Jiří z Poděbrad byl nejpokrokovějším českým panovníkem

Jiřík z Poděbrad je známý jako král, který ve své době byl jediným ryze českým a k tomu ještě husitským králem. Vynikal svou tolerancí a narozdíl od Karla IV. netrpěl hamižností. Byl jediným českým králem, který nepocházel z královského rodu. Byl ochoten si nechat poradit, takže s egem narozdíl od Karla potíže neměl. Zvelebil české země a tento jeho odkaz se projevil na mezinárodní úrovni i po jeho smrti.

Jan Hus byl zatčen 28. listopadu 1414 v domě vdovy Fidy v Kostnici na základě obvinění Čechů: litomyšlského biskupa Jana Železného, Michala z Brodu (de Causis), Štěpána Páleče a Stanislava ze Znojma, jeho někdejších přátel. Byl falešně nařčen z toho, že chce utéct z města. V důsledku jeho převozu do vězení již král Zikmund bere svou ochranu nad Husem zpět. Pak došlo k nevyhnutelnému. Hus neodvolal a koncil také ne.

Husité! Postrach všech katolíků a mocipánů. A navíc podle komunistů ještě komunisté. Jak často byli tito čeští bojovníci, jediní svého druhu, inspirací a předmětem obdivu doma i v zahraničí. Stejně tak samotný Jan Žižka, který je krátkozrakými českými historiky pomlouván jako lapka a mordýř. Přitom za to může Karel IV., to on uvrhl svou paralýzou českých vnitřních vztahů Čechy do chaosu. Zakázal totiž výnosem války mezi šlechtici, přitom sám si jezdil po světě a drancoval, jak se dozvídáme nejen z jeho vlastního životopisu, kde se s tím dokonce Karel chlubí.

Tak vznikla Žižkova legenda coby člena Matějovy bandy. Na Žižku jako na zemana byl totiž šlechtickým rodem Rožmberků spáchán pokus pokus o zcizení jeho majetkových práv a cti. Vyhlásil jim tedy nepřátelství. To však de jure udělat nemohl, protože Karel to již dříve zakázal. A tak se dostal do pozice psance. Žižka se vyučil na mnohých bitvách a sám byl natolik kultivovaným vůdcem, že svým následníkům zanechal Vojenský řád. Ten zavrhoval války ze špatných motivů a chamtivosti. Jeden z jeho pobočníků byl právě otec budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad.

Do vlády se již hrnuli Habsburkové, jejichž budoucnost na českém trůně zajistila česká zrada krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli, kde jej v boji proti Rudolfu Habsburském záměrně opustili jeho rytíři. Od té doby se Habsburkové trvale sápali na českou korunu. Na řadě byl tehdy v době po husitských bouřích (ne zcela utišených) další z nich, Albrecht Rakouský. Ten však v roce 1439 umírá na mor. Jeho syn Ladislav zvaný Pohrobek se zdál býti vhodným kandidátem na český trůn, především z pohledu „cizáků“ a nejednotných českých šlechticů jako byli Rožmberkové, kteří po celou svou historii točili své zájmy podle větru a korouhvičky. Ladislav však v českých zemích trvale nepobývá, a tak je správa země na hejtmanech. Nejpřednějším z nich se stává právě Jiří z Poděbrad.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad se narodil na jaře 1420. Pocházel ze staré šlechtické rodiny pánů z Kunštátu, který leží na Moravě. Jiřího otec Viktorin z Kunštátu a Poděbrad byl schopným zástupcem Žižky, jenž se také stal Jiříkovým kmotrem. Po předčasné otcově smrti se Jiříka ujímá Boček z Kunštátu. Dále byl vychováván strýcem Heraltem. Jeho vojenská dráha začíná brzy. Jako čtrnáctiletý se účastní bratrovražedné bitvy u Lipan na straně umírněných Pražanů. V osmnácti letech se stal spojencem Hynka Ptáčka z Pirkštejna, který byl jedním z českých pánů podporujícím polské následnictví trůnu oproti Rožmberkům, kteří chtěli mít na českém trůnu Habsburky.

Jiřík se dokázal svou obratnou diplomacií dostat do pozice zástupce Ladislava, který byl tehdy ještě holobrádkem, a tak získal přezdívku Holý. Za velmi krátkou dobu Jiří stabilizoval politickou situaci v zemi a nastolil právní jistotu. Obnovil zemské soudy a nařídil revizi pozemkové držby. Ti, kteří si pozemky ukořistili či vytunelovali, je museli vrátit. Bez prokázání způsobu, jak půdu nabyli, ji byli povinni odevzdat královské komoře. Jiřík byl odvážný muž a nebál se zlých zlodějů a podvodníků, kterých bylo vždy v Česku požehnaně, dá-li se to tak vůbec říci. Za doby Jiříka bylo v Čechách levně a nebyly zde žádné nesmyslné hádky o ekonomické nástroje, které nedávají smysl. Zkrátka nastavil ceny tak, že se dalo slušně a normálně žít téměř pro každého. Zvláště spekulanti neměli na růžích ustláno, narozdíl od dneška.

