třeba Čornej zjistil, že jakýsi Petr Chelčický, o kterém jsem pojednal zde:
působil jako Žižkova pátá kolona. Místo, aby Žižku podpořil, jel si svou protikladnou linii. V době bitvy u Vodňan se bavil s místními lidmi, jako by byl na výletě a kritizoval možné ztráty na životech. Vedla se otevřená válka a on si povídal, bez toho, že by se dal na tu správnou stranu nebo něco pozitivního alespoň udělal. Zase jsme u těch nekonečných zbytečných řečí, které se tu oceňují jako nějaké zlaté pruty.
Taky typický český rys, vlastně Chelčický byl takovým historickým předobrazem českého Švejka. Že není český národ složen z duchovní esence švejkovistosti?
Podívejte se kolem sebe a odpovězte si upřímně, kolik lidí se nevyhýbá kvůli pravdě jít do přímého konfliktu s těmi, kteří otevřeně lžou? Kdo je ochoten pravdu veřejně podpořit, i když ho něco stojí? Neschovávají se spíše ti pravdolíbezníci za ostatní a nečekají podobně jako Chelčický až jak to dopadne? Jinými slovy, mnohem víc než pravda tu lidi zajímají řeči a fantasmagorie. Žižka takový nebyl a proto taky něco dokázal. Tak mu to nezáviďte.
*Jistě, že se Hus inspiroval učením Jana Viklefa a ostatními. Tímto neustálým odkazováním se ve snaze odstranit originalitu se můžeme dostat až k Adamovi a Evě.
Zdroje.
Petr Čornej. Jan Žižka. 2019. Paseka.
Josef Pekař. Žižka a jeho doba. 1992. přetisk. Odeon.
