Ignác z Loyoly byl obávaný voják, mnich a původce mysteriózních jezuitů

Španělská inkvizice se tehdy zaměřovala především na tajné Židy nebo muslimy a snažila se ze všech sil potlačit výbuch duchovní energie, kterou uvolnilo zničení multikulturního Španělska na konci patnáctého století. Mezi oběťmi byl i dvořan z obnoveného Baskicka, Ignác z Loyoly, který musel před inkvizicí uprchnout. V jeho případě nešlo o obvinění z tajného židovství či muslimství, ale zdá se, že o daleko vážnější problém: výuku duchovních nauk bez teologického vzdělání.

Díky tomu, že jej inkvizice vlastně motivovala, začal studovat na pařížské univerzitě, což mělo nakonec pro katolickou církev závažné důsledky v podobě založení Tovaryšstva Ježíšova.

Je to zvláštní věc, řád jezuitů, který je ve světě natolik chronicky profláklý obviněními z manipulací a propagandy, vznikl právě na základě zkušenosti s dominikánskou inkvizicí. Dominikáni - domini canes (doslova psi Páně), v té době řádili jako černá ruka. A rovněž jsou jezuité řád, který ze všeho nejvíce ze své vnitřní podstaty musí náležet církvi jako takové a následovat její doporučení a nauky do posledního písmenka. Manipulativní? Kdo tady manipuluje koho, jezuité církev nebo církev jezuity?

Právě z důvodu propagované pokory před církevními představiteli se nenašel v historii ani jeden papež, který bych vzešel z jezuitského řádu, až na nedávného papeže Františka. Představa, že jsou jezuité jakousi tajnou buňkou v rámci katolické církve, a co víc, tajnou společností, je zcestná. Jsou přesně takoví, jak je Ignác zamýšlel: vojáci páně. A je fakt, že bojovného ducha se lidé bojí a o vojácích Páně tedy logicky začaly putovat celé hrůzostrašné zvěsti.

Ignáci je církev vděčná za dvě věci. Zdokonalil procesy duchovního školení a dal církvi novou formu náboženského života. Narodil se v roce 1491 v baskické provincii Guipúzcoa a stal se vojákem, ale záhy musel vojenskou kariéru opustit, když si v roce 1521 při obraně Pamplony proti Francouzům zranil pravou nohu. Tak ho vlastně Francouzi nevědomě zachránili dvakrát. Jednou, když se musel nad sebou zamyslet a podruhé, když u nich studoval teologii.

Během období rekonvalescence neměl Ignác co na práci, a tak se začetl do Ludolfova Vita Christi (Život Kristův) a Legenda aurea (Zlaté legendy) od Jakuba z Voraginé. První kniha se soustředuje na křesťanskou meditaci a druhá na zázračná vidění. Ignác zažil sám zjevení Panny Marie s malým Kristem a obrátil se. Poté začal hledat své pravé místo v životě.

Na své duchovní pouti se setkal s různými mnišskými řády. Přemýšlel, že by se dal ke kartuziánům. To byl přísný odloučený řád. Řada jeho příbuzných byli zase přátelé františkánů. U dominikánů strávil nakonec nejvíce času. Později se stali právě dominikáni jeho hlavními přímluvci u papeže, když došlo na schvalování jeho řádu. Zajímavý kontrast, když ti samí jej kdysi uvrhli do inkvizičního žaláře!

Pro svá duchovní cvičení načerpal nejspíše inspiraci u benediktinů v Montserratu. Zde přičichl k duchovním cvičením od Garcii de Cisneros.

Ignác sestavil první verzi cvičení pod spontánní božskou inspirací a zdokonalil ji při studiích v Paříži. Následně je v roce 1548 schválil papež Pavel III.

Jezuitu zpravidla od jiných kněží či běžných učitelů někde na univerzitě nepoznáte, nenosí nijak specifický oděv jako třeba trapisté či benediktini.

Ignác měl velkou touhu evangelizovat a ruku v ruce s tím se chtěl co nejvíc přiblížit Bohu. Podnikl proto v roce 1523 cestu do Svaté země, i když jej společenská atmosféra té doby odrazovala. Papež varoval, že muslimové mohou poutníky přepadat a chtít za ně velké výkupné, které církev nehodlala zaplatit. Dorazil tam na vlastní riziko. A co víc, napadlo ho, že by bylo dobré v Jeruzalémě zůstat a věnovat se obracení muslimů na víru. Naštěstí jej od toho odradili františkáni, kteří už věděli, co byli místní muslimové zač. Ignác měl to štěstí, že byl rozumný člověk a dal na dobré rady. Tím se vyznačují i jeho duchovní cvičení.

Když se v Jeruzalémě nedalo duchovně bojovat za Krista, raději se vrátil do Evropy. Po studiích teologie v létech 1524-1535 se cítil povolán povzbuzovat druhé k duchovní činnosti. Proto kolem sebe shromáždil výhradně mužskou skupinu, která to viděla podobně.