Mezitím byl Ladislav vtažen do bojů o politickou moc. Na jedné straně byla mocná slovinská hrabata a na druhé maďarští Hunyadyové. Do toho všeho přitáhl sultán Mehmed II, který v roce 1456 oblehl Bělehrad. Hunyady pevnost ubránil, ale krátce potom zemřel na mor. Ladislav byl zatažen do evropských politických hrátek, ale tak trochu se přehrál. Postavil se totiž na stranu Slovinců, zatímco Hunyadyové vyvolali vzpouru, která Ladislava přiměla utéct do Prahy, kam vzal i jednoho z nich, Matyáše Hunyadiho. Zde do politiky vstupuje Jiří z Poděbrad, který dojednal sňatek Ladislava s francouzskou princeznou. Král ale náhle onemocní a zemře. Analýza kostry potvrdila, že se jednalo nikoliv o otravu, ze které byl Jiří obviňován, ale o rakovinu kostní dřeně.

Trůn je náhle prázdný a máme tu jako vždy více panovnických kandidátů. Hlásí se císař Fridrich III., Albrecht Rakouský, Zikmund Tyrolský, Vilém Saský a Albrecht Braniborský. Do hry vstupuje i Polák Kazimír IV. Jagellonský. Jiří se uchýlil k razatnímu kroku. Bude kandidovat sám. Jaké má on, muž z téměř neznámého českého šlechtického rodu, šance? Proti těmto mezinárodním hráčům zdánlivě nulové. Přesto však kandidaturu vyhraje na plné čáře, a to díky obratné diplomacii a také dědictví po Žižkovi a svém otci, husitskému vojsku. Jiří použije taktiku husitského zastrašování přímo na sněmu, který zasedá pod „ochranou“ husitských bojovníků.

Ihned po svém zvolení, potvrzuje Jiří dodržování kompaktát a naprostou rovnoprávnost mezi kališníky* a katolíky. Dodržuje tedy přesně, co slíbil předtím. Je schopen dokonce předsvědčit i svého někdejšího soupeře Viléma Saského o oprávněnosti svého panování. Jiřík byl totiž narozdíl od současných českých politiků osobností úplně jiného formátu. Uznával talenty, ne však pouze tím, že by o nich v rámci své vlastní propagace šířil vyfabrikované zvěsti, že je podporuje, a ve skutečnosti by tomu bylo naopak. On je opravdu zaplatil, oceňoval a bral vážně. A proto si najímal skvělé rádce, kteří měli mezinárodní renomé. Jedním z nich byl Antonio Marini, Ital z Grenoblu, a spekuluje se, že si dal radit i od českého vpravdě renesančního** myslitele Petra Chelčického.

O Jiříkově působení se dozvídáme také v kronice kardinála Aenea Sylvia Piccolominiho, který je autorem České kroniky. Piccolomini působil jako diplomat na pražském dvoře a osobně se setkal s Jiřím z Poděbrad. Později se stal papežem. Čekal, že Jiří vrátí zemi do lůna katolické církve, to se ale nestalo. Jiří měl své zásady a neuhnul ani mezinárodnímu tlaku, nikdy po něm se již takový Čech do panovnické pozice nedostal. Ostatní byli často kam vítr, tam plášt. Ne však Jiří.

V roce 1462 uzavřel Jiří spojenectví s Fridrichem II a dále s polským králem Kazimírem IV. V roce 1464 vyslal obří poselstvo k francouzskému králi Ludvíkovi XI., kterému byl ze strany Jiřího předložen akční plán na velký spolek křesťanských panovníků proti tureckému nebezpečí. Na plánu se podílel Marini a předpokládal, že spolu Evropané uzavřou mír a všechny případné spory budou řešit u mezinárodního smírčího soudu. Zde se jedná o zárodky mezinárodního soudu v Haagu!

Následujícího roku vysílá další poselstvo k evropským dvorům vedené Lvem z Rožmitálu. Jeho námětem je kolektivní bezpečnost Evropy. Kdyby dnes žil Jiří, tak jistě tušíte, co by asi udělal.Tehdejší panovníci z Francie, Německa, Španělska a odjinud ovšem nepochopili inovativnost jeho konceptů. Respektive je dost možná pochopili až moc dobře a nechtěli, aby si zásluhy za jejich vznik mohl připsat někdo cizí z Východu, dokonce i za tu cenu, že o tak skvělý projekt přijdou. Nemyslete si, že tomu je dnes jinak. Západ se o zlom krk snaží působit jako výstavní síň inovací a vědy, ale není schopen si poradit ani se základními sociálními problémy. Stejně tomu bylo i tehdy, Jiříkova poselstva pohořela, respektive selhali západní panovníci v realizaci jeho nápadů. Ideje ale zůstaly a někdo je o mnoho let později vyštrachal a na jejich základě vytvořil struktury EU, mezinárodní soud a další. Původně to ale byly nápady Jiřího z Poděbrad a kdo tvrdí, že je vymysleli na západě Evropy, ten lže!