Nakonec přijali název:

„Společnost“ nebo „Společnost Ježíše“ s konotací „společenství Kristových vojáků“.

V roce 1540 papež Pavel III. schválil tuto novou „církev militantního řádu“ (regimini militantis ecclesia) jako žebravý řád, jehož členy byli řádní duchovní.

Název „jezuita“ byl posměšný titul, který se používal ve 40. letech 16. století, protože členové tohoto nového Tovaryšstva tak často vyslovovali jméno Ježíš, ale ujal se a byl přijat samotným řádem.

Stanovy řádu byly pečlivě promyšleny a testovány po několik let. Moc v řádu byla svěřena generálovi, který byl demokraticky zvolen, ale jeho autorita stejně jako ve vojsku byla málokdy zpochybňována. Nejspíše Ignác pochopil, že nově vznikající protestantská vlna a muslimští bojovníci, kteří obrátili svou pozornost ke křesťanským državám mimo Španělsko, budou potřebovat ostřejší konkurenci.

V Ignácově duchovních cvičeních je zdůrazněna na prvním místě poslušnost církvi. Jezuité museli být vždy připraveni k obhajobě učení církve, to vyžadovalo, aby se velmi dobře vyznali v teologii. Třinácté pravidlo jezuitských regulí stanovuje: věřit, že bílá je černá a černá bílá, pokud to vychází z církevní hierarchie.

Dvanácté pravidlo nařizuje úctu k dřívějším autorům. Jezuité vám nebudou tvrdit, že moderní autoři vědí vše lépe. Jezuité byli proslulí pedagogové. Řada známých osobností z okruhu osvícenců prošla jejich školami. Co myslíte, kde vzal Voltaire svůj ostrovtip?

Pochopitelná orientace na misie a bojovný duch předurčila jezuity k cestám na Dálný východ. S určitým úspěchem vedli jezuité i protireformaci v Německu, Rakousku a Francii. Kam se na ně hrabou dominikáni, psi páně, kteří dovedli jen štěkat.

Způsob, jak se stát jezuitou, byl a je poměrně zdlouhavý. Novic musí strávit několik let studiem a výukou a pak čekat několik dalších let na druhý noviciát než složí věčné sliby.

Duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly jsou velmi přísná a náročná a rozhodně nejsou pro každého. Trvají celé čtyři týdny. Cílem cvičení je očista duše a navedení na správnou, vlastní cestu. Účastník musí co nejpřísněji dodržovat rozvrh a metody cvičení.

Hned na začátku svatý Ignác radí participantovi duchovních cvičení, aby pěstoval svatou lhostejnost vůči stvořeným věcem a uvádí, že člověk je stvořen ke chvále, úctě a službě Bohu, a tím zachrání svou duši; všechny stvořené věci jsou k užitku člověka v úsilí o cíl, pro který byl stvořen; proto má člověk používat stvořené věci, pokud mu pomáhají dosáhnout jeho věčného cíle, a zbavovat se jich, pokud jsou překážkami, které tomuto cíli brání.

Úvod cvičení se soustřeďuje na službu a chválu boha. Jest hlavním motem jezuitů: Ad majorem Dei gloriam.

Na počátku prvního týdne je hlavní téma meditací: hřích a peklo. Při meditaci je třeba použít tři osobní síly: intelekt, cit a vůli.

Konec prvního týdne je o změně chování a pokání.

Během druhého týdne účastník rekolekce medituje o životě Krista až do květné neděle, což je situace, kdy Ježíš triumfálně vjíždí do Jeruzaléma na oslu jako korunovaný král.

Druhý týden je o hledání vlastní volby v reakci na Boží volání. Pro správnou orientaci se musí účastník cvičení věnovat rozvíjení pokory, která má tři fáze: ta, která je nezbytná pro spásu, ta, která je dokonalejší, a ta, která je nejdokonalejší. Na konci týdne je žádoucí podle zralosti participanta učinit volbu životního směru.

Třetí týden je zaměřen na umučení a utrpení Krista. Součástí cvičení jsou podrobná pravidla pro zdrženlivost v jídle a pití.

Čtvrtý týden končí meditací na dobu Ježíšova vzkříšení a vrcholí jeho nanebevstoupením. Zatímco předchozí týden byl o askezi, nyní je důraz na střídmost a umírněnost.

Ignaciánská spiritualita netoleruje pasivitu; je to duchovní boj, v němž hlavními zbraněmi jsou meditace a individuální zpytování. Je to však vnitřní boj, boj, který člověk vede proti vlastním hříchům a převládajícím chybám, aby se připravil na působení Ducha svatého a dílo apoštolátu.

To, že nedávno byl zvolen papežem František, kovaný jezuita, nebyla žádná náhoda. Církev nutně potřebovala zatřást svými základy a vnitřně očistit. Což se mu v rámci jeho mise a možností docela povedlo. I když…

Zdroje:

John W. OMalley. Jesuits. Rowman. 2017.

Markus Friedrich. Jesuits. Princenton. 2002.