Piccolomini, později papež Pius II., se sice s Jiříkem pohádal, ale chápal jeho důležitost jakožto duchovní a politické persony. Bohužel po jeho smrti nastoupil drzý a omezený papež Pavel II. Ten okamžitě navázal tajné spojení s českou katolickou šlechtou. Ta proti Jiřímu, povzbuzena se zahraničí, vytvořila tajný zelenohorský spolek. Byla to nezákonná a nesmyslná vzpoura proti králi. Ale takto to tu v Čechách probíhalo odpradávna. Protismyslná zrada od zvrácených primitivů, která nakonec podrazí i původce zrady samotné. Chytré? Mazané? Naopak, velmi hloupé a krátkozraké.

Pavel II. na základě toho v roce 1466 vyhlašuje Jiřího za kacíře a posílá na Čechy křížovou výpravu. Jeho zeť, Matyáš Korvín, se staví do jejího čela. Zatímco katolická šlechta, mezi níž patřili například Rožmberkové, v Čechách vyvolává otevřenou vzpouru. Jiří z Poděbrad poráží jejich vojsko. Matyáš se však snaží získat podporu okolních zemí a obklíčit Čechy. Jiřík znovu svou obratnou diplomacií zajišťuje spojenectví s polským králem. Země tedy není úplně obklíčena. Krátce nato bere Jiřík do zajetí Matyáše Korvína. Propouští ho na čestný slib, že proti němu dále nepůjde, ale Matyáš je zrádce a okamžitě proti němu znovu vytáhne. Zde udělal Jiří pravděpodobně svou největší chybu v kariéře. Opomněl totiž, že zrádci nepatří důvěra ani odpuštění. Katolická šlechta Matyáše dokonce zvolí českým králem. Čechám tedy hrozí roztržení na dvě poloviny. Než však přijde na vojenské střetnutí, Jiří 22. března 1471 umírá.

Vlády se ujímá králova vdova Johana a její syn Jindřich Poděbradský se stává zemským správcem. Díky Jiřího vynikající diplomacii je po jeho smrti zvolen králem Vladislav Jagellonský. Matyáš pohoří.

Panovník nebo kdokoliv jiný by se měl posuzovat podle toho, co jeho minulé skutky přinesly do budoucnosti. U Karla IV. to byl politický a kulturní rozvrat země. A jak tomu bylo u Jiříka, který netrpěl problémy s egem? V zájmu zachování celistvosti země se domluvil s Poláky na jejich následnictví, i když tím musel upozadit zájmy vlastní rodiny. Jak říká historik Jan Rychlík:

Když zadáme AI na Google otázku, co přinesli Jagellonci, se kterými se domluvil Jiří z Poděbrad na následnictví, českým zemím, vypadne z ní toto:

Jagellonci (1471–1526) přinesli do Čech období stavovské monarchie s posílením moci stavů, zejména šlechty, na úkor panovníka. Došlo k hospodářskému vzestupu a rozvoji podnikání šlechty, ale i k ostřejším konfliktům se městy. Došlo k obnově personální unie českých zemí s Uherskem a k sjednocení Zemí Koruny české. V architektuře se prosadila pozdní gotika, v Čechách rozkvétala náboženská snášenlivost a v Jáchymově se začaly razit kvalitní tolary, které se staly vzorem pro Evropu.

A propos: vzdělanost, kultura, tolerance, likvidace absolutismu, diverzifikace moci.

To je docela zajímavý přínos, nemyslíte?

-------------------------------

*Umírnění husité

**Renesance dorazila do Čech až o padesát let později.

-------------------------------

Tento článek nevychází z Wikipedie ani z Chatu GPT, ale z řady seriózních historických zdrojů, viz níže:

Jaroslav Pánek. Dějiny českých zemí. 2018. Univerzita Karlova.

Jan Randák. Dějiny českých zemí. 2011. Knižní klub.

Jiří Kuthan. Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců. Filozofická fakulta UK v Praze. 2010.

Předmluva knihy říká: Řada desetiletí, kdy vládli dva králové z rodu Jagellonců - Vladislav a Ludvík, byla v zemích Koruny české obdobím trvalého vzrůstu uměřeného blahobytu, jehož plodem byl i pozoruhodný rozmach stavební činnosti. Značného rozsahu nabyly i objednávky uměleckých děl. Přestože možnosti Jiřího z Poděbrad i Vladislava a Ludvíka Jagellonského byly ve srovnání s jejich předchůdci na českém královském trůně velmi omezené, stalo se královské dílo v českých poměrech znovu velkým vzorem a příkladem. Jemu i stavební a objednavatelské činnosti šlechty je věnován tento svazek